18.03.2009

Pan Kaplan zkusil divadlo, stydět se nemusí

Nic horšího si na sebe tvůrci vymyslet nemohli. Lze vůbec dramatizovat knihu, která je sledem epizod, jejichž tmelem jsou jen lingvistické vtipy? Řeč je o humoristickém románu Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád, na který si trouflo pražské divadlo ABC.

Režisér, jinak též herec pražského Divadla v Dlouhé Miroslav Hanuš zvolil asi jedinou možnou formu: výstupy ze třídy rozbíjí jako v kabaretu především písničkami a choreografiemi, jednou dokonce klaunským číslem. 

Přistěhovalci bojující se záludnostmi angličtiny (potažmo v překladu češtiny) se tak písněmi vracejí symbolicky do svých často navždy ztracených domovin a unikají do snění. 

Děj přesunuli do 40. let 
Dramatičnost adaptaci dodává mírný časový posun do čtyřicátých let. Hanuš tak dává nahlédnout do osudů žáků večerní školy nad rámec předlohy. Většina z emigrantů (často Židů) se do vlasti vrátit nemůže, snad jen Italka Clara ze "dvou zel" volí raději Mussoliniho než nezvladatelnou cizí řeč. Třída žáků je sama sobě rodinou společně prožívající například drama se svatbou slečny Micnikové. 

To je základ, ze kterého režisér a herci vytěžili, co šlo. Přesto je pan Kaplan hrou spíše solidní než nadprůměrnou. Předloha se většímu dramatickému zásahu vzpírá a rytmus inscenace určuje jen postupující školní rok, občas narušený větší událostí, třeba vstupem USA do války. 

Jinak jde o sled scének ze třídy, která se lopotí s nástrahami jazyka a často přivádí k zoufalství svého laskavého učitele. Výsledný tvar by unesl stopáž spíše poloviční. 

Naštěstí je inscenace celkově uměřená: aranžmá se střeží estrádnosti, herci nedělají ze svých postav karikatury. Výraznější téma si však nese jen pár z nich. Především Oldřich Vízner jako Kaplan, jenž má za snaživostí a dobrou náladou ukrytý hluboký smutek, či vysloveně dojemné je francouzské bratrské duo. 

Pan Kaplan je inscenace, jež jistě potěší starší generaci, která si ráda zopakuje oblíbené pasáže z knihy naživo. Zábavu nabízí kus kultivovanou, včetně řádných hereckých výkonů, navíc korunovaných obstojným zvládnutím hudebních nástrojů, zpěvu i tance. Je to málo, nebo dost?

 


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí