20.06.2008

Simona Stašová: Shirley Valentine je v každém z nás

„Nejradši mám tragikomedii. Každý den balancujeme na hraně důstojnosti a směšnosti,“ prohlásila Simona Stašová v nedávném rozhovoru. V té chvíli sama netušila, jak krutým způsobem ji vezme osud za slovo. 


Když o pár týdnů později záhadný turista Lubor vyfotil v tureckém hotelu její matku Jiřinu Bohdalovou, jak se zcela nahá prochází po balkonu, bylo to víc než tragikomické. 
V šest ráno druhý den poté, co fotky vyšly v tisku, musela do její vily v pražské Hostivaři volat pohotovost. 
Naštěstí se brzy ukázalo, že šlo jen o chvilkovou slabost, která snad nebude mít další následky. Z nemocnice Jiřinu Bohdalovou po vyšetření zase propustili. Jenomže všechno mohlo dopadnout i hůř: sedmasedmdesátiletá herečka totiž bere už řadu let léky na tlak a občas má problémy se srdcem. 

Hrůzy výsluní 

„Především chci zdůraznit, že obličej mám bez plastiky, jen vlasy opravdu s novou barvou,“ prohlašuje hrdě Simona Stašová. „Přesto mi kdosi poradil, abych si nechala upravit oči. Já si ale nedovedu ani představit, že by mě někdo viděl bez těch mých pytlíků pod očima. To už bych ani nebyla já.“ Podobně to naštěstí bere i její matka. Ostatně, kdo v jejím věku by nechtěl dopadnout takhle „dobře“... 
Simona Stašová má na podobné mediální šaškárny jasný názor: „Když je člověk úspěšný, leze mu to do soukromí. Někdy je lepší nebýt příliš lidem na očích. Já mám svůj mikrosvět, ve kterém žiji. Hraji především v divadle, jsem na volné noze, a tedy i nezávislá. O showbyznys se moc nezajímám. Ale někdy mám pocit, že by se člověk měl bát umřít. 
Protože pak se na něj vytáhne kdeco, o čem by si za jeho života nikdo netroufl mluvit. 
A to se mi nelíbí.“ I proto by si Stašová pro své děti přála jinou budoucnost než hereckou. Její synové po prknech, která znamenají svět, však netouží. Stašová má dvanáctiletého syna Vojtu, jehož tatínkem je herec Pavel Skřípal, a jednadvacetiletého Marka, kterého má s italským divadelním kritikem Eusebiem Ciccottim. „Starší studuje na Karlově univerzitě biologii a mladší je v prvním ročníku na gymnáziu. V žádném případě se hrát nikdy nechystali, nechystají a já bych jim to ani nedoporučovala. Jsou to moc velké nervy,“ říká Simona. 

Děti v bezpečí 

Skloubit herectví a péči o děti nebývalo vždycky snadné, i když jí v tom hodně pomáhala babička Jiřina. „Teď už je to perfektní, přímo za zenitem všeho špatného. Oba už jsou velký mužský. 
V létě se jim ale hodně věnuju, jezdím s nima na kole, na chalupě jim pořád vyvařuju, protože kluci toho strašně snědí. Ale ty děti už pro mě nejsou zápřah, spíš radost,“ dodává herečka, která se už nemůže dočkat, jak s nimi stráví své divadelní prázdniny. 
V současné době je Simona Stašová na volné noze. Může si to dovolit, divadlo ji uživí. Přesně tak, jak si to vždycky přála. „Dnes hraju i čtyřiadvacet představení do měsíce v různých divadlech a za smluvní cenu. 
Jsem svobodný člověk,“ říká. Nabídek má dost, může si vybírat. Na podzim ji čeká premiéra v pražském Divadle Na Jezerce, kde si ve hře Bengta Ahlforse Paní plukovníková zahraje po boku své matky, vidět ji můžete také ve dvou inscenacích v Divadle v Řeznické, a to v Albeeho Baladě o smutné kavárně a v Římských nocích od Franca D’Alessandra, ve kterých ztvárňuje svůj velký vzor -italskou herečku Annu Magnani. Římské noci vyprávějí o přátelství Anny Magnani a homosexuálního amerického dramatika Tennessee Williamse. „Po prvním přečtení jsem dostala téměř horečku,“ vzpomíná herečka. „Ve Williamsovi jsem okamžitě viděla Oldřicha Víznera a k režii jsme společně vyzvali Američana Gregoryho Abelse. On se dokonce s Williamsem znal! Na premiéru v Divadle v Řeznické přijel i autor hry a pro mě to byla ta největší premiéra v nejmenším divadle v Praze.“ Podle čeho si Simona Stašová vybírá hry, v kterých bude účinkovat? Každá musí mít silný lidský příběh, velké životní téma a alespoň trochu humoru. 
Nejraději má tragikomedie, které vnímá jako životu nejbližší. „Každý den balancujeme na hraně důstojnosti a směšnosti, mezi tím, co nám připadne jako tragédie a nad čím se druhý může potrhat smíchy. Smích a pláč máme v jednom kyblíku. Alespoň já ano. A takové životaschopné tragikomedie vyhledávám,“ vyznává se herečka. Její životní krédo pochází - jak jinak - z tragikomedie Neila Simona Poslední ze žhavých milenců, kterou hrála přes šestnáct let s Janem Teplým. A to krédo zní: „Miluju život. 
I když s ním mám jistý problémy, tak je život pořád to nejlepší, na co jsem zatím narazila.“ 

Vzdala film kvůli Shirley Valentine

Kvůli Shirley Valentine vzdala Simona Stašová práci ve filmu, přestože už měla podepsanou smlouvu. „Ale nelituju, protože tahle holka si zaslouží, aby jí člověk dal celého člověka,“ říká herečka. 
Shirley Valentine je bravurní komedie z pera známého britského komediografa Willy Russella, jehož muzikál Pokrevní bratři obletěl celý svět. Navíc jde o skvěle napsané monodrama. Simona Stašová tu ztvárňuje nejen Shirley, ale zároveň všechny postavy jejího mikrosvěta. 
Shirley Valentine je jméno dívky, kterou ta současná, čtyřicetiletá matka rodiny a manželka počestného občana, už dávno není. Přestože se musí starat hlavně o to, aby život její rodiny žijící v Liverpoolu běžel ve vyježděných kolejích, sny a touhy dívky, kterou kdysi byla, v ní zůstávají. 
Snad proto podlehne návrhu své kamarádky a udělá něco, co se od ní neočekává -odjede na dovolenou do Řecka, zamiluje se tam a začne nový život... 
„Shirley Valentine je v každé z nás,“ tvrdí její představitelka. „V každé ženě, která vychovala děti, svědomitě plní své mateřské i manželské povinnosti, vaří, nakupuje, uklízí, chodí do práce a přesto, nebo právě proto, jí něco v životě chybí. 
Možná jí chybí ten člověk, kterým byla, než se vdala. Možná jí chybějí sny, které jako mladá holka měla, ale netroufla si je zrealizovat. Možná jí chybí docela obyčejný cit, který manželstvím okoral. Možná si potřebuje jenom s někým popovídat a ono není s kým. Shirley Valentine cítí, tak jako cítíme my všechny, že život ubíhá a ještě bychom třeba něco rády zažily. Něco. 
Dobrodružství. A sníme o tom, že nám někdo řekne, že ještě na dobrodružství nejsme staré,“ říká Simona Stašová, pro niž je Shirley Valentine jako stvořená a která podle svých slov dlouho čekala právě na takovou příležitost. Sama se vyjádřila, že tahle hra je právě o tom, právě teď co touží říct. 

Ryba s povahou Berana 

Ze začátku se na ni všichni dívali jako na dceru Jiřiny Bohdalové. Očekávali, že bude taky tak vtipná, rozšafná a báječná jako ona, a dávali jí role, které by skvěle sedly její matce. Netušili, že v mladé herečce dřímá spíš tragédka nežli kominda. Navíc jí hraní nešlo tak lehce. „Jiřinka se herečkou narodila, já to v sobě vydobyla. Nejsem herec z duše,“ říká o sobě Simona Stašová a sebekriticky dodává: „Lehkomyslně jsem se na tu dráhu dala, ale až později jsem pochopila, že se udržím, jedině když na tom budu tvrdě pracovat.“ Narodila se sice ve znamení Ryb, ale až poslední den jejich vlády, takže její povaze více odpovídá tvrdošíjný Beran. 
Herci mají vystudovanou buď konzervatoř, nebo Divadelní fakultu AMU. Simona Stašová má tyhle herecké školy obě. Na konzervatoř ji nepřipravovala matka, ale Vlasta Chramostová. Dodnes prý umí Káču z Hrátek s čertem, Shawovu Svatou Janu či Wolkerovu Umírající. Na konzervatoř ji přijal režisér Jiří Weis - ovšem s podmínkou, že přes prázdniny zhubne! Stalo se. 
První profesionální angažmá v Českých Budějovicích získala ještě jako studentka DAMU. Bylo jí teprve jednadvacet. Po roce hraní v Jihočeském divadle zakotvila na čtrnáct let v tehdejším Divadle E. F. Buriana v Praze. Ani tam to ale neměla nejdřív jednoduché. Nebyla tam ani čtyři roky, když si ji zavolal ředitel Josef Větrovec a řekl: „Simono, tady ti režiséři nevěří. Bylo by dobrý, kdyby ses vrátila zpátky do Budějovic.“ Pro mladou herečku to byla rána. Nakonec ji zachránil Jan Kačer, který měl kolem sebe gloriolu režiséra, jenž dovede pracovat s herci. 
Troufale za ním zašla a on ji obsadil do role Varvary ve Višňovém sadu. Na prknech pražského Divadla EFB pak hrála řadu dalších rolí. Život po čtyřicítce 

Po sametové revoluci a rozpadu 

Divadla EFB nastoupila do Městských divadel pražských. Nejdřív spolupracovala s Divadlem K a současně hostovala v Divadle za branou II, Činoherním klubu i soukromých divadelních produkcích. 
Poté se její domovskou scénou na dlouhou dobu stalo Divadlo ABC. Jako pro spoustu jiných lidí v té době, i pro ni nastalo začátkem devadesátých let období hledání. Nejraději z té doby vzpomíná na agenturní představení „Stojím před hospodou, na vdávání pozdě, na chcípnutí brzy“. Tragikomedii arménského autora Edwarda Radzinského pro dva herce hrála se svým tehdejším životním partnerem Pavlem Skřípalem sedm let. Až do jejího těhotenství. Po čtyřicítce přivedla na svět druhého syna Vojtěcha a začalo se jí dařit i po profesní stránce. 
Přestože je především divadelní herečkou, od poloviny 90. let se stala jednou z našich nejvytíženějších hereček současnosti. 
Ztvárnila několik desítek postav především v televizních inscenacích a seriálech (Přítelkyně z domu smutku, Místo nahoře), velké role umí zahrát i ve filmu. Ty nejvýraznější jí zatím nabídli režiséři Karel Smyczek (Nemocný bílý slon), Jan Hřebejk (Pelíšky, Musíme si pomáhat), Vladimír Michálek (Babí léto), Bohdan Sláma (Štěstí) a Filip Renč (Román pro ženy). 
Dvakrát byla nominována na Českého lva (Pelíšky, Román pro ženy) a jednou na televizní cenu Elsa (Místo nahoře), pokaždé však zůstalo jen u nominace. 

Místo Lva Thálie 

Ocenění, po kterém tolik toužila, jí nakonec přinesla múza hereckého života. Cenu Thálie v kategorii činohra, kterou uděluje Herecká asociace, získala letos za roli alkoholičky Evy Mearové v tragikomedii Neila Simona Drobečky z perníku, kterou nastudovala v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami. Čekala na ni téměř třicet let. „Jako holka jsem viděla Drobečky z perníku s Jaroslavou Adamovou a bylo mi jasné, že roli alkoholičky s neuvěřitelným humorem chci jednou hrát,“ zavzpomínala poté, co obdržela Thálii. 


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí