18.06.2016

Dvakrát o nenaplněné lásce

Recenze v Týdeníku Rozhlas



Městská divadla pražská připravila pro novou divadelní sezonu dvě představení prezentující ruské klasiky. Čechovova Strýčka Váňu v Rokoku a dramatizaci Puškinovy poémy Evžen Oněgin v ABC spojují podobná témata - nenaplněná láska a zplanělé žití.

Vasil Fridrich v titulní roli na scéně Rokoka rozvíjí obě zmíněná témata s expresivní razancí, která prokazuje jeho herecké mistrovství, leč příliš nesouzní s Čechovovou jemnou ironií, s níž autor své postavy vytvářel jako nejednoznačné a rozporuplné bytosti.

TOUHA V PODZIMNÍM LISTÍ

Blíž má ke kvalitám dramatikova textu Aleš Procházka. I jeho doktor Astrov je stejně jako „strýček" Ivan Vojnický uhranut Jelenou Serebrjakovou, kterou Zuzana Kajnarová obdařila svou oduševnělou krásou. Jeho kolísání mezi nihilistickým postojem k profesi lékaře a entuziasmem, s nímž zachraňuje mizející lesy, přitahuje ovšem nejen Jelenu, ale také diváky. Působí autentičností a neschematičností.
Vpád majitelů panství - penzionovaného profesora Serebrjakova (Zdeněk Dolanský) a jeho mnohem mladší, půvabné ženy - rozruší poklidný život i ostatních obyvatel statkářského sídla. Z jejich představitelů má ke zmíněnému plastickému podání ambivalentních postav nejblíž Radka Fidlerová, která matku strýčka Váni a první Serebrjakovy ženy líčí jako již lehce zmatkující starou dámu, jež se ale stále snobsky opájí domnělou profesorovou důležitostí v kulturním životě Rusi. Prostou, čistou duši Soni - její vnučky, která se spolu se strýčkem stará o praktický chod statku a tajně miluje Astrova -dobře vystihuje Nina Horáková.
Jemné předivo vztahů mezi postavami dramatu (přeloženého Leošem Suchařípou) rozvíjí režisér Petr Svojtka před horizontem opadaného listí (jehož impresionistickou tapetou je potažen i nábytek) tak, že v mixu lásky a nenaplněných životů sugeruje marné, a přesto stále vzrušující povlávání touhy nad všednodenní „úživou".

DANDY A JEHO STÍN

Podstatně méně idylické stromy - kovové a bez listí - dominují scéně Evžena Oněgina v Divadle ABC. Svou přízračností ovšem souznějí s tím, jak Puškinovu poému upravili dramaturgyně Věra Mašková a režisér Pavel Khek, kteří vedle titulní postavy, ztělesňované Jiřím Hánou, postavili v Puškinově textu podružnou postavu Zareckého a učinili z ní Oněginův stín, jeho temné „druhé j á " . Zarecký suverénního Milana Kačmarčíka je tím, kdo Oněgina stále doprovází, stává se jeho Mefistem a předává mu Lenského vyzvání k souboji.
Jeho prostřednictvím získává příběh metafyzické pozadí a posouvá se někam mezi příběhy Dona Juana a Fausta.
Protikladem Oněgina, vyhaslého dandyho, je jednak Lenský - v podání Aleše Bilíka nezkušený mladíček, rozdychtěný láskou k Olze -a hlavně Taťána. Petra Tenorová ji utváří jako citlivou, inteligentní bytost plnou životní energie, která je o poznání oduševnělejší než její krásná sestra Olga (ztělesňovaná Henrietou Horňáčkovou). Té se Lenského smrt dotkne méně než Taťány Oněginův dopis, v níž taktně, leč jednoznačně odmítá její lásku. Z ostatních interpretů pfiipomeňme alespoň Jitku Smutnou v roli Taťániny ňáni. Kostýmy Agnieszky Páté-Oldakové stejně jako stylizovaný pohyb, který je důležitou složkou inscenace, zdařile asociují časové zakotvení příběhu v době, kdy klasicismus otevíral dveře romantismu a biedermeieru.

Týdeník Rozhlas, 22. 8. 2016, Autor: Bronislav Pražan


Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.Další informaceBeru na vědomí