09.12.2003

Šutry tíží, ale máte čím hodit

Recenze divadelního portálu Scena.cz

Šutry tíží, ale máte čím hodit

Irská dramatika se pomalu zabydluje na českých jevištích. Pro hry této provenience je charakteristické, že postihují pro nás neznalou mentalitu lidí. S lehkou komediální nadsázkou zachycují hořké osudy a příběhy, které podmiňují tvrdé přírodní podmínky. Inscenace irské dramatičky Marie Jones Plný kapsy šutrů z této provenience je uváděna v Divadle Rokoko.

Marie Jones zasadila příběh dvou kamarádů - komparsistů do prostředí venkovského městečka. Charlie Conlon (Radek Holub) a Jake Quinn (Miroslav Vladyka) se účastní natáčení filmu, v němž se klade důraz na sociální podtext. Právě tato linie příběhu okořeňuje celou inscenaci hořkostí obyčejného života. Filmové sekvence se stávají rámcem celého dění a vytvářejí časový předěl. Jejich absurdita a nadsázka odlehčují celkový hlubší kontext příběhu.

Režisérka Jana Kališová velmi ctí smysl pro střih. Oba představitele - Radka Holuba a Miroslava Vladyku - dokázala navést k přesnému vypointování jednotlivých situací. Přes zdánlivý chaos v postavách, neboť oba herci ztvárňují současně v toku reálného času postav několik, se divák neztrácí. Tomu napomáhají hlasové a pohybové charakteristiky jednotlivých postav, áť už se jedná o ženy či muže. Dalším velmi příjemným momentem celé inscenace je hra na otevřené scéně. Výtvarník Miloň Kališ umístil do prostoru pouze čtvercové panely. Dále se hraje s víceúčelovým kvádrem, který se mění na stůl, sprchu, postel a další předměty. Dramatičnost příběhu podtrhují světelné a zvukové změny.

Radek Holub a Miroslav Vladyka vytvářejí na jevišti v jednotlivých etudách mistrné pohybové kreace. Dokáží udržet různorodé charaktery postav po celou dobu inscenace. Ať už se jedná o Asistentku, Produkčního, Starého komparsistu, Divu, Režiséra, Otce a další postavy. Všechny mají díky nim svůj vnějškový rámec, ale hlavně nitro. Inscenace jim poskytla velkou příležitost. Vladyka i Holub se dokáží v průběhu představení dostatečně „vyřádit". Doslova si na každé figuře smlsnou. Divák samozřejmě s nimi. Lehkost, s jakou vše vyplývá na povrch, v sobě určitě skrývá velké množství fyzické dřiny.

Inscenace Plný kapsy šutrů vyvolává bouřlivý smích. Divák se může smát postavám, ale příběh zůstává hořký. Irská dramatika je v tomto naprosto zvláštní. Můžete se při hře pobavit a uvolnit, ale v zápětí vás drapne výčitka svědomí - čemu se vlastně směji? Vždyť příběh dvou obyčejných lidí, kteří se stávají malými hvězdami, je naprosto smutný. Muže takový být. Když máte Plný kapsy šutrů, tak vás to přeci pěkně táhne ke dnu... Ale rovněž máte čím hodit...

(P.S. Pane Holube, když v jedné scéně dojíte, tak palec se musí sklopit proti ostatním prstům dovnitř a za cecek se netahá, ten se mačká - malá poznámka redaktora.)

 

9.12.2003, autor recenze: Josef Meszáros



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí