11.11.2016

Top Dogs v Rokoku jsou zábavní. Občas balancují na hraně skečů z televizních kabaretů

Recenze na aktualne.cz


Režisér Petr Svojtka Widmerovu černou komedii uvedl před několika lety na Kladně, nyní se k ní s odstupem let vrátil na scéně pražského Rokoka, aby Top Dogs divákům představil ve výrazně pozměněné verzi s dějem přesazeným do českých reálií a především s důrazným akcentem na veseloherní odlehčenost.

Po své premiéře v roce 1997 na scéně Theater am Neumarkt Zürich se Top Dogs rychle vydali na pouť Evropou. Čeští diváci se s nimi poprvé setkali v původním nastudování curyšského souboru v rámci festivalu německojazyčných divadel, a hra pak rychle pronikla i na stálý repertoár českých a moravských scén.

Autor v ní evidentně ťal do živého, neboť velice přesně vystihl neúprosnost dnešního politicko-ekonomického systému, který dokáže semlít každého, včetně zdánlivě neohrozitelných špičkových manažerů, rozhodujících se strojovou chladnokrevností o osudech jiných lidí. O to krutější bývá takový manažerský pád. Hra se nesnaží jednotlivé postavy nijak cejchovat, míří hlouběji: přesně diagnostikuje, co korporátní kapitalismus se svým tlakem na perfektní výkonnost a boj o vysoké pozice z člověka dělá, jak ho proměňuje, deformuje, odlidšťuje.

Petr Svojtka v nové inscenaci pracuje s Widmerovým textem poměrně volně. Ve spolupráci s překladatelkou a dramaturgem opatřil postavy osmi manažerů českými jmény a jejich osudy vsadil do tuzemského rámce. Tím se nedopustil žádného prohřešku, protože k podobným úpravám autor potenciální inscenátory sám vybízel. Leč, jak se ukazuje, lákavá možnost počeštění textu v sobě ukrývá úskalí komediálního zpovrchnění. A potom už chybí jenom krůček k tomu, aby analýzu společenských mechanismů nahradila rozpustilá přehlídka modelových situací, v nichž se nachází člověk v momentu pracovního vyhazovu.

Pro novou inscenaci Městských divadel pražských byla do hry dopsána postava koučky Maxové. Sebevědomá pracovnice outplacementové agentury zbavuje své nezaměstnané svěřence stresu, vede je k nácviku žádoucího chování včetně držení těla a výrazu obličeje, ale především je systematicky trénuje a zoceluje, aby byli schopni se znovu zařadit do dalších velkofiremních molochů.

Tak zvané teambuildingové aktivity i takřka infantilní psychohry řízené konzultantkou Maxovou plní funkci katalyzátoru vnitřního psychického napětí, které si každý z propuštěných manažerů v sobě nese. Režisér Svojtka tyto skupinové akce rozehrává s parodizujícím nadhledem tak, aby odhalil absurditu chování postav i celé situace, do níž byly bez varování uvrženy.

Strohý, výtvarně jednolitý rámec dodává představení scénografka Marie Rašková, která hrací prostor sevřela třemi šedými stěnami. Ta střední, největší ukrývá posuvné dveře, a také nabízí možnost zadní projekce parku s bezstarostně se procházejícími lidmi jako kontrastem k tomu, co se odehrává uvnitř agentury.

Po vizuálně slibném úvodu se siluetami protagonistů se první polovina představení veze na vlně komediálně stylizovaných osobních výpovědí jednotlivých aktérů. Zkušení herečtí matadoři Jiří Hána, Zdeněk Dolanský, Zdeněk Vencl, Lukáš Jurek, ale především Radim Kalvoda v roli věčně opoceného frustrovaného smolaře Krause dovádějí své figury na hranici jednoduchých karikatur lidských slabostí a neuróz.

Představení tak občas balancuje na hraně skečů z televizních kabaretů, což diváci kvitují s povděkem, jenže vážná podstata Widmerova kritického zamyšlení jim tím zůstává poněkud zastřená.

Úspěšněji si vedou představitelky ženských rolí, Henrieta Hornáčková hraje školitelku Maxovou jako suverénku, která by ráda třímala otěže krizových situací ve svých rukou, její občasné výpadky z vymezeného postavení a “nechtěné“ přeskakování z češtiny do rodné slovenštiny přesto prozrazují nejistotu.

Dana Batulková zdůrazňuje u ex-manažerky Weissové především citovou zranitelnost. Vůbec nejpřesvědčivější je výkon Lenky Zbrankové v roli chladnokrevné specialistky na oblast vývozu zbraní. Hereččin konkrétní, věcný projev okatě neusiluje o bezprostřední komický efekt, jako je tomu u hereckých partnerů, právě proto dokonale souzní s tématem hry.

V druhé polovině se inscenace částečně odpoutává od reality, ať už v introspektivních monolozích odhalujících skrytá přání a představy každého z manažerů či v jejich divoké, psychedelické modlitbě vzývající božstvo velkých nadnárodních (i národních) firem. Právě v těchto dobře choreograficky vypracovaných sborových scénách, v nichž herci rapují nebo se pohybují přesně v rytmu hudebního doprovodu, dosahuje inscenace větší působivosti než tam, kde sází na pouhé brnkání na veselou strunu.

Není pochyb, že nejnovější repertoárový přírůstek Městských divadel pražských uspokojí poptávku po další komedii ze současnosti, podobně jako se to stejnému režisérovi před časem povedlo u divadelní verze televizního sitcomu Kancl. Přesto je škoda, že Top Dogs v Rokoku poněkud zkrotli a nepřesahují ambice kultivované, zábavné podívané.

aktualne.cz, 10. 11. 2016, autor: Saša Hrbotický


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí