21.06.2013

Robert Fulghum - Věřím instinktu

Rozhovor




Robert Fulghum miluje tango. A díky němu jím ožívá i jeviště pražského divadla ABC, kde má premiéru hra podle jeho knihy.
Spisovatel tvrdí, že je v Americe považován za podivína. Češi ho ale milují.

Když jste psal knihu Drž mě pevně, miluj mě zlehka, napadlo vás, že by se mohla hrát na divadelním jevišti v Praze?
Tak to opravdu ne. Já jsem doufal, že se podle ní natočí film. To proto, že tančírna Century, v níž se děj knihy odehrává, je také kino. Bylo by tudíž skvělé udělat premiéru právě tam. Navíc jestli někde najdete lidské mraveniště reflektující stav našeho druhu, pak je to právě tady.

* Je Century ono místo, kde jste se zamiloval

do tanga? Ne. To bylo v úplně jiné restauraci v Seattlu. Seděl jsem tam sám u stolu a jedl večeři. Najednou mi došlo, že je kolem mě spousta podezřele dobře oblečených lidí. A všichni měli v ruce podobné tašky. Vůbec jsem netušil, proč tomu tak je. Až když jsem dojedl, vběhl do sálu personál a všechny stoly odsunul na stranu. Lidi kolem otevřeli tašky, vyndali taneční boty, přezuli se, spustila muzika a všichni začali tančit tango. A v tu chvíli jsem náhle věděl – tohle je to, čím chci žít!

* Vaše děti byly z vašeho rozhodnutí dost vyděšené. Už se s tím srovnaly?

Mají to těžké. Já celý život tančím a tanec miluju. Mám čtyři děti a ani jedno z nich se v tomto ohledu nepotatilo. Všem už je přes padesát, vedou velmi konzervativní životy a jsou vlastně strašně staří. Netančí, nesmějí se, nehrají si. Žijí život odevzdaných důchodců. Já jsem ve své mysli mnohem mladší než oni. Jak reagovali vaši blízcí na to, že jste se rozhodl odjet sám do Buenos Aires a studovat tam tango?
Když jsem to oznámil svému nejstaršímu synovi, chytil se za hlavu a křičel na mě, že jsem zešílel. A já mu řekl: To ty jsi šílený, protože jsi nikdy nic podobného nezkusil.

* Tvrdíte, že tango netančíte, ale že ho žijete. Co to znamená?

Žít znamená rozumět a ctít. Žádný tanečník tanga například nepřijde na milongu (taneční večer, pozn. red.) špatně oblečený. V Americe už to ale není taková událost – lidi tam totiž chodí zásadně v džínách a triku. To ve světě tanga není možné. Pravidlem také je, že tangové večery začínají pozdě večer, třeba kolem desáté. Jak už jsem řekl, moc se při nich nepije – maximálně trocha šampaňského, které se k tangu hodí. Končí se někdy kolem druhé ráno. A to je v USA další problém – v takový čas přece všichni počestní Američané už dávno spí. Takže jsem i pro své vlastní děti podivín.

* Fascinace tangem ale přece nevzniká jen kvůli střízlivému ponocování.

Já jsem třeba vypozoroval, že hodně mladých mužů začne tancovat tango kvůli flirtu. Nevinnému, ale krásnému flirtu. Nemusí se z něj vždycky zrodit láska. Důležité je, že by případně mohla. Není se čemu divit – ženy vypadají na těch vysokých podpatcích opravdu sexy. A i jejich protějškům to sekne. Hodně úspěšných osamocených chlapíků kolem třicítky, kteří pracují pro velké firmy a mají úžasnou kariéru, nemá na vztah čas. A tady zažijí to romantické chvění.

* Jaký je přímo váš důvod?

Vlastně také samota. Propadl jsem tangu v době, kdy jsem se rozváděl. Ukázalo se, že moje manželka už je se mnou v dané fázi svého života velmi nešťastná a opouštěla mě. Bylo mi sedmdesát a vůbec poprvé jsem neměl po svém boku partnerku. Měl jsem jen dvě množnosti – buď se zavřít doma, sednout si do kolečkového křesla a pustit si televizi, nebo se vrhnout do víru života jinak, než jak jsem byl zvyklý. A tak jsem začal chodit do tanečního kurzu.

* Bál jste se, když jste poprvé stál na parketu a měl začít tančit tango?

Absolutně. Pocity tanečníka, které popisuji ve své argentinské knize Vzpomínky na jedno dobrodružství, jsou skutečně moje. Poprvé, když se tam postavíte, úplně ztuhnete. Je to, jako kdyby vás najednou zmrazili. Nedokážete se pohnout a jediné, co víte, je, že tohle prostě nedokážete.

* Vy jste to ale dokázal. A navíc jste díky tangu poznal i svou současnou ženu. Jaké to je, když tančíte spolu?

Ona je vynikající tanečnice tanga! Každý, kdo ji vidí, s ní chce tančit. Na každé akci pozoruji, jak ji všichni muži obletují a snaží se jí dvořit. Na konci večera ji pak vezmu za ruku a odvedu si ji s tím nadutým pocitem majitele výherního losu: vy všichni jste si s ní možná zatančili. Ale kdo s ní jde domů! Já!!! Přesto se mnou moc tančit nechce. Miluje klasické argentinské tango. Pevné tělo, přesně posazené ruce, hlava zakloněná jak podle úhloměru. A já u toho šaškuju a blbnu, což ji štve. Ale samozřejmě ji nakonec vždycky nějak přemluvím a zatančíme si. Doma jsme dokonce z obýváku vystěhovali všechen nábytek, na strop připevnili zrcadlo a máme taneční sál. Stejně se ale o správném pojetí tanga neustále dohadujeme. Zřejmě nás to baví.

* Na zkouškách v divadle ABC vás velmi bavil i pan Lubomír Lipský. Čím vás tak uchvátil?

On má v sobě kouzlo. Něco, s čím se člověk rodí. Je mu devadesát let a na pódiu přímo září. Na zkoušce si měl v jednu chvíli zapálit cigaretu. Celkem obyčejná věc, že? A on z toho udělal vynikající komedii. Nejprve se k ohni pořád a pořád natahoval a ne a ne se trefi t. Režisér Mirek Hanuš pak řekl: Takhle to nemůžeš udělat, zkus to normálně. Jen co se otočil, strčil si pan Lipský cigaretu do nosu a snažil se ji zapálit v něm. To mu také nešlo, tak to zkusil v uchu. Celý soubor včetně režiséra se válel smíchy. Umět lidi rozesmát je dnes ten největší dar. Pan Lipský je velký herec, který má srdce na dlani a uvnitř těla duši nádherného člověka. Když za mnou přišel, abych mu podepsal svou knihu, byla to pro mě velká čest.

* Jaké je to, když vidíte své postavy ožívat na pódiu?

Velice zvláštní. Jen si to představte – já napíšu knihu a mám o jejích aktérech svou představu. Pak ji někdo s jinou představou přeloží a vy si ji přečtete. Postavy v ní už žijí svým životem. A v tu chvíli si je bere do parády ještě režisér, který je přetvoří do divadelních figur. Já tady pak sedím v hledišti, mám oči navrch hlavy a strašně se mi to líbí. Mirkovi (Hanušovi, režisérovi hry - pozn. red.) jsem řekl, ať se ničeho nebojí. Líbí se mi, jak s herci pracuje. Je na ně přísný, ale zároveň si pořád dělá nějakou legraci. To je pro mě dobrý režisér i dobrý člověk. Když chce kdokoli adaptovat mou knihu, ať už na divadle nebo ve filmu, mám jedinou podmínku, kterou si nechávám napsat do smlouvy. Zní: Udělejte si to, jak vy sami chcete.

* Vy máte podobně benevolentní vztah i se svým českým nakladatelem. Jak to s ním bylo?

Předně chci říct, že vydávání knih je často velice vypočítavý byznys. Lidé v něm podnikající často nečtou knihy a ani o nich nepřemýšlejí, prostě je jenom vyrábějí. Nejde jim o literaturu, ale o peníze. Já jsem se dostal ke svému newyorskému vydavateli ve chvíli, kdy se tam ještě dali potkat lidi, kteří milovali knihy nade vše, ale už je vytlačovali mladí podnikatelé, kterým byla krása potištěného papíru úplně ukradená. Za této situace zakoupila práva na mé knihy v Československu redaktorka z Odeonu Eva Slámová.
Představte si, že ona si přečetla celou mou knihu Všechno, co potřebuju opravdu znát, jsem se naučil v mateřské škole! V Americe to žádný nakladatel neudělal. A Eva mi pak navíc napsala dlouhý dopis – ne e-mail, ale dopis – o tom, jak se jí to líbilo a co si o tom myslí. Pozvala mě i do Prahy, abych o svých knihách vyprávěl. A víte, co se stalo? Lidi tady si přečetli mou esej o lezení po stromech a první rozhovory zorganizovali v jejich korunách. Jen si to představte – místo této kavárny byste se mnou seděla na větvi.

* To by bylo krásné!

Že jo! Lidé by měli lézt na stromy z mnoha důvodů. Třeba proto, jaký jim to dá nadhled. Hned mi došlo, že Češi jsou lidé, kteří mají duši jako já. Navíc jsem se krátce nato dozvěděl o vašem hrdinovi – Járovi Cimrmanovi. To je přece dokonalá figura! Miluju váš národ! Potkal jste se s panem Svěrákem? Ano. A hned jsem ho šokoval oznámením, že mám spoustu materiálů z doby, kdy Jára Cimrman cestoval po Americe. Kdybych byl Čech, rozhodně bych se podepisoval Robert Fuljerman. Zpátky k té smlouvě s vydavatelem, kterým je dnes Argo. Je pravdou, že neberete žádné peníze předem? Ale ano, beru. Nejprve jsem si účtoval jednu korunu, ale teď už jsem zhýčkaný spisovatel a beru korun pět. Navíc kromě toho chci ještě bednu šampaňského. Jenže než se ta ke mně dostane, v nakladatelství ji vždycky vypijou!!! Takže tentokrát mám ve smlouvě vysloveně napsáno, že pro příště ta bedna šampaňského zůstává bezpodmínečně v opatrovnictví pana Fulghuma. Je to legrace, což by práce částečně vždycky měla být. Proto raději jednám s nakladatelem tady a ne v New Yorku. Protože v New Yorku je to vždycky o penězích a s nimi taková psina nebývá.

* Je to důvod, proč Vzpomínky na jedno dobrodružství a před nimi kniha Drž mě pevně, miluj mě zlehka vyšly jako první v češtině?

Asi ano. Vydavatel tady mě oslovil a mně to připadalo správné – vždyť čtenáři v Česku mě mají rádi. Ovšem můj newyorský vydavatel z toho byl zcela v šoku. Nedokázal pochopit, proč jdu s knihou poprvé do tisku v takové dálce a v naprosto krkolomném jazyce. Ona Česká republika je podle mnoha lidí v New Yorku to samé jako Čečna. O životě mimo svůj kontinent mají jasnou představu – neexistuje. A mně přišlo legrační je takhle převézt.

* Vaše knihy jsou o komunikaci mezi lidmi. Není vám smutno z toho, že se z naší moderní doby nějak vytrácí?

Podle mě spolu lidé navzájem komunikovat chtějí, jen to nějak neumějí. Ale kdyby nechtěli, veškeré sociální sítě a weby by nefungovaly. Pro mě je to všechno nějak špatně ušité. Nechápu, jak je možné, že tolik lidí najednou nemá čas. Vždyť proto jsme vymysleli všechny ty technické vymoženosti jako telefony, počítače a podobné věci – abychom si ušetřili čas a měli ho víc. Proč jsme to tedy dělali, když lidstvo pořád něco nestíhá?

* Není to tím, že za komunikaci mnozí považují už jen sledování televize?

To je velká pravda. Obávám se, že televizní a reálný svět splývají, a to není ani trochu dobře. Já třeba televizi raději vůbec nemám. Považuji ji za požírač času. A nevlastním ani mobilní telefon – má ho moje asistentka a ona mi stejně všechno řekne. Nepotřebuju ho.

* Neztrácíte tak ale přece jen kontakt s dnešním světem?

Možná, ale já to tak necítím. Jsem šťastný, že jediný člověk, který má kontrolu nad mým životem, jsem já sám. Lidé si před sebe pořád staví nějaké zdi. Říkají si – chtěl bych zpívat, ale nejsem přece žádný zpěvák, tak raději zpívat nebudu. Chtěl bych tančit tango, ale nejsem přece žádný tanečník, tak se budu jen koukat. Ale o tom to přece není. Nejde ani o talent, ani o úspěch, a dokonce ani o hvězdnou kariéru. Vy jste přišla s tenisovými raketami. Nemyslím si, že chcete vyhrát Wimbledon. Prostě vás to jenom baví. Co víc si přát? Věřím svému instinktu – ten mi už desítky let radí a já mám radost, když má pravdu.

* Jednou jste řekl, že se tak moc bojíte smrti, že nechcete přestat žít. Moc se mi to líbilo, a tak se ptám – ještě tento stav trvá?

Jak se to vezme. Já nejsem blázen – samozřejmě vím, že stárnu a nic s tím nenadělám. Přesto mám pořád chuť zkoušet nové věci. V Argentině jsem se třeba naučil kromě tanga i chodit po laně. Víte, co je to nejhorší, co by se mi kdy mohlo stát? Ne fakt, že zemřu. Ale to, že bych přestal žít ještě během svého života. Věřím, že se mi to nestane. Protože to by mě zabilo. *

***

Robert Lee Fulghum - 4. června 1937, Waco, Texas u studia teologie nejprve přerušil, aby je posléze dokončil u pracoval dvacet let jako unitářský pastor u kromě toho učil kreslení a sochařinu, živil se jako zpívající kovboj, poskok nebo novinový poslíček u byl členem rockové kapely, dnes hraje s pochodovou kapelou u považuje se za lidového filozofa u na prahu sedmdesátky začal tancovat tango, studoval ho tři měsíce v Argentině u má čtyři děti (syn Hunter je také spisovatelem) a devět vnoučat u je podruhé ženatý s malířkou Willow Baderovou u žije v Seattlu, Washingtonu, na řeckém ostrově Kréta v městečku Kolymbari a v horách Utahu u nikdy nechtěl vydávat své knihy – přinutila ho k tomu redaktorka z Random House 1988 – vydává prvotinu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce 1989 – vychází kniha Už hořela, když jsem si do ní lehal následuje dalších 11 knih 2011 – vychází Drž mě pevně, miluj mě zlehka, ilustrovala ji jeho manželka Willow Baderová 2013 – na trhu se objevují Vzpomínky na jedno dobrodružství červen 2013 – v pražském Divadle ABC se od 8. června 2013 hraje inscenace podle jeho knihy Drž mě pevně, miluj mě zlehka


Robertu Fulghumovi jeho Češi rozumí, a proto s oblibou říká: „Češi mě požádali o tanec a já nikdy nikomu tanec neodmítnu.“ Ale chápou to přesně jako on i čeští divadelníci. Jen tři dny po přečtení knihy Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka jsem si pro odpověď došla do hlediště pražského divadla ABC, kde se stejnojmenné představení zkoušelo. Pan Fulghum seděl malý kousek ode mě po boku své manželky Willow Baderové (malířky, která ilustrovala jeho poslední dvě knihy a také prezentuje své obrazy ve foyer divadla) a sledoval děj na prknech, která znamenají argentinské tango. Někdy ho scéna uchvátila natolik, že zapomněl zavřít pusu. Jindy se na vše díval v klidu a nezúčastněně, jako by se ho to ani trochu netýkalo. Ovšem ve chvíli, kdy pan Lubomír Lipský předváděl vášnivý tanec sedíc přitom na židli a podupávajíc jejíma dřevěnýma nohama se zase rozesmál tak hlučně, až se balkony otřásaly. Jako autor předlohy byl velice disciplinovaný a nezasahoval do práce režiséra Miroslava Hanuše.
Fulghumova manželka Willow mu své uznání vyjadřuje jednoduše – stejně jako hrdina jeho knihy nosí jednu botu červenou a druhou černou. „Mám i každou náušnici jinou, podívejte,“ ukazuje mi hlavu z obou stran těsně po zkoušce, a i když je to asi potrhlé, mně se to líbí. „Podívejte se na své ruce – každá je jiná,“ natahuje před sebe pravici i levici Robert Fulghum a napíná prsty na obou z nich. „Vidíte? Tak mi řekněte, proč se, proboha, pořád snažíme celý svět tak symetrizovat?“ Líbí se mi to skoro stejně jako všechno, co se přede mnou odehrálo na jevišti. Robert Fulghum mě sice fyzicky nedržel vůbec, natož pevně – přesto mi jde milovat jeho styl opravdu zlehka.



Robert Fulghum v lidech vzbuzuje emoce. Ne každý stařík totiž leze po stromech, přiznává se k nenávisti ke psům a začíná na stará kolena dělat něco tak bláznivého jako tančit tango. Přesto je radost mu dělat radost. Tentokrát mu ji přinesl zabalenou v deskách náš fotograf Karel Šanda. Byl to totiž on, komu se podařilo v roce 1994 nafotit slavného amerického spisovatele, kterak na prahu šedesátky šplhá u Jedličkova ústavu v korunách stromů a je z toho na větvi. Jedna z fotografií, která z toho vznikla, je prý jeho oblíbenou a autor několika bestselerů ji má pověšenou doma na zdi (alespoň taková pověst o ní jde světem). Jisté je, že když velkoformátový obraz rozbalil Karel na pódiu divadla ABC před Robertem Fulghumem, byl nadšený. „Pojď sem, podívej se – to jsem já v Praze před dvaceti lety. Lezli jsme tu po stromech!“ volal na svou ženu, a když se pak Karel přiznal, že je autorem oné fotografie, byla ruka v rukávě. Robert Fulghum si okamžitě našel nového kamaráda, smál se na všechny strany a ochotně pózoval s fotografií, manželkou, režisérem i sám.

Instinkt, 6. 6. 2013, Autor: Zuzana Dastychová 




 


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí