26.05.2015

Romulus v rozverně „omalovánkovém“ pojetí

Recenze v Lidových novinách



Městská divadla pražská se po padesáti letech vrátila ke hře švýcarského dramatika Friedricha Dürrenmatta Romulus Veliký, kterou tehdy uvedla na scéně Komorního divadla v režii Václava Hudečka s břitce intelektuálně ironickým Václavem Voskou v titulní roli.

Ostatně, Divadlo ABC, ve kterém se nyní hra uvádí, se v roce 1959, ještě za Werichova vedení, nastudováním Návštěvy staré dámy postaralo o vůbec prvý vstup Dürrenmattovy dramatiky na česká jeviště; dramatiky, která zde byla v letech šedesátých dosti populární (aby se v následujícím normalizačním období ze strany režimu velké přízni netěšila). Dnes už Dürrenmattovy hry tak svěže nepůsobí. „Nedoloženě historická komedie“ Romulus Veliký o zániku západořímské říše, jejíž první verze byla napsaná již v roce 1948, je především autorovou průhlednou reakcí na dějiny nedávno minulé, druhou světovou válku. V postavě bláznovského, „vyšinutého“ císaře Romula, který tváří v tvář nezadržitelnému ataku Germánů vědomě sleduje likvidaci vlastní říše, protože ta si vlastně ani nic jiného za všechno to násilí, kterého se během své vlády nad světem dopouštěla, nezaslouží, Dürrenmatt dává průchod svému hořkému a skeptickému postoji k válečnému dění, ke koloběhu dějin, jehož je (dle něj) člověk obětí, ať vládne jakýkoliv režim.

Žádné aktualizace a přece to vyšlo
Hra je postavená na vyhrocených paradoxech, ironii, sytí se absurdním humorem – při vědomí zákrut dějin druhé poloviny 20. století a století stávajícího i různých stylových proměn dramatu za danou dobu však dnes působí již poněkud vyvanule a „měkce“.

Protivný je i autorův humanismus akcentovaný v závěrečném dějství při „obyčejně lidském“ rozmlouvání Romula s jeho válečnickým protějškem, Němcem Odoakerem. Text tudíž nedává – při případném vzdání se snahy o nějakou výraznější úpravu – příliš možnost, aby silněji rezonoval s naší současností. Režisér Ondřej Zajíc se do žádných aktualizací hry nepouští – a jeho inscenace přesto nakonec, docela překvapivě, působí zdařile a poutavě. Jako základní rastr, na jehož pozadí účinně vystupuje Romulova rouhačská ironie v suverénním (byť někdy zbytečně okatém) podání Aleše Procházky, pro ni volí polohu rozverné komedie, mající charakter až jakési televizní pohádkové „omalovánky“ – tak je zde všechno komediálně nadsazené, malebné a kašírované (scéna Adama Pitry ostatně v řešení zadního prospektu vychází z kresby Josefa Lady).

Tuto nezávaznost se mu s postupujícím časem daří narušovat přiměřeně dávkovanými vážnými tóny – prostřednictvímhereckého pojetí císařovy dcery Rey (Nikol Kouklová) a válečného hrdiny Aemiliana (Viktor Dvořák) a zlověstně znějící hudby. Aby v závěru třetího dějství, kdy Romulus snímá svou „masku“ a ostatním figurám, podléhajícím ještě různým ideálům, vmete do tváře své filozofické přesvědčení plné skepse, děj umně vygradoval a závěrečnému, hořce smířlivému (či rezignujícímu) finále – čtvrtému dějství, při Romulově a Odoakerově rozmluvě, dal komorní, lidsky dojemný ráz.
Ondřej Zajíc si zkrátka příliš nevymýšlel, poskytl vhodnými režijními prostředky textu „co jeho jest“ – a vyšlo to.

Lidové noviny, 26. 5. 2015, autor: Martin J. Švejda


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí