04.01.2016

Divadlo po Osvětimi

Recenze v Divadelních novinách



Drama Na miskách vah britského dramatika Ronalda Harwooda, jež nyní v Městských divadlech pražských režíroval Petr Svojtka, zavádí diváky do rozbořeného Berlína těsně po skončení války. Venku ruiny, v Norimberku soud s nacistickými zločinci a tady – také soud. Denacifikační soud s umělci.

Hlavní přelíčení se chystá s jedním z největších německých a dost možná i světových dirigentů Wilhelmem Furtwänglerem (Jan Vlasák). Nikdy neopustil Německo a jeho hudba byla výkladní skříní Hitlerova režimu, zároveň však pomohl desítkám Židů z Říše utéct. Vyšetřovatelem je americký pojišťovací agent, toho času major americké armády, Steve Arnold (Vasil Fridrich).

Člověk, jemuž zcela chybí cit pro umění. Zato jeho kolegové – asistentka Emmi Straubeová (Nina Horáková) a poručík David Wills (Jiří Suchý z Tábora) – tento cit nepostrádají a během vyšetřování se z nich stanou v podstatě Arnoldovi protivníci. Ani faktické usvědčení Furtwänglera jejich vírou v umění neotřese.


Slavná Adornova formulka, že po Osvětimi se umění stalo nemožným, jako by pečetila každou repliku aktérů. Děj, jenž se zprvu jeví jako soudní tribunál posuzující, zda nějaký dirigent je přisluhovač nacismu, ústí v komorní monstrproces, který ovšem, zdá se, nemá ani žalovaného, ani hájeného.

Proto zdánlivě tak barvotiskové rozložení sil. Na jedné straně major Arnold, typický Američan splňující všechny středostavovské americké stereotypy: uřvaný, arogantní, buranský, umělecký barbar a ignorant. Na druhé straně dirigent Furtwängler, jemnocitný umělec, který se dušuje, že pro něj existuje pouze umění, a v podstatě každou svou repliku korunuje výrokem obhajujícím sebe jako umělce… V zásadě tu spolu nebojují lidé nebo postavy, nýbrž principy. A bojují skvěle.

Když pominu poněkud přehrávajícího (na to, jak málo měl prostoru, je to vlastně až obdivuhodné) Jiřího Suchého z Tábora v roli lítostného poručíka Willse, vytvořili v Divadle ABC skutečně hereckou inscenaci. Nicméně o řád výš než ostatní stál Vasil Fridrich v roli majora Arnolda. Nebylo příjemné ho poslouchat, ale nemohli jste z něho pustit oči. Dokonale ovládal pocity – když usvědčoval Furtwänglera, že napsal telegram Hitlerovi k narozeninám, a ukázalo se, že ho nemá, bylo vám trapně za něj. Když jako pominutý běhal po jevišti a vysmíval se umění, ale nejraději by pověsil hned na místě všechny zločince světa, museli jste mít pocit, že je to ten nejsprávnější člověk. Jeho antipod Furtwängler nezaostával, nicméně přece jen mu nemusel Jan Vlasák vtělit až tak umocněný ukřivděný étos.

Aspoň trochu ducha lehkovážné zábavy splňovala postava Helmutha Rodeho v podání Pavla Juřici, druhých houslí ve Furtwänglerově orchestru, antisemity a v podstatě komické figurky věčně zpoceného nešiky, který pod vidinou úniku trestu začne majorovi na Furtwänglera donášet. Ale i jeho schopnost vnést do jinak pochmurného děje trochu humoru vyznívá nakonec spíše děsivě. Trochu nepochopitelné jsou jakési předscény, kdy v předním plánu jeviště občas proběhnou postavy Rodeho a jedné svědkyně, Tamary Sachsové (Veronika Janků), aniž by to mělo jakýkoli význam pro hlavní dějovou osu, nicméně jinak se jednalo o strhující představení.
Jak je vidět, setkání výborného textu s výborným podáním se může odehrát i na nečekaných místech – ve vší úctě k Městským divadlům pražským.

***

Městská divadla pražská: Ronald Harwood: Na miskách vah. Překlad Julek Neumann, režie Petr Svojtka, dramaturg Jiří Janků, výprava Jaroslav Milfajt, hudba Vladimír Nejedlý. Premiéra 7. listopadu 2015 v Divadle ABC. (Psáno z reprízy 26. listopadu 2015.)

Divadelní noviny, 22. 12. 2015, autor: Dominik Melichar


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí