07.01.2016

Co položíme na druhou misku vah?

Recenze na i-divadlo.cz



Divadelní hru Ronalda Harwooda na motivy života slavného německého dirigenta Wilhelma Furtwänglera uvedla Městská divadla pražská. V režii uměleckého šéfa Petra Svojtky je inscenace Na miskách vah povedeným zamyšlením nad otázkou viny, vztahem politiky a umění a obtížností zachovat si morální integritu v soukolí nedemokratického režimu.

Wilhelm Furtwängler je označován za jednoho z nejslavnějších německých dirigentů 20. století. Měl ovšem tu smůlu, že na něm po druhé světové válce zůstala skvrna, že si zavdal s nacistickým režimem. Nacističtí pohlaváři Furtwänglera využívali jako dokonalou ukázku nadřazenosti německé kultury. Sám dirigent nebyl žádným propagátorem nacistických myšlenek, dokonce potají pomáhal židovským hudebníkům utéct z Německa. Přesto se „ušpinil“, jelikož nedokázal svou vlast opustit a dělal tak trochu nechtěně reklamu totalitnímu režimu.

Hru Ronalda Harwooda považuji za jedno z nejlépe vystavěných dramat, jelikož diváka skutečně donutí pokládat si otázky o povaze viny. Jak by se člověk zachoval na Furtwänglerově místě? Je pochopitelné, že americký major Steve Arnold, který dirigenta vyslýchá, tak touží po potrestání sebenepatrnější známky sympatií k nacismu? Harwood na tyto otázky nenabízí jednoznačnou odpověď, ponechává to na inscenátorech a především na divácích.

Hra je fascinujícím soubojem dvou úhlů pohledu – na jedné straně materialistický a přisprostlý major, jemuž právo vítězů dává možnost soudit intelektuálně založeného hudebníka, který pro své umění odmítal vnímat kontext doby, ve které tvořil.

Největším nebezpečím, které na inscenační tým při uvádění Harwoodovy hry čeká, je zploštění hlavních postav do pouhých dvou vyostřených protikladů. Tomu se naštěstí režisér Petr Svojtka dokázal vyhnout a s velkou pomocí herců přivedl na jeviště dvě plnokrevné a nejednoznačné figury.

Jana Vlasáka v roli uznávaného dirigenta zdobí urputnost, se kterou obhajuje svůj občanský postoj během druhé světové války. Jeho Furtwängler je člověk, kterému se z duše protiví obhajovat se před lidmi, kteří neuznávají jeho umělecké kvality. Není žádnou jednoznačně kladnou postavou, své postavení ve společnosti si užíval a jeho jednání bylo částo zapříčiněné žárlivostí na mladšího kolegu Herberta von Karajana.

Těžší úlohu má ovšem Vasil Fridrich jako major Arnold. Americký důstojník se totiž prezentuje jako nevzdělaný pojišťovák, který je zároveň nekulturním barbarem a svým hrubým chováním šokuje své americké i německé podřízené. Arnoldovi chybí shovívavost vůči lidem, kteří si nedokázali uchovat čistý morální štít. Za prostoduchým zevnějškem ovšem skrývá inteligenci. Fridrich dává od začátku znát, že majorova urputná snaha o spravedlnost má hluboce traumatizující základy. Hrůzy, které Steve Arnold viděl po osvobození vyhlazovacích táborů, není schopen překlenout. Svou úzkost provázenou děsivými sny přenáší do vyšetřování, snad doufá, že potrestání Furtwänglera mu pomůže vyrovnat se s děsivými zážitky. Není to postava, které by divák fandil, ale díky Fridrichovi to není ani obyčejný buran, který ve vyhrocené době získal důležitou funkci.

Ostatní herci ústřední dvojici hlavně přihrávají, nejlépe se to daří Jiřímu Suchému z Tábora, kterého režisér obsadil do role mladého poručíka Willse, jež je sice židovského původu, ale Furtwänglera obdivuje.

Povedla se také scéna, jejímž autorem je Jaroslav Milfajt. Jeviště představuje Arnoldovu kancelář, nad kterou se klene železobetonové torzo trochu připomínající střechu berlínského Reichstagu. Rozbombardovanou zemi výmluvně symbolizují trčící dráty, nad vším se stále ještě vznáší opar nacistických hrůz, upomíná na ně hákový kříž uprostřed torza.

O klasické hudbě se v Harwoodově hře hodně hovoří, samotné využití scénické hudby ovšem už tak vynalézavé není. Před několika lety inscenoval režisér Michael Tarant Harwoodův text ve Východočeském divadle Pardubice a tehdy se mu povedlo do představení zakomponovat i filharmoniky, vyznění celé inscenace pak bylo emotivnější, než je tomu u Svojtky.

V programu k inscenaci je dramaturgem Jiřím Janků předestřeno ještě jedno možné vyznění inscenace – a to v kontextu českého (ne)vyrovnání se s komunistickou minulostí. V samotné inscenaci taková paralela není patrná, což je jen dobře, jelikož situace v Německu roku 1945 a v Československu po roce 1989 byla natolik odlišná, že by snaha o hledání styčných bodů byla jen mícháním hrušek s jablky.

V Divadle ABC vznikla inscenace s trochu pomalejším začátkem, která ovšem po přestávce nabídne divákům strhující podívanou. Petr Svojtka dokázal Harwoodův text využít téměř ve všech intencích, které se nabízely. Už kvůli hereckým výkonům stojí za to Na miskách vah navštívit.

i-divadlo.cz, 22. 2. 2016, Autor: Lukáš Dubský


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí