02.07.2011

Češi v zrcadle divadla

Na dvou pražských scénách - ve Švandově divadle a v Rokoku - se objevily dvě dramatické novinky nadhazující,každá po svém,obdobnou otázku: Jací my Češi vlastně jsme?

Jako podklad pro inscenaci Gottland,uváděnou u Švandů na Smíchově, posloužila jejímu režiséru Petru Štindlovia spoluautorovi scénáře Dodo Gombárovi stejnojmenná esejistická kniha Mariusze Szczygiela. Ucelené příběhy reálných osobností,na jejichž osudu se snažil polský publicista přiblížit svým krajanům charakter jejich sousedů,jsou v inscenaci vtipně rozparcelovány do segmentů komunikace,která v pr vní polovině představení probíhá mezi těmito osobnostmi jakoby prostřednictvím facebooku. Jan Antonín Baťa, Lída Baarová, Jiří Korn, Antonín Zápotocký, Joseph Goebbels, Zdeněk Nejedlý či Jan Procházka - abych vyjmenoval alespoň některé z dvaačtyřiceti postav, jež ve hře vystupují - postávají bíle oděni v běloskvoucí hale u svých notebooků a jen dlouhé rudé ocasy jejich hostesek napovídají, v jakém že aseptickém bezčasí to buší do kláves.

Postavy jsou ve výstižných zkratkách představovány patnácti herci. Z nich mě zvláště zaujala Eva Leimbergerová v rolích Adiny Mandlové, Zory Babkové (mladší sestry Lídy Baarové), Mileny Jesenské a Jiřiny Švorcové. A také Stanislav Šárský svou uměřenou charakterizací Alexandra Dubčeka a sochaře Otakara Švece. Osud tohoto vynikajícího modernistického umělce, jenž spáchal sebevraždu v předvečer odhalení svého „největšího díla“,Stalinova pomníku na Letné, jako by v metaforické zkratce vystihoval Szcygielovu snahu ukázat - často s ironizujícím odstupem - masky, za nimiž v konfrontaci s dramatickými událostmi historie skrýváme svou „tragickou bezradnost“. Autorovu intenci se tvůrcům inscenace zdařilo plně rozvinout především v její první části; ve druhé,která se odehrává v někdejším Muzeu Karla Gotta, ji ale některými melodramaticky působícími motivy spíše oslabili.


ZA VŠECKO MŮŽÓ KOMUNISTI!

Je s podivem,že se v panoptiku Gottlandu nenachází i Viktor Kožený. Výborně by do něho zapadl. Skryté komické rysy tohoto VIP naší ekonomické transformace vyzdvihli v Divadle Rokoko autoři a zároveň i inscenátoři hry Viktor K.aneb Český národ neskoná -dramaturg Jiří Janků,choreograf Martin Pacek a režisér Petr Svojtka. Viktorek má v podání Vasila Fridricha rysy pohádkového Českého Honzy: přestože o něm maminka (Veronika Janků) mluví jako o blbci a jeho četní tatínkové (všechny hraje Aleš Procházka) ho zanedbávají, Viktorka neopouští kreativita a už odmalička si rád půjčuje a vrací desetkrát tolik. Díky sudičkám - sv. Václavu (Hanuš Bor), Janu Husovi (Viktor Dvořák) a J. A. Komenskému (Jiří Hána)- se mu dokonce podaří studovat na Harvardu a získat když ne diplom,tak alespoň univerzitní tričko.
O tom, jak velký privatizační sukces s oním tričkem u nás udělal, netřeba dlouze hovořit,diváka však jistě zaujmou také Viktorovy úspěchy kyperské a ázerbájdžánské,sugestivně podmalovávané četnými tanci a zpěvy. Jen mu možná připadne divné, že přes šestnáct miliard, které jsme Viktorkovi všichni půjčili,nuzuje nyní ten slavný Čech na Bahamách a živ je jen z maminčiny penze. Proč se však divit, když veškeré záhady a tajemství našeho světa jasnozřivě odkrývá Petr, jedna z nejkouzelnějších postav hry, ve svém volebním sloganu pronášeném ústy Radima Kalvody čistou brněnštinou -„Za všecko můžó komunisti!Wéwéwépravápravicetečkacézet!“



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí