17.08.2012

Hráči očima Pavla Klejny

Recenze inscenace Hráči od Pavla Klejny

Datum: 4. 2. 2009
Autor: Pavel Klejna

Když jsem šel na Hráče do pražského Rokoka, měl jsem trochu strach, že se budu nudit tak, jako zhruba před pěti lety na stejné inscenaci v jiném divadle. Jak hluboce jsem se mýlil. Díky režiséru Petru Svojtkovi, který dokázal dát hře šťávu měrou opravdu vrchovatou, jsem se od začátku až do konce skvěle bavil.

Schválně jsem na to šel hned v dalším možném podruhé, abych se ujistil, že to nebyla jen náhoda. A nebyla! Hra je neobyčejně napínavá a divoká zároveň, tragedie se stává komedií a nemá hluché místo. Gag stíhá gag, jedna akce následuje za druhou a v tom, vše se jakoby mávnutím kouzelného proutku zklidní a ztiší a hráči plni soustředění zasedají ke karetnímu stolu.

Obdivuji všechny do jednoho za to, s jakou pílí a profesionalismem předvádějí jednodušší karetní triky, jak dokážou strhnout diváky do děje a vtáhnout je doslova na jeviště tak, že ve scénách, v nichž hrají karty, si nikdo nedovolí ani odkašlat. Je naprosté ticho a každý jen čeká, kdy Michal Dlouhý vytáhne to „eso“. Všichni jsou nesmírně přesvědčiví a já neměl nejmenší pochybnosti o tom, kdo přede mnou stojí na jevišti.

Viděl jsem samolibého Ichareva, užvaněného Švochněva, patolízalského Utěšitele, či přitroublého Krugela. Dílem za to mohly masky a kostýmy, ale hlavně naprosto excelentní herecké výkony a nasazení pánů herců pod již zněměným režijním vedením Petra Svojty.

Inscenace opravdu nemá slabinu, a když už, tak spíše slabinku – až příliš hlasitou a hlavně zvukově nepříjemnou doprovodnou hudbu, právě ve scénách, v nichž jde na jevišti o všechno. Pak mne ještě napadlo, že kostým Aleše Procházky patří spíše do hry o chicagském Al Caponeovi, ale to je opravdu vše.

Ještě jednou a důrazně musím vyzdvihnout opravdu skvělou režii Petra Svojtky. Dokázal dost drsnou tragedii odlehčit rozumnými humornými gagy tak, že to nijak neruší původní Gogolovu hru. Vybral si i známý překlad Leoše Suchařípy, který je znám svou slovní harmonií. To hře zase jen prospělo. Herci se se svými, občas složitými texty, dokonale popasovali a na jevišti je odříkávají jakoby nic. Všem je rozumět, dokonce i ukecanému Aleši Procházkovi v roli Švochněva, když v zápalu hry na všechny okolo sebe křičí a nadává. Navíc při tom zuřivě gestikuluje a jeho parťáci s ním mají co dělat. A při tom je vše tak skutečné...

Prosím Vás, budete-li mít tu možnost, rozhodně si nenechte hráče v pražském Rokoku ujít. Pokud vím, občas s touto inscenací i vyjíždějí do regionů, tak pozorně sledujte webové stránky divadla www.mestskadivadlaprazska.cz, zda nejedou právě k Vám. Rozhodně se Vám to vyplatí.



„Život je krátký, umění trvalé.“



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí