17.08.2012

Michal Dlouhý je karetním podvodníkem v Rokoku

Rozhovor s Michalem Dlouhým do deníku Právo

Datum vydání: 2.8.2008
Zdroj: Právo
Autor: Lucie Jandová

Michal Dlouhý teď tančí kolem miminka

Žádné vášni prý nepropadl tak, aby se z ní musel léčit. Spoustu jich ale vyzkoušel: kromě divadla taky sport či tanec. Posledních sedm měsíců se mu ale život točí hlavně kolem jeho dcery Aničky.

Máte po premiéře Gogolových Hráčů, kde hrajete ústředního podvodníka Ichareva. Byl jste i vy někdy hráčem? Navštívil jste někdy třeba hráčské doupě?
To zrovna ne. Ale když se po revoluci jsme se začali blížit Evropě se vším všudy, přišla sem i první kasina. Zvědavost tu byla a mě donutila jít se tam podívat. Dřív jsem je znal jen z filmů. Taky jsem si chtěl zahrát za ty naše tvrdý český koruny! Moje zkušenost je asi podobná jako mnoha jiných lidí: po čase zjistí, že to je nesmysl. Vydělávat se takhle nedá, spíš naopak, jen prodělat. Jde to nahoru dolů a spíš dolů. Ale Gogolovi Hráči jsou spíš o kartách. Konkrétně o hře Oko, které je použito v překladu Leoše Suchařípy. V originále se hraje dost neznámá ruská hra. U nás přetransformováno do Oka, aby tomu český divák víc rozuměl. A Okem zkušenosti mám. Pamatuju si, že u natáčení seriálu Třetí patro se sešla velká karbanická partička. Hrálo se o peníze! A když jedeme někam na zájezd, stačí čtyři karbaníci a už hrajeme. Takže jisté zkušenosti mám.

Jinou hráčskou vášeň jste nezkusil? Třeba automaty?
Ty jsem si taky zkusil. Zkusil jsme všechno, co se objevilo, ale ničemu jsem nepropadl. Myslím, že mám zdravou záklopku a nikde jsem neulítl takovým způsobem, abych skončil v léčebně a léčil se ze závislosti na hazardu.

Na letošních Shakespearovských slavnostech jste měl stejně jako loni hrát Othella. Hraje ho však jen Martin Zahálka, se kterým jste loni alternoval. Jak k tomu došlo?
Je to ze dvou důvodů. Jeden je hlavní. Byl odejit, a tenhle výraz se teď hodně používá, Olda Navrátil a já jsme s tím nesouhlasil, protože mi nikdo neřekl pádný důvod, proč se tak stalo. Tak jsem řekl režisérovi i celé produkci, že bez něj hrát nebudu.

To je paradoxní. Všude jsou plakáty, kde jste jako Othello vy.
To jsem si všiml. Je to trochu nefér vůči divákovi i vůči mně. Diváci se nebudou pídit proč tam nehraju a budou se zlobit na mě. Proč jsem tam nebyl, když jsem na plakátech. Tímto odkazuji k produkci, ať se stěžují tam. Já se držel dobré věci a nechci podporovat to, co se na Hradě událo.

Nechcete to vysvětlit? Takhle to vypadá, že jste jen podpořil kamaráda.
Dá se říct, že to tak je. Protože jsem neviděl důvod, proč by měl odcházet. A nikdo mi to neřekl, i když jsem se ptal. A pokud nějaký důvod byl, je tak banální, něco jako uražená ješitnost.

Tím pádem máte před sebou volné léto.
To je ten druhý důvod. Aspoň ušetřím čas a budu se moci věnovat svojí dcerce.

Která vám narodila v průběhu vašeho tance ve druhé řadě StarDance?
V průběhu ne, ale těsně po.

Takže jste vyměnil tanec na parketu za tanec za tanec kolem miminka?
Svým způsobem ano. Můj svět se změnil, režim je taky jiný. Vstávám teď dřív, někdy i v noci. Věděli jsme, kdy se má narodit, ale překvapila nás. Přišla o měsíc dřív. Ale já byl připravený a vzal jsem si na první tři měsíce volno. Oba s manželkou jsme prvorodiči, a i já jsem chtěl být u toho počátku. To jsou ty technické věci. A přehodnotí se i ty lidské hodnoty, je to zkrátka zázrak. Zažívám rodičovství poprvé a fakt si ho vychutnávám každým douškem.

Proč jste měl svatbu v Austrálii?
To už je ale dávno, před dvěma lety. Mým původním cílem byl roční pobyt v Austrálii, ale přišla mi do toho nabídka role ve filmu Sametoví vrazi. To už jsem měl u všech divadel vyřízeno, že rok budu chybět. Jenže Sametoví vrazi byl scénář, který se neodmítá. Takže jsem musel cestu rozdělit. Díky tomu se mi změnila i destinace, byl jsem na Novém Zélandě. Pak jsem dotočil film a já jel na Trinidad a Tobago. K Austrálii mi tak vznikl dluh. Mám tam kamarády, kteří se tehdy už těšili, že tam rok budeme žít pohromadě. Abych jim to vynahradil, dostal jsem nápad, že bychom přes leden, kdy je tam nejhezčí počasí, zajeli. A vzali se tam. Kamarádi mi tu svatbu zařídili takovým způsobem, že se to ani nedá slovy vyjádřit. Bylo to úžasné. A taky jsem se s tou svatbou chtěl vyhnout médiím.

Během účasti ve StarDance jste shodil docela dost kilo, ne?
Osm.

Zůstalo při tom?
Po StarDance jsem měl tři měsíce volno, kdy proběhly Vánoce a silvestr. A já byl fakt vyšťavenej. Takže nějaká kila se vrátila. Ale ne všechna.

Asi je to i tím, že hodně sportujete.
Hraju tenis, dokonce trochu závodně. Moje manželka Zuzana je taky původně tenisová hráčka. Jsme na kurtě často, můj tchán je tenisový trenér a správce kurtů. My jsme na kurtě vlastně doma.

Takže malá Anička dostane k nejbližším narozeninám raketu?
Už má fotku s tenisákem.

Věnujete se tanci dál?
Měli jsme pár vystoupení. Na Žofíně, když byl dětský den, nebo občas na nějaké charitativní akci. Těch není tolik, kolik mají ti z první řady, protože ti do toho opravdu vlítli. Vašek Vydra nebo Mahulena Bočanová s tancem pořád někam jezdí. Já jen občas. Nedávno byl sraz u Aleše Valenty, sjela se tam celá naše taneční parta. Já tehdy bohužel nemohl. Ale psali mi, že to bylo nádherný. Už se těším na třetí řadu StarDance. Všichni budeme sedět v hledišti a koukat se nebožáky, kteří půjdou po nás.

Prý jste u pana Vydry bral konzultace.
Když mi byla nabídnuta účast, tušil jsem, že to bude náročné. A skutečně to tak bylo, všichni jsme měli dost. Vůbec jsme se nedivil Janě Švandové, která prosila, aby jí už diváci neposílali hlasy. I já jsem se několikrát dostal do situace, kdy jsem zvažoval, že na konci řeknu, ať už nám taky neposílají.

A to jste sportovec!
A to jsme sportovec. Ono je to vážně náročné. Já tanečníky obdivuju,. Na to musí být opravdu dobrá kondička.

A co vám vlastně pan Vydra poradil?
Fyzično jsem tušil, ale s ním jsme se bavili o tom, jaká je tam atmosféra, a jestli má cenu do toho jít. A on to doporučoval. Říkal, že to sice je náročné, ale že na to nezapomenu celý život. Měl pravdu.

Zmínil jste film Sametoví vrazi. Oslovil vás od té doby nějaký jiný projekt silně?
Něco se rýsuje, ale zatím je předčasné o tom mluvit. Mohu jen říct, že mě u něj mírně zarazilo, koho bych měl hrát. Protože je možné, že bych se tím zaškatulkoval do kategorie padouchů stejně, jako jsme dřív byl v kategorii princů. Ale u padouchů je zase co hrát. Takže nabídku mám, ale jde o to, bude-li se realizovat. A pak mám ještě před sebou další dvě věci, o kterých mluvit můžu, ale nechci, dokud je fakt neudělám. Kdybych o nich mluvil dřív, mohou vzniknout nedorozumění. Tak třeba vzniklo, že budu hrát ve filmu Duše jako kaviár. Ale nehrál jsem, týden před natáčením pan režisér mou roli přeobsadil. Ale všude už bylo uváděno, že tam hraju a tak to i zůstalo ve všech materiálech.

Šokoval vás scénář Sametových vrahů?
Přečetl jsem ho jedním dechem. Byla to taková detektivka, jakou jsem dlouho nečetl, ačkoli jsem o tom případu něco věděl. Každá stránka byla novým překvapením, protože ty detaily byly tak absurdní a odstrašující, že jsem si jen říkal, jak je možné, že se to vůbec stalo? Navíc jsme dostali osm hodin policejních rekonstrukcí. Osm hodin jsem seděl u videa a nemohl popadnout dech. Krásná látka a skvělý režisér.

Toužil jste se sejít se svým bratrem Vladimírem při práci. Zatím se to povedlo ve dvou divadelních hrách, že?
Ta první s názvem Na dotek se už nehraje. Přerušila se díky mé cestě na Nový Zéland. Druhá se jmenuje Chvála bláznovství, je velmi úspěšná a hraje se už třetím rokem v Kalichu. Není důvod proč s ní končit. Dokud všichni budeme zdraví, budeme ji hrát pořád.

Hra je o dvou autistech. Dustin Hoffman svého Rainmana chodil studovat do ústavu, jak jste se připravoval vy?
Zastával jsem jinou cestu. Tu, kterou razil Lawrence Olivier. Když se jednou potkal s Hoffmanem a ptal se ho, proč je tak ztrhaný, Hoffman odpověděl, že hraje tuláka. A že nespal a celý den že byl na ulici. A sir Olivier se na něj podíval a opáčil: a není to lepší zahrát? Z toho jsme vycházeli. Nestudovali jsme přímo svět autistů. Díky tomu, že nejsou zahlcení spoustou zbytečných informací a povinností jako my, se svým způsobem dívají na svět čistě, přímo. Vždyť po tom všichni toužíme. Myslím, že nám ten scénář šel naproti. Kolikrát jsme si s bráchou říkali, že to není možný, že nás snad někdo vykrad! Ve scénáři jsou situace, které jsme prožívali v dětství a potom v životě. Některé naše charakteristiky taky odpovídaly. Vzácný případ scénáře, který fakt sedl.

Jak se vám s bratrem hrálo?
První zkouška u hry Na dotek bylo oťukávání se, jestli se vydržíme. V soukromí jsme skvělí bráchové, ale nevěděli jsme, co to udělá na jevišti. Ale ve hře Na dotek jsme tolik spolu na jevišti nebyli. Přesto jsme si řekli, proč bychom nezkusili další, a tu hrajeme pořád.

Další spolupráci byste se nebránil?
Ne, dokonce hledáme scénář, který by se nám líbil. Ale chceme najít něco, co nám fakt sedne. Nejdeme do ničeho, o čem bychom nebyli přesvědčení.
n Když se sejdete vy s dcerou a bratr se svými dvojčaty, musí to být docela zábavné.
To ano. Snažíme se rodinu rozšiřovat. Teď jsme do toho šlápli, ale brácha má náskok.

Že byste ho dohnal?
Tak to bych měl co dělat. On má z prvního manželství dceru, dnes už velkou Danielku. A teď ta dvojčata, no nevím... Ale já jsem svou ženu připravil na to, že bych chtěl tři děti. A vždycky jsem toužil po dvojčatech. Myslel jsem, že je to dobré i pro ženu, že to je naráz. Po zkušenosti, kdy se dvojčata narodila bratrovi, říkám, že už nikdy! To je tak náročné! Obdivuju bratra i jeho ženu Petru, jak to můžou zvládnout! Protože třeba každý z kluků jde zásadně na jinou stranu. Jeden do řeky, druhý na skálu. A teď si je chyťte! Jak říkám, smekám. Moje žena přes nějaké koleno má v rodě dvojčata taky. Takže kdo ví.

Jste o deset let mladší než váš bratr. To jste si asi spolu moc v dětství nehráli.
Brácha mě občas hlídal, protože naši byli vrcholoví sportovci a měli toho dost. Ale on se z hlídání vymanil tím, že začal brzo točit a lítal po natáčení. Já byl u babiček, u tet, což mi nevadilo, mám rád společnost. Začal jsme točit ve čtyřech, takže jsme se s bratrem moc nepotkávali. Lidsky jsme se potkali, až když jsem dokončil konzervatoř.

Ve čtyřech před kamerou? Co si z toho pamatujete?
Moc ne. Byla to situační komedie s panem Lipským. Byl jsem tehdy nespoutaný raubíř, kterého vyhodili ze školky. Máma mě musela tahat všude sebou, když doprovázela bráchu na natáčení. Tam si všimli moodrookýho blonďatýho šílence, co pořád někde běhal a někam lezl. Navíc tady točili hodně Němci a já vypadal jako typický germán. To mi taky pomohlo.

Co chystáte na novou divadelní sezónu?
V divadle Na Jezerce budeme zkoušet s režisérem Ondrou Sokolem, kterého si velmi vážím, Válku Roseových. Na tu práci se moc těším.



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí