26.03.2015

Láska a matematika: Důkaz v Divadle Rokoko

Recenze na informuji.cz
 


Roztoč strojovnu! Matematické objevy je nejlepší dělat pozdě v noci, když už všichni spí, aby se nikdy nedalo říci, že jsi promarnila svůj talent. Tak nabádá svou dceru Catherine (Veronika Kubařová) ze záhrobí její otec Robert (Oldřich Vízner), génius a šílenec v jedné osobě. O tom, že láska je silnější než matematika a chladnokrevná racionalita, vyprávějí divákům již téměř čtyři roky v divadle Rokoko. Krve by se ve vás nedořezal…

Subtilní příběh amerického dramatika Davida Auburna, za který získal Pulitzera, se odehrává ve starém chicagském domě. Tam spíže přežívá (než žije) mladá a krásná Catherine. Ta vede chvílemi zcela duchaprázdné hovory se svým otcem, profesorem matematiky, (živým či již mrtvým), jeho studentem Halem (Martin Písařík) či se svou dokonale afektovanou a povrchní sestrou Claire (Stanislava Jachnická).

Promluvy se odehrávají v prapodivné křeči, která diváka dráždí svou banálností, ale zároveň je schopen porozumět náročnosti situace a stopám divné „matematické depky“; vždyť u Roberta a, jak se zdá, i u jeho dcery se natrhla nit oddělující vynikajícího ducha schopného výjimečných objevů od bláznovství, jenž přivede člověka do hrobu svou nepraktičností, neschopností porozumět „normálnímu“ světu.

Přesto je ale v Důkazu, který pro Divadlo Rokoko režíroval Ondřej Zajíc, samotná matematika téma spíš okrajové. Je to hra o schopnosti obětovat se pro člověka, kterého máme rádi, i kdyby nám to mnohé vzalo a zazdilo cestu k vlastnímu úspěchu. Je to Catherine, nadějná vědkyně, která se rozhodne studia i budoucí kariéru obětovat péči o duševně nemocného otce.

Veronika Kubařová je v roli naprosto položená, poruchy stability, hysterie i bezmocná tvář vytvářejí uvěřitelný obraz psychicky narušeného člověka. Její milenec Martin Písařík tvoří pravý opak – on je ten praktický, racionálně jednající vědec, kterého nic nezaskočí. Vyhlídka na život plný kariérního růstu je prostě příliš lákavá.

Důkazu by se mohlo vytkout přílišné muchlování a trochu přehnaný afekt, který sluší výhradně ambiciózní „sekernici“ Stanislavě Jachnické. Světelné efekty vytváří latentní přítomnost Roberta v situacích, které vyvolávají u jeho dcery výrazná dejá vu; občas to ale působí spíš jako kýč. Ve hře se mluví prakticky neustále, je to hutné konverzační drama, které klade na diváka docela vysoké nároky a úpěnlivě zápasí o jeho plnou pozornost.

Co má být oním tajemným důkazem? Dá se věřit „bláznům“? A dá se věřit těm, které milujeme, i když to nedává logiku? Jak by řekl Robert – roztočte strojovnu a přijďte si na to sami. Nezapomeňte ale přitom používat i svoje srdce.

informuji.cz, 22. 3. 2015, Autor: Tereza Pavelcová



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí