12.12.2012

Recenze Rváče

Středočeský deník



Násilí pokořilo rozum

   V divadle ABC obohatili stávající repertoár o další dramatizaci. Turgeněvovu povídku přepsal do divadelní podoby filmový dramaturg a scénárista Antonín Máša. Jednoznačný titul Rváč nenechává na pochybách, o kom a o čem inscenace bude. Do titulní role obsadil režisér Ondřej Zajíc Tomáše Novotného, jeho soka v lásce k Máše, kterou ztělesnila Veronika Kubařová, hraje Martin Písařík.

   V zapadlé ruské garnizoně v polovině devatenáctého století každá sebemenší událost je vítanou příležitostí, jak rozčeřit hladinu stojatých vod k uzoufání nudného života. Romanticky založená Máša, dcera velitele posádky, se těší na příjezd nového důstojníka, vzdělaného šlechtice Kistera. Vzdorovitý, provokující Lučkov, který okázale pohrdá vším a všemi, při prvním setkání nového kolegu ve zbrani vyzve na souboj. Místo, aby si připsal na své konto čtvrtého zastřeleného, nebezpečný rváč a duelant sám utrží zranění. Trochu koketní, dosti vzdělaná v literatuře i v mravech, si půvabná slečna pohrává s oběma. Jeden i druhý ji lákají už proto, jak jsou  jejich charaktery a mentalita odlišné. Každý po svém o ni usilují. Kister uhlazeně, Lučkov násilně. Milostný trojúhelník, tak častý námět Turgeněvových próz, spěje ke špatnému konci.

   Když si Antonín Máša na sklonku šedesátých let vybral Turgeněvovu prózu, aby ji přepsal do scénické podoby, tehdejší cítění ve společnosti po okupaci spojeneckých vojsk na příkaz Kremlu, souznělo s tématem Rváče. Ruský důstojník řeší spory, střety po svém - násilím. Nemíní akceptovat rozumné argumenty, vést vstřícný, moudrý dialog. Tehdy Rváč rezonoval s cítěním pokořného národa. Ale dnes z něj snadno dešifrovaný podtext zmizel. Zůstal klasický, tolikrát popisovaný vztah dvou mužů k jedné ženě, (nebo dvou žen, usilujících o téhož muže).

   Holé jeviště, většinou ponořené do příšeří, zdobí pouze klavír, na který občas hrdinka něco zabrnká. Na zadní projekci se objevují mraky, někdy romanticky nadýchané, jindy dramaticky potemnělé, aby podtrhly atmosféru právě probíhajícího děje. Bílé uniformy a dívčiny bílé, splývavé šaty na sebe více poutají pozornost v kontrastu se scénou.

   První polovina hry jen zvolna uplývá, monology Máši i dialogy se služkou ulpívají na banalitách. Když konečně přijede ohlášený Kister do nového působiště, okamžitě místo přátelského uvítání se chce Lučkov bít. Kister jeho výzvu přijme bez údivu, rozpaků, nechuti. Proč nechce vysvětlení, diví se naopak divák. A může se domýšlet. V carském Rusku byly souboje na denním pořádku, zvláště když se objeví nový člen posádky. Možná... Oproti zdlouhavé expozici najednou přijde dramatický skok. Laskavý Kister neustále nabízí své přátelství neotesanému Lučkovovovi přesto, že ten ho uráží a provokuje. V tom spatřuje dramaturgyně Mašková jádro příběhu, když v rozhovoru tvrdí: "Rváč je nádherný, dramatický příběh o střetnutí dvou kontrastních světonázorů". Velké téma, které se však smrsklo na konflikt dvou diametrálně odlišných povah s tragickým koncem. Tím nechci ubírat na závažnosti inscenace, základní lidské city byly a budou předivem, z něhož se dají utkat stovky příběhů tragickcých, komických, epických...

   V působivé, dokonale vystavěné hře dramatická střetnutí, názorové zvraty, vnitřní i vnější okolnosti způsobí hrdinovu povahovou proměnu. Už není podobný tomu člověku svým jednání a chováním, který do hry vstupoval. Nerovný boj násilí s rozumem dopadl podle očekávání. Z Mášovy dramatizace, bez čitelného politického podtextu, nakonec zbyl milostný příběh nerozhodné slečny z lepší společnosti a dvou soků, v tomto případě carských důstojníků.

   Většina herců tvrdí, že záporné postavy se hrají mnohem lépe než vyložení dobráci. Tomáš Novotný svou první velkou hereckou příležitost v novém angažmá nepromarnil. Martin Písařík si musel poradit s vlídností, neskonalou trpělivostí vůči hrubiánovi, i ostýchavě se dvořit Máše. Nelehká role, ale uvěřitelně zahraná. Veronikou Kubařovou posílil soubor o nadanou herečku, která si v mladoboleslavském divadle, odkud přišla do Prahy, zahrála s úspěchem Julii i Markétku.

   V české literatuře nacházíme mnoho skvěle napsaných próz, které by mohly posloužit jako předloha pro divadelní zpracování. Jeden příklad za všechny: Raisovy až naturalisticky drsné povídky, vystihují tragické vzahy vesničanů v 19. století. Námětem bývá chamtivost, nenávist, žárlivost, neúcta mladých ke starým, dětí k rodičům... až k tragickýcm závěrům. Ale netýká se to jen Raise, také mnohých starších českých autorů i autorek, kteří nezestárli. Stejně jako témata, která neztratila nic na své aktuálnosti.

                                                                                                                                                                                                Inka Ciprová



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí