30.04.2009

Petr Svojtka vypráví o vzniku „první pravé a nefalšované české divadelní reality show"

Chcete se podívat pravdě do očí a utvrdit se v tom, jací vlastně jste? Pak si zajděte do pražského Divadla Rokoko, kde můžete svými hlasy rozhodnout o vítězi „první pravé a nefalšované české divadelní reality show“ Superčlověk, kterou tam před několika dny uvedl v premiéře zkušený autorský tandem Jiří Janků (dramaturg) a Petr Svojtka (režisér). „Fenomén reality show klade spoustu morálních otázek, které nás s Jirkou dráždí,“ říká Petr Svojtka. 

 

* O titul Superčlověka usiluje na jevišti osm soutěžících, kteří postupně prostřednictvím zadaných úkolů projevují své charakterové vlastnosti. Sama na sobě jsem sledovala, že jsem si jednu postavu zvlášť oblíbila a šla jsem s ní až do třetího kola. Pak se mi ale zprotivila, a tak jsem si našla jinou. Když mě ale i ta naštvala, docela jsem se zhrozila, jak rychle vůči nim měním své postoje. A pak ve finále, když jsem si uvědomila, že vlastně v tom, co se odehrává na jevišti, reálně žijeme, vyděsila jsem se. Bylo to vašim záměrem? 

"Bezesporu. Co se týče našich autorských inscenací s Jirkou Janků, většina z nich byla dosud především komediální. Ale čím jsme starší, tím víc nás zajímají vážnější témata – jako například určité typické charakterové deformace, které v naší společnosti registrujeme a které simy Češi strašně neradi přiznáváme. Všichni bohužel v sobě máme dědictví těch čtyřiceti let vykrouceného režimu a nesmyslně fungující společnosti. Ale též dědictví let mnohem dřívějších." 

* Co vlastně za reality show považujete? 

"Jakýkoliv televizní formát, v jehož centru je neherec, který plní určité úkoly nebo je vystavovaný nějakým tlakům, čelí nepříjemným situacím. Televizím jde především o to, aby z účastníků tryskaly autentické emoce. Mnohdy se pod dohledem kamer otvírají třinácté komnaty, velká traumata, velká tajemství. Říkám si –máme právo se na to koukat?Aje vlastně dobře, že se věci, které jsou často ryze soukromými záležitostmi cizích lidí, takto veřejně ventilují? Ale divácký hlad je jasný, lidi baví sledovat někoho jiného, jak v přímém přenosu zažívá štěstí nebo neštěstí, radost nebo zoufalství, šok, bolest, dojetí... Chce se s ním identifikovat nebo ho zavrhnout."

* Asi máte v reality show přehled. V té vaší narážíte i na ty, které jsou českým divákům důvěrně známé – počínaje Vyvolenými a konče třeba Poštou pro tebe. 

"Poprvé jsem se s tímto formátem setkal, když jsme s Jirkou pracovali v Dánsku. Tehdy tam v televizi běžel americký pořad, v němž se nějaká paní svěřovala, že se jí manžel Jack už moc nelíbí. Aže teď má bezvadného milence Toma, se kterým se celou dobu přenosu držela za ruku. Moderátor ji ale asi překvapil (asi říkám proto, že spousta těch reality show je i „nahraných“) a jejího manžela přivedl do studia. V přímém přenosu pak všichni tři řešili manželskou nevěru, včetně hádky a fyzického konfliktu. Ato za hlasité podpory diváků ve studiu. Dostměto tehdy vyděsilo. Ale těch reality show je skutečně nepřeberná paleta. Nedávno jsem viděl i daleko drastičtější varianty. Taková Solitary je už pro skutečně hodně otrlé – soutěžící jsou v ní uzavření v celách, kde jsou podrobováni fyzickému týrání. Sténají bolestí, pláčou – a diváci je bedlivě sledují." 

* Přemýšlel jste o tom, jací lidé se na tyto věci dají? Co je k tomu vede? 

"V Superčlověku to říká hned na začátku postava, která se jmenuje Kejdž. Vždycky chtěl být hercem, zpěvákem nebo modelem. A tahle soutěž je přece ta pravá šance, jak prorazit, stát se slavným a bohatým. Stát se přes noc „význačnou osobností“. Mnoho takových pořadů na začátku vypadá jako veselá nezávazná taškařice, ovšem nakonec se vše může proměnit v noční můrus dalekosáhlými důsledky. Každý máme svá tajemství, věci, o nichž nechceme hovořit, stinnější stránky. A mnohé se v takových show provalí. Docela by mě zajímalo, co si představují lidi, kteří jdou třeba do pořadu Nic než pravda. Že to jejich dosavadní život a vztahy neohrozí? Blbost. Pro pár korun – které stejně většinou nevyhrají – riskují strašně moc!"

* Jak se vlastně to vaše důmyslně propracované představení, během něhož i s diváky tak trochu manipulujete, rodilo? 

"Snažili jsme se systematicky pracovat s mechanismy, na kterých jsou reality show postavené. A hlavním tématem naší práce byla právě manipulace. Hru jsme psali asi tři čtvrtě roku. Mámeza sebou mnoho verzí, prozkoumali jsme mnoho slepých uliček. Vyšli jsme ze známých soutěží, které hledají nejlepšího milence nebo milenku, nejlepšího tátu, nejlepší manželku, tak jsme se rozhodli hledat rovnou nejlepšího člověka – Superčlověka, protože kam dál se dá ještě jít? Při modelování jednotlivých postav jsme se inspirovali některými typy účastníků skutečných reality show. Jejich vzájemné vztahy jsme pak rozehrávali tak, aby se postupně demaskovali jak oni, tak všemožné principy tohoto vysílacího formátu. Ato jsme obohatili o momenty nečekaných zvratů a překvapení." 

* Nejen s vaším, ale i s příchodem Jiřího Janků a Ondřeje Zajíce coby ředitele pronikl do Městských divadel svěží vítr. Už se začala vaše práce úročit? 

"To jsem rád, že to říkáte. Já ale asi nejsem ten pravý, kdo by měl na vaši otázku odpovídat. Každopádně jsme sem přišli s velkou energií a jasnou vizí. Nazačátku to byla jen práce, práce a zase jenom práce. Po dvou letech jsem konečně začal cítit, že už přicházejí i jisté plody. Myslím, že se tak úplně nemáme za co stydět. Hlavně jsem rád, že se tady buduje kvalitní herecký tým, jehož členové na sebe začínají na jevišti slyšet. Ato je velká deviza, díky níž se pak práce v dlouhodobém horizontu vyplácí."

* V Městských divadlech pražských působil i váš dědeček Miroslav Macháček, co to pro vás znamená? 

"Máto pro mě samozřejmě osobní rozměr. Je vtipné, že děda svoji první mimopražskou profesionální práci odvedl v Pardubicích, kde byl v angažmá. Av tomto divadle jsem pak já po půlstoletí režíroval své dvě první mimopražské profesionální inscenace. Do Městských divadel pražských (která však tehdy nezahrnovala ani Divadlo ABC ani Rokoko) přišel děda ve stejném věku, v jakém jsem do nich později nastoupil já. A poslední inscenací, kterou režíroval, byl Smutek sluší Elektře v Rokoku – byť byl tehdy v angažmá v Národním divadle. Tu inscenaci mám dodnes v živé v paměti, hrála se ještě po jeho smrti. Je to pro mě samozřejmě imperativ. Vždycky když režíruju nějakou inscenaci, tak si říkám – hlavně neudělat ostudu!" 



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí