17.06.2016

Vášně ve spadaném listí

Recenze v Lidových novinách



Lze přijít na jeviště ještě s něčím novým, když divadlo nasadí tak známý titul, jakým je Strýček Váňa Antona Pavloviče Čechova? Odhlédneme li od bohaté škály možných interpretačních klíčů, i ve standardním a relativně nevýbojném výkladu je novým zajisté setkání skupiny herců s textovým východiskem konkrétní realizace. To se plně týká i novinky Městských divadel pražských, inscenované Petrem Svojtkou na jevišti Divadla Rokoko.

Dusné rodinné mikroklima na statku kdesi v širé Rusi vyplývá z bohatě odstíněného konfliktu starousedlíků se svátečními hosty. Usedlost trvale obývají Ivan Vojnickij – strýček Váňa (Vasil Fridrich), jeho neteř Soňa (Nina Horáková), Ivanova matka (Radka Fidlerová) a stará chůva (Věra Janků), letními a vlastně i podzimními hosty jsou otec Niny, profesor Serebrjakov (Zdeněk Dolanský) a jeho druhá manželka Jelena (Zuzana Kajnarová). Dění zdynamizuje i rodinný přítel doktor Astrov (Aleš Procházka), mnoho času v tomto uzavřeném společenství tráví i zchudlý statkář Tělegin (Zdeněk Vencl). Zásadní pohyb do fabule vnáší střet mezi Ivanem a Serebrjakovem, týkající se dalšího osudu venkovské usedlosti (profesor z města, salonní krasoduch, ji navrhuje prodat), a erotické třeštění, v němž jako rozbuška působí atraktivní Jelena, která rozdmýchá milostný plamen v Astrovovi i Ivanovi, Astrova přitom beznadějně miluje Soňa. Scéna Jaroslava Milfajta je vlastně jakousi tapetou z břízek a opadaného ostře oranžového listí, tuto „krajinku“ vidíme také na okenicích, ale i na nábytku. Kostýmy Kateřiny Hájkové, snad aby nerušily účinnost této nálady, jsou pouze variováním černé a bílé.

Herci zvládají své role s profesní jistotou, nejdynamičtěji působí Vasil Fridrich v titulní roli, hraje Ivana – Váňu nervněji, víc rváčsky, než bývá tento nešťastný hrdina – často ztvárněný jako plachý neurotik – zobrazován. Úctyhodné, ale v podstatě očekávatelnější polohy naleznou pro své role Aleš Procházka (osudu osamělého intelektuála chvílemi se vzpírající Astrov) či Zdeněk Dolanský (samolibý nýmand Serebrjakov). Svoje party přesvědčivě zvládají i dámy, Zuzana Kajnarová v roli „krásné Jeleny“, která je pánským obléháním polichocena i zaskočena zároveň, Nina Horáková vykresluje Soňu naopak jako bytost minimem sebedůvěry předurčenou k neúspěchu. V první části inscenace vycházejí dialogické situace poněkud monotónně, po přestávce však některé výjevy nabývají patřičnou tenzi, kupříkladu nešťastně a tragikomicky se překrývající vyznání obou „nápadníků“ Jeleny či finálové pomalé odjíždění Astrova ze statku poté, co se všechny emocionální bouře už přehnaly.

Výraznější výtku vznesu jen k žánrově neústrojné hudbě Vladimíra Nejedlého, kvazirockovým předělům mezi jednotlivými dějstvími. Ty totiž s podobou solidní, v dobrém slova smyslu konzervativní inscenace nijak nekorespondují.

Lidové noviny, 15. 6. 2016, Autor: Jan Kerbr


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí