01.05.2017

Pavel Khek: Po „krvavé lázni" se těším na Čapka


Rozhovor s Pavlem Khekem v Deníku
Pavel Khek: Po „krvavé lázni" se těším na Čapka

Mít na repertoáru Shakespeara je stabilně v zájmu divadel napříč republikou. Jen v Praze vzniká inscenací her tohoto velkého dramatika během roku několik. Jednou z aktuálních je Macbeth v překladu Martina Hilského v pražském Divadle ABC.

„V Macbethovi cítíme – vzhledem k současné situaci u nás a vůbec ve světě – jakési varování. Jsme blízko k tomu, kdy by si někdo mohl uchvátit moc, zneužít jí a vézt se na ní," říká režisér inscenace Pavel Khek.

Macbetha jste nazval „road movie do pekla", sáhli jste tedy po jedné z nejtemnějších Shakespearových her.
Odborníci se přou, která z jeho her je nejkrvavější, kdybychom to vzali na počet mrtvých postav. V Macbethovi jich přímo na jevišti až tolik nezemře, ale přesto jsou v něm krev, násilí a vražda všudypřítomné. Proud krve teče tou hrou od začátku do konce a symbolizuje celou Macbethovu cestu – k moci i ke smrti.

Přesto z té krve ve vašem představení neukápne ani kapka.
Existuje nespočetně variant, jak inscenovat Macbetha. My jsme se rozhodli udělat jej tak, aby násilí bylo spíše tušené – vraždy se odehrávají za scénou, či za poloprůsvitnými lamelami, takže si jej lze domyslet… Dá se říct, že trošku pracujeme s žánrem thrilleru, v němž nemusí téct potoky krve, aby měl divák hrůzný pocit.
Zdroj: http://www.denik.cz/divadlo/pavel-khek-po-krvave-lazni-se-tesim-na-capka-20170501.html

Na jevišti s herci rozplétáte změť vztahů, v nichž není úplně snadné se orientovat. Jak tvrdý to byl oříšek?
Od začátku bylo mým záměrem nechat si záležet i na menších postavách a jejich úlohách v příběhu. Při podrobnějším studiu textu se vám jaksi vyloupnou samy, protože se na nich začíná Macbethovo zlo projevovat. Někdo kolaboruje, někdo se mu postaví, mstí se… Hodně jsme pracovali na tom, aby bylo předivo jejich vztahů čitelné. A zaplaťpánbůh mám ohlasy, že někteří lidé, co viděli Macbetha už dřív, těm vztahům nerozuměli tolik, jako v naší inscenaci. Pravda, nezůstali jsme stoprocentně věrní originálu, několik postav jsme vynechali – i když si dokážu představit podstatněji vyškrtaného Macbetha. Právem režiséra je udělat jej i jako monodrama, proč ne, ale my jsme se snažili – i po konzultaci s profesorem Hilským – nabídnout divákovi ucelený obraz o této Shakespearově hře.

Musí mít režisér i kus odvahy, aby se do inscenování Shakespeara pustil? Vy jste s ním měl tu čest už při studiích na DAMU…
Přistupuju k němu a jeho dílu s jistou mírou pokory. Uvědomuju si, že klade velké nároky na všechny. V první fázi na režiséra, který musí tu kterou hru přečíst, studovat, klíčovat, a v té druhé na herce. Vždycky jim v úvodu zkoušení říkám – dámy a pánové, znovu budete skládat hereckou maturitu. Protože obhájit Shakespeara, pojmout jeho jazykovou stránku, blankvers, a zároveň obrovskou hloubku postav, je herecká extraliga.

Jak se s tím rval Milan Kačmarčík coby Macbeth?
Určitě by vám potvrdil, že výlet herce do vnitřního světa postavy nemusí být vždycky příjemný. On je to hodný člověk, takže Macbeth byl pro něj protiúkol. V úvodu zkoušení jsme dělali takovou etudu – chodili jsme sem tam po jevišti a Milan měl za úkol dotýkat se kolegů, čímž je postupně v tom divadelním znaku zabil. Když došlo na posledního a já jsem chtěl celou etudu nějak zhodnotit, pár minut nebyl schopen mluvit. Až se vzpamatoval, říkal: „Cos mi to, sakra, udělal! Bylo to hrozné, co jsem provedl." Ale o tom je herectví a divadlo, že si na dvě tři hodiny připustíte i tuto svoji skrytou a možná nikdy neotevřenou Pandořinu skříňku.

Roli Lady Macbeth jste svěřil Dianě Šoltýsové, kterou jsem si zpočátku jako tu, co páchá zlo, neuměla představit…
Dianině talentu věřím od našich studií na DAMU. Její obsazení byl inscenační záměr – nechtěli jsme Macbethku od první chvíle takovou, která okamžitě manipuluje s mužem, je plná chamtivosti, sexu, erotiky a démonů, až mně jako divákovi přijde v prvním obraze ujetá. Naopak jsme chtěli křehkou, blonďatou andělskou bytost, u níž až ve druhé fázi – záhy po korunovaci a neustálém vzpomínání na vraždu Duncana – její postupně narůstající šílenství vyvrcholí sebevraždou. K našemu Matbethovi je ideální partnerka.

Zhruba ve stejném čase přišlo se svou verzí Macbetha i Divadlo Na Zábradlí. Je to dobře, či špatně, když se taková dramaturgická shoda přihodí?
Beru to jako fakt – bez plusového, nebo minusového znaménka. Divadla si do dramaturgických plánů nevidí. To znamená, že jestliže jsme si před rokem a půl řekli, že v Praze momentálně Macbeth není a že s ním půjdeme ven, mělo stejně nápad i jiné divadlo. Něco takového se děje a je to jenom dobře. Aspoň se divadelní pestrost Prahy, která je už i tak obdivuhodná, ještě více rozšíří. Nemyslím, že by se měli divadelníci hádat, bát se konkurence. Ať si každý rozhodne, které představení upřednostní. Já jako divák bych si rád zašel do Městských divadel pražských i do Divadla Na Zábradlí – už proto, že mají úplně jinou poetiku a diváckou základnu. Byl bych vlastně na obě pojetí téže hry docela zvědavý.

Umím si představit, že vaši režisérskou hlavu už zaměstnává jiné téma…
Ano, po Macbethovi jsem si dal asi týden „refreš" mozku. A teď už jsme se s herci pustili do zkoušení dalšího představení. Tentokrát jej budu režírovat v Divadle Rokoko a je jím Čapek (v hlavní roli s Jiřím Hánou), inscenace, která sleduje poslední chvíle života velkého spisovatele a člověka. Jsem rád, že se po nedávné „krvavé lázni" věnuju něčemu, co sice končí tragicky, ale vzhledem k Čapkovu přístupu k životu, ke světu vyznívá optimisticky.

Pražský deník, 1. 5. 2017, Gabriela Kováříková
Elektronickou verzi rozhovoru je možné nalézt zde.


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí