10.11.2009

SIMONA STAŠOVÁ: Kdyby máma nebyla herečka, na herectví bych ani nepomyslela

Bohatou hřívu téhle originální herečky jsme si zvykli poslední dobou vídat často na plátně nebo televizní obrazovce. Také na jevišti se Simoně Stašové daří, před nedávném získala dokonce Cenu Thálie. A to přesto, že se prohlašuje za člověka, který se nerad předvádí. Říká, že nebýt její maminky Jiřiny Bohdalové, nikdy by si herectví nevybrala...

 

* V posledním roce jsme viděli vaši tvář často na titulních stránkách časopisů. Dříve to tak časté nebývalo. Jaké to je, když takový zájem herečka zažívá až ve zralém věku?

Na publicitu jsem byla zvyklá už odmalinka. Nemyslím svoji, ale máma bývala na titulních stránkách od filmu Dáma na kolejích a Hvězdy zvané Pelyněk, což je nějaký šedesátý třetí nebo čtvrtý rok. Být viděn v médiích patří k naší profesi a titulním stránkám a rozhovorům se nevyhýbám, už proto, že tak mohu sama diváky pozvat na svá oblíbená představení do divadel. To, že jsem po padesátce dosáhla pocty u diváků a lidé na moje představení chodí, považuji za úspěch, jsem moc ráda a je to fajn.

* Čemu připisujete, že jste si přes dlouhou kariéru získala popularitu až v posledních letech? Je to shoda okolností, štěstí, nebo mimořádná příležitost, která lidem ukázala, jak výborná jste herečka?

Začalo se to úročit tak nějak všechno dohromady. A taky je to štěstí, to určitě ano. Řekla bych to takhle: když člověk prvních třicet let pracuje jak šroub, prakticky na všem, co je mu nabídnuto, tak v té poslední třetině si možná může dovolit ten luxus být svobodný a dělat jen to, co ho baví. Říkám možná, protože jisté to není, potřebuje právě kapičku toho štěstí... Já jsem po padesátce vzala za svou práci plnou zodpovědnost a už na ledaskterou nabídku, co se mi nezdá, dokážu říct „ne". A možná to je právě ten zlom v mém životě, protože výběr rolí už není náhodný. Častokrát nečekám až na to, co mi kdo nabídne, a nacházím si krásná témata a role sama. Ta naše profese je taky hodně o odvaze a vlastně o tom, kam člověk směřuje.

* Nejednou jste se ale nechala slyšet, že kdybyste si mohla vybrat znovu, nikdy byste si herectví nezvolila. Nevěděla jste tehdy, do čeho jdete, měla jste především vzor doma a proto jste šla stejnou cestou... Opravdu myslíte, že by si vás herectví nechytlo, i kdybyste dělala něco jiného?

Tak zaprvé, kdyby máma nebyla herečka, tak by mě herectví ani nenapadlo. Nejsem od přírody člověk, který by se rád předváděl. Ale když už se to takhle seběhlo, našla jsem si v tom našem povolání zalíbení především proto, že má blízko ke srandě, blízko k fantazii, blizoučko k představivosti..., a není zanedbatelné, že pomáhá lidem v jejich těžkých situacích. Třeba právě humorem se dají ledasjaké trable překlenout, anebo velkým příběhem lidem připomenout, že v tom nejsou sami, že jsme na tom všichni plus minus stejně. A to je přece docela fajn.

* Máte na mysli nějakou konkrétní profesi, která by vás zaujala? Máte ji třeba jako koníčka?

Myslím, že bych nebyla špatný překladatel, a taky by mě bavilo být dramaturg v divadle. Do obojího tak trochu fušujú. Například italštinu, kterou už dneska umím lip než angličtinu, využívám plně v italsko-americké hře Římské noci. Postava, kterou hraju, je jednou z nejlepších hereček, kterou kdy Itálie měla - Anna Magnaniová. A když se naštve, nebo naopak když je veselá, když se hádá a nadává, zkrátka hodně často mluví jadrnou italštinou, římským dialektem. A právě toho při představení v Divadle v Řeznické hodně využívám - lidi v hledišti sice úplně nerozumějí slovům, ale naprosto přesně reagují, smějí se, protože z kontextu je patrné, O čem zrovna Anna mluví, co právě prožívá. Tohle představení je moje velká radost a spolu s Oldou Víznerem, který hraje Annina kamaráda, spisovatele a dramatika Tennesseeho Williamse, si Římské noci opravdu užíváme. I tady je příběh velmi silný a emotivní, protože i tak veliké herečce, jakou byla Anna, se tragédie nevyhýbaly. Její syn Luka například onemocněl dětskou obrnou, když mu byly čtyři roky. Bohužel v té době ještě nebyly léky na té úrovni jako dnes. Syn Anny Magnaniové žije dodnes v Římě.

* Vadí vám, když se vás novináři stále ptají na vaši matku, nebo to berete jako věc, na kterou už jste si zvykla?

Proč by mi mělo vadit, když se mě ptáte na mámu? Je to zcela pochopitelné a mě to dokonce těší, že o ní můžu mluvit. Bez mámy bych nebyla tam, kde jsem, a jsem jí za svůj osud hodně vděčná - a tak se ptejte.

* Zažila jste někdy v dětství nebo dospívání situace, kdy vám popularita vaší matky byla na obtíž?

Zkraje - tedy aby bylo jasno, když mi bylo tak pět, šest až dvanáct let-jsem její popularitu brala jako něco samozřejmého, co patří do našeho života, jako když nosíme v zimě zimní boty a v létě jenom ťapky, prostě běžná věc. Že se mě to nějak týká jsem pochopila až při zkouškách na konzervatoř. A ještě před tím, kdy mi máma řekla, že ona mě rozhodně připravovat nebude a domluvila mi schůzku s Vlastou Chramostovou. Možná víc, než že mámu poznávají na ulici, jsem si začala uvědomovat, jak blízko mám k takovým osobnostem, jako je právě paní Chramostová. Psal se rok 1969. Chodila jsem k ní domů, bydlela nad Muzeem, a ona se mi věnovala a vybrala mi repertoár ke zkouškám. Dodnes jsem za to všechno moc vděčná. Oběma dámám - paní Vlastě i mojí mámě.

* Odkdy jste podle vás přestala být vnímána jako dcera slavné matky, ale lidé vás začali brát jako svébytnou herečku?

Já si myslím, že jsem stále braná jako dcera slavné matky, která umí stát na vlastních nohách a v profesi něčeho dosáhla. A já to tak beru.

*V posledních letech jste měla několik velkých divadelních rolí - Drobečky z perníku, Sestup Orfeův, naposledy Shirley Valentine. Za první z těchto rolí jste dostala Thálii. Je to pro vás naplnění určité životní mety a závazek do budoucna - když mám Thálii, musím hrát nadále tak, abych tomu dostála?

Ano, beru to jako velmi významné ocenění, kterého si považujú. Mám moc ráda divadlo a tuto cenu nevnímám jako něco, co jsem dostala za roli, která se mi náhodou povedla, ale cítím, že Thálie, kterou jsem dostala za Drobečky z perníku, je jakési vyústění mé divadelní práce. Ale nemám z toho trému a nehrajú teď jinak. Je to akorát dobrý punc na mém divadle.

* Shirley Valentine je vaší poslední velkou rolí. Hrajete tam ženu, která se ve středním věku, kdy už jí odrostou děti, rozhodne radikálně změnit život a nevrátí se z dovolené v Řecku. Je to vaše první monodrama, tedy hra pro jednoho herce. Jak náročné je pro herce, když je po celou dobu na jevišti sám?

Vím, že Shirley Valentine mě potkala v pravý čas, dobře připravenou a s vynikajícím režisérem, jakým je Zdeněk Kaloč. Bez tak výsostného režiséra a bez těch třiceti let odehraných na pražských a venkovských divadlech bych si na tak velkou porci netroufla. Byla to nejtěžší práce v mém životě, ale jak to tak bývá i nejkrásnější. V říjnu už slavíme stou reprízu a to je od dubna minulého roku opravdu parádní počet repríz.

* Kvůli Shirley Valentine jste odřekla roli ve filmu, kterou jste měla dohodnutou. Zřejmě jste ji vnímala jako něco, co už se nemusí opakovat. Čím vším vám je hlavní hrdinka blízká?

Shirley je takové mé druhé já, velmi odvážné. Přirovnala bych jí ke kukle motýla. Nejdřív je to housenka, chlupatá a nehezká, bez sebevědomí, taková sběračka v kuchyni, nikdo už ji pomalu ani nevnímá. Především ji nikdo nevnímá jako ženu, ani její děti ani manžel.
A v průběhu představení se přímo před námi sama zbavuje té kukly a osvobozuje se, až se z ní vyklubává motýlek, který se nejprve bojí létat, ale pak ta křídla rozepne a letí. Je to opravdu moc krásná hra, vtipná, která při každém představení obohacuje a to jak mě, tak i diváky. Baví nás to všechny.

* Myslíte, že v Shirley se poznají i jiné ženy, obdobně nespokojené se svým životem? Máte již nějaké ohlasy?

Ten text je tak pěkný, že každá z nás si myslí, že je to právě o ní. Vidím to na ženách v publiku i po představení, když na mě čekají.

* Ve hře se také hovoří o tom, že velké děti už matku vlastně nepotřebují. Jak se na to díváte vy? U nás to přece jen funguje jinak než třeba v Anglii, i dospělé děti běžně bydlí s rodiči nebo jsou s nimi v častém kontaktu, prarodiče se hodně podílejí na výchově dětí.

Můj starší syn už mě opravdu moc nepotřebuje, přesto máme nádherný vztah. Už ho nenutím na společné dovolené a čas od času s námi dokonce rád pobude. Mladší syn, kterému bylo v říjnu čtrnáct, se mnou samozřejmě ještě bydlí. Je teď v takových těch telecích letech, a tak se mu hodně věnuju, trávím s ním veškerý svůj volný čas a zaplať pánbůh -jemu to zatím nevadí. Ale dá to fušku, snažím se být matka mladá, mladší než sama jsem, a to stojí hodně fyzické námahy.

* Jak taková fyzická námaha se synem, kterého jste měla v relativně vyšším věku, vypadá?

Například letos jsem byla s Vojtou a s jeho stejně starým kamarádem v Itálii - nejdřív u Lago di Garda, pak v Benátkách a nakonec v Dolomitech - skály, vrch Marmolada... Půjčili jsme si kola a jeli na pizzu do vedlejší vesnice asi 15 kilometrů. Když jsme se vraceli, byla tma jako v pytli, okolo skály, jen bzučely cikády a nad náma zvuky - podle mě dravců... A řeknu vám srdce jsem měla v kalhotách, ale jela jsem pořád dál, jako správná mladá máma, akorát, že jsem si nahlas zpívala nějakou odrhovačku. Odměna byla veliká, na konci mi Vojta řekl: „Mami, seš fakt dobrá!" Co člověk může chtít víc?

* Jaká si myslíte, že budete jednou babička?

Já věřím, že budu správná babča. Právě proto, že jsem rodila po čtyřicítce, tak mám na tomto poli dobrou průpravu!

* Jak moc jste dnes v kontaktu se svou matkou? Máte pocit, že se k sobě věkově „přibližujete", zeji dnes lépe chápete?

S mámou jsme dnes kamarádky a rozumíme si. Už se natolik známe, že se obě snažíme nedělat to, co té druhé vadí, a to je základ k dobrému vztahu. Navíc je máma zábavná a vždycky se s ní hodně nasměju.

* Co vás teď čeká ve filmu a v televizi?

Teď mě čekají milá natáčení, které mám rozprostřená do celého roku. Především to budou setkání s mně milými režiséry - Karlem Smyczkem, Jiřím Strachem, Jitkou Němcovou a Dušanem Kleinem. Příští léto mě čeká velká práce s Filipem Renčem.

* Máte ještě něco, co byste chtěla ve své profesi dokázat?

Nechci už nic dokazovat, chci mít zdravou rodinu a smysluplnou práci a sama být zdravá, toť vše. A není to málo, skromná nejsem.



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí