Mladí a rozhněvaní na bolestné cestě k dospělosti.
John Osborne /1929-1994/ patří ke generaci „rozhněvaných mladých mužů“, která v padesátých letech minulého století vyhlásila válku tehdejší společnosti. Tato generace nevytvořila žádnou společnou platformu, přesto celá řada osamělých, nezávislých a naštvaných spisovatelů byla ve stejnou chvíli nesena jedním tématem – odporem ke stojatým vodám konzumní společnosti, která člověku nenabízí žádný smysl života. Patří sem romanopisci Kingsley Amis, John Braine, John Wain, Malcolm Bradbury a Adam Sillitoe. Osborne je nejvýraznějším dramatikem tohoto proudu. V r. 1945 byl vyloučen ze školy, protože se vzbouřil proti fyzickému násilí, uplatňovaném na studentech. Vrhl se do divadelní praxe, nejprve jako asistent režie, později jako herec, a od začátku 50.let také jako dramatik. Když r. 1956 spatřila světlo světa jeho nejslavnější hra Ohlédni se v hněvu, získala mu rázem proslulost a popularitu. Podařilo se mu vystihnout dobové nálady, pocity i názory tehdejších mladých lidí. Podařilo se mu ale mnohem víc. Napsat velice dobré drama s poctivě psychologicky propracovanými postavami a konfliktem, který dalece přesahuje dobové nálady. Jeho hra je předzvěstí nastupujícího absurdního dramatu. Nastoluje palčivou otázku, co se životem, který ztratil jakýkoli vyšší horizont. Existenciální konflikt se odehrává v obývacím pokoji, během několika nedělí. Neděle je den sváteční, který však už nikdo nesvětí. Kostelní zvony svolávají pouze k přehlídce všeobecného pokrytectví, k demonstraci principů, které už nikdo nectí a jimiž se nikdo neřídí. Většina lidí se s všedním životem bez výjimečných událostí smiřuje. Ale ne James Porter. Ne mladý muž, který již byl konfrontován s lidskou smrtelností, s konečností lidského bytí. Je si vědom marně a zbytečně uplývajícího času, touží ho něčím naplnit, ale ne ledasčím. Ono něco má být veliké, úžasné, ohromující. Ale nemá představu, co by to mělo být. James působí a cítí se jako prorok, který nedostal žádnou zvěst. Je revolucionářem, který nemá žádnou ideu. Apoštol, který má dojem, že ho Boží telegram minul. A přitom naplnění a smysl života má vedle sebe. Alici a její dítě. Zpráva, kterou neslyší. Láska, kterou promarňuje. Bušením do válečného bubnu přehlušuje zvuk rolničky. Je to však jeho vina? Nebo si jen osud jde svou cestou? Druhá polovina dvacátého století je charakteristická dramaty, která nastolují otázku, zda ještě existuje možnost stvořit onu základní lidskou dvojici, která dá světu smysluplné pokračování. Otázkou, zda tento archetyp - muž, žena a dítě - stále platí. „Jakoby věci nejprostší byly pro nás jaksi neuskutečnitelné.“, říká Alice. A je vůbec vhodné přivádět děti do světa beze smyslu? Do šedivého světa bez svátečních dnů? Bez hodnot, které stojí za to, aby je člověk světil? James je rozhněvaný, obtížný. Je ale také odhodlaný a nekompromisní. Neusnadňuje nic jiným, ani sobě. Jeho nárok na život je absolutní. Trvá na tom, že na kterémkoli místě na světě, třeba ve vlastní kuchyni, v kterémkoli čase jsme povinni směřovat k horizontu, ať už pozemská střelka duchovního kompasu ukazuje kamkoli. A o tento svůj, nezřetelný, vzdálený a stále více unikající horizont se nepřestává rvát.
Svět se od Osbornových časů změnil. Postmoderní generace na staré hodnoty zcela rezignovala. Přijala jejich relativitu, tekutost, rozbředlost a napjatě čeká, co se z tohoto nepevného, nestabilního času zrodí. O to překvapivější je, když v tuto chvíli se malá skupinka mladých lidí zamiluje do Osbornova poselství tak moc, že má potřebu se s ním po svém porvat. Nehodlají se spokojit s konstatováním, že ideálů se nám prostě nějak nedostává, a že se, konec konců, dá žít i bez nich. Jsou rozhodnuti zabušit po svém na nebeskou klenbu, a stejně jako generace „rozhněvaných mladých mužů“, hledat svou odpověď. Je to naivní, idealistické, trochu bláhové, ale také snad nadějné. Přinejmenším to vzbuzuje pocit, že zazní-li nějaké poselství, je tu někdo, kdo na něj čeká.