29.04.2009

Recenze Martiny Oplatkové

Recenze Kaplana v časopisu Naše rodina

Datum: 28. 4. 2009
Zdroj: Naše rodina
Autor: Martina Oplatková


Nesmrtelná humoristická kniha Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád těší už několik generací čtenářů a teď právě ožívá i na divadelních prknech. V pražském Divadle ABC si ji vybral režisér Miroslav Hanuš. Zvolil přitom starší (a známější) překlad Pavla Eisnera.
Kniha ani hra nemají žádný děj v klasickém smyslu: pozorujeme tu skupinu dospělých žáků americké večerní školy, kteří ve válečných letech uprchli z Evropy před Hitlerem a teď se snaží proniknout do tajů angličtiny. Pestrá sbírka lidí nejrůznějšího věku, národnosti a povolání přináší bezpočet komických hlášek, které nechtěně vznikají při jejich snaze ovládnout jazyk a ze kterých má jejich profesor Parkhill těžkou hlavu. Zatímco sem nenápadně pronikají ozvuky daleké války...
Představení stojí především na hereckých výkonech. A tady měli tvůrci opravdu z čeho vybírat - a herci své příležitosti beze zbytku zužitkovali. Samozřejmě je tu pan Kaplan Oldřicha Víznera, jeho šplhounství a stálé vykřikování „Já mám čídu rád!", ale velká pozornost je věnována i jiným. Zaujme židovský uprchlík Jiřího Klema, elegantní Francouzka Veroniky Gajerové či bohorovná Ruska Věry Nerušilové. Pak je tu dvojice starých francouzských komediantů v podání neuvěřitelně vitálního Lubomíra Lipského a Stanislava Fišera, jehož dlouhodobá neschopnost mluvit, daná těžkou nemocí, je opět využita tvůrčím způsobem. Nezaniknou ani mladí - snaživá dívenka Barbory Polákové, ohnivý Ital Jana Meduny či Martin Písařík, stylizovaný do postavy připomínající Pavla Zedníčka. A samozřejmě je to příležitost pro Jaroslava Vlacha v dokonale odvedené roli trochu sucharského, ale v jádru laskavého profesora Parkhilla.
Aby dílo nebylo jen sledem scének ze třídy, přidali tvůrci také hudební čísla, která představení rytmizují. Herci tu zpívají a tančí na písně, pocházející z rodné vlasti jejich postav - a všichni podávají úžasné výkony, někteří dokonce opravdu hrají na své nástroje. K nim se připojí i černošská uklízečka s písněmi z Ameriky - a tady klobouk dolů před Jitkou Smutnou!
Jedinou nevýhodou představení je skutečnost, že v té smršti slovního humoru a nejrůznějších jazykových hříček divák všechno nezachytí. Aspoň je to ale důvod jít se na tuto mimořádně vydařenou inscenaci podívat ještě jednou.

 



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí