20.12.2017

Přátelé stáří: Alzheimer a Parkinson

Recenze Jiřího P. Kříže v deníku Právu




Bylo velice zajímavé vidět hru Otec Floriana Zellera v překladu Michala Zahálky v Divadle Rokoko na veřejné generální zkoušce s publikem, jehož věk se až na výjimky pohybuje mezi šedesátkou až osmdesátkou.

Titulní postava Andrého s osmi křížky na krku, kterého do Městských divadel pražských přivedl Petr Svojtka s dramaturgem Jiřím Janků, je totiž postižena nemocí, která po dosažení tohoto věku trápí podle světových statistik již téměř každého druhého člověka: Alzheimerovou chorobou, neúprosně krutou formou stařecké demence.
Otce u nás hráli zatím v Uherském Hradišti (Tomáš Pravčík) a v Kladně (Petr Štindl). Tam jako dvojtitul s dalším Zellerovým dramatem Matka.

Příběh začíná prvními příznaky onemocnění zapomnětlivostí, popleteností a pokračuje vznětlivostí, náladovostí, propadáním se do vlastního světa, pro okolí obtížného, nesnesitelného. Autorovi se přesně podařilo odstínit stavy nemocí sužovaného: sny vydávané za skutečnost se záměnami osob, nerozpoznávání prostředí, neschopnost vnímat změny, ztráta samostatnosti s potřebou nejprve zvýšené, později trvalé péče.

Pro rodiny, v nichž její členové mají své profese, kdy za zaměstnáním se už dávno nejezdí jen do sousedního města, nýbrž i do jiné země, přečasto neřešitelný problém.
Příběh Otce přímo nabízí citové vyděračství, Zeller ho ale napsal, a Svojtka režíroval, jako věcné uvažování o rodinném společenství na přelomu druhého a třetího tisíciletí.
Ano, místy dojímá, místy dopaluje to, jak se liší přístup okolí: od zaujetí daného rodinnými vztahy přenášeného někdy i do ošetřovatelského řemesla, až po lhostejnost a cynismus.
Konečně zase jednou ve významnější roli se blýskl Jan Vlasák v titulní postavě. Otce načrtává v přesných konturách zhoršující se choroby. Ani v jedné chvíli nepřehrává, jím vytvořená iluze zranitelného i nesnesitelného nemocného člověka je analytická.

Obklopují ho dcera Anne (Veronika Gajerová), její partner (Aleš Procházka), snová Laura (Tereza Vítů) a v proměnlivých postavách shrnutých do Muže a Ženy Zdeněk Vencl a Lenka Zbranková.

Otec rozhodně stojí za zhlédnutí, pokud od divadla nechcete, aby jen bavilo.

Právo, 20. 12. 2017, autor: Jíří P. Kříž


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí