Scénografie Michala Syrového: kopaničářské stavení v kopcích Bílých Karpat, kde se počítá i s jeho přestavbami. Základním stavebním prvkem jsou trámy připomínající ještě nenaporcované železniční pražce. Scéna umí zahrát i devastaci morálky a beznaděj válečného běsu v krajině, kam ani bůh nedohlédne.
Kostýmy Agnieszky Páté-Oldak ve znamenitém náznaku a v kontrastech vystihují Prahu 40. let, chudobný a drsný horský slovácký venkov i střídající se represívní moc oděnou do stále stejných kožených kabátů.
Jitka Smutná se rozpomněla na moravskou zkušenost. Její Lucka, kořenářka (karpatská bohyně) a rovná baba, co i do kostela chodí na kořalku, má dobře prořízlou hubu a nic ji neporazí. Evellyn Pacoláková v hlavní roli odbojářky Elišky je Maryša naruby. Z odporu a strachu z okolnostmi vynuceného partnera se rodí cit, vztah. Joza Vasila Fridricha je hromotluk s křehkou duší. Ta je zakletá i v zuřivci Jurigovi Lukáše Jurka.
Hrdinství bývá neokázalé
Vynikajících figurek moravsko-slovenského pomezí, vysvobozených z Legátové Jozovy Hanule je ovšem mnohem víc. Rezignovaný, zpustlý a přece lidský doktor Beníček Oldřicha Víznera je jako vystřižený z beznadějí Čechova. Nešťastný sluha Páně v bezbožném, smilstvem a zbojnictvím zkaženém kraji Jaromíra Noska.
A což teprve Žeňa Veroniky Janků! Život se s ní nemazlil, ona je ale stále přátelská a plná života. Ještě netuší, že její konečné martirium přijde s osvoboditeli. A Jurigova Juliška Diany Šoltýsové, anděl týraného milosrdenství s katarzí mateřství. To všechno k tragické pointě nadčlověčího zla spějící...
Želary v Rokoku, podivuhodný příběh o minulosti, jsou strhující inscenací nabitou emocemi. O naší přítomnosti říkají víc, než si troufáme a chceme vědět.
