17.10.2010

Recenze časopisu Naše rodina

Recenze Martiny Oplatkové

Naše rodina, 2/2011
Martina Oplatková

Král Lear

Městská divadla pražská po delší době přivedla na svou scénu Williama Shakespeara. Tragédii Král Lear inscenoval v Divadle ABC Petr Svojtka a využil při tom nového překladu Jiřího Joska.
Osud muže, jenž rozdal vše, co měl, dvěma dcerám, které nejlépe hovořily o lásce k němu, a na třetí, jež se nechtěla schovávat za prázdná slova, zanevřel – aby pak hořce a pozdě zjistil, že věci byly zcela jinak, je z našich scén dobře známý. Jak si s ním mladý režisér poradil?
Na dosti prosté scéně, dělené na dvě patra, která střídavě ožívají, vystupují hrdinové v současných kostýmech. Dvořané a ze začátku i král mají na sobě obleky s kravatami, při hledání používají baterky. Úvodní scéna, kdy Lear oznamuje, že se vzdává své moci, je pojata jako politické vystoupení se vším všudy – Lear řeční u pultíku do mikrofonu, zatímco za ním se na plátno promítá jeho zvětšená tvář. Podobně jsou později na zeď promítány tváře nápadníků jeho dcery. Postupně ovšem tyto „modernizační prvky“ mizí, diváky přitahuje už jen příběh. Do něj občas vstoupí Learovy dcery v podobě malých zpívajících holčiček – působí ale spíše jako ozvláštnění, než že by k ději něco přidávaly.
Inscenaci se daří vyvážit tragické a humorné motivy (občas jsou přidané vtipné poznámky), které vždy u Shakespera najdeme společně. Král Lear však samozřejmě stojí především na dobře zvoleném představiteli hlavní role. Jan Vlasák learovské představě úplně neodpovídá vzhledem – když dcery říkají, že je „stařičký a rozum mu neslouží“, jsou tato slova trochu v rozporu s mohutným mužem, jemuž ještě ani nezešedivěly vlasy. Jinak je ovšem Vlasák Learem, jaký má být. I ve chvílích, kdy jeho šílenství bují, zůstává v něm jakási vnitřní důstojnost, díky které nepoznáme, jestli své bláznění jen nehraje.
Dobrým spoluhráčem je mu Zdeněk Vencl jako Kent (stylizovaný do nepochybného Švejka s berlou a navíc s páskou přes oko), velmi zdařile ze sebe sype bonmoty Radim Kalvoda v roli šaška. Jen Glostr v podání Vladimíra Čecha působí snad až příliš naivně. Zajímavé polohy dávají „zlým“ sestrám Goneril a Regan Veronika Gajerová a Barbora Lukešová – v jejich podání se (alespoň ze začátku) nejedná o jednoznačně nesympatické postavy, řada argumentů, které proti otci vznášejí, působí upřímně a pochopitelně.
A co je na Learovi v ABC hlavní – má spád a dokáže diváka zcela vtáhnout.



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí