Napsali o nás

18.06.2008

Andělika a laskavec pod drobnohledem týdeníku Naše rodina

---

Likér a slavé popravy

Zdroj: Naše rodina 21/2008
Datum vydání: 20.5.2008
Autor: Martina Oplatková

Britský dramatik Peter Shaffer je u nás znám zejména jako autor divadelní hry Amadeus, která se stala předlohou stejnojmenného filmu Miloše Formana. Vícekrát byla nastudována i hra Královský hon na Slunce, pojednávající o dobytí Peru.

Hra Andělika a laskavec, kterou připravilo pražské Divadlo ABC v režii Karla Kříže, není ovšem ani vážnou, ani historickou hrou. I když historickou vlastně tak trochu ano...
Postarší průvodkyně (Květa Fialová) ráda a s chutí zasvěcuje návštěvníky do tajů starých budov. S oblibou vypráví dramatické, krvavavé i milostné historky, které se v jejich zdech odehrály. Je tu však jeden háček: ne že by si ty příběhy přímo vymýšlela, ale obvykle si je velice přibarvuje a přidává to, co jim podle jejího názoru chybí k tomu, aby zaujaly návštěvníky. Ti jsou jejími výklady zpravidla nadšeni, ovšem jednoho dne padne kosa na kámen: úřednice, která dohlíží na správnost výkladů průvodců (Dana Batulková), není nadšena ani trochu, a zaměstnankyni vyhodí.
Stane se ovšem něco zvláštního: starší dáma, která se netají tím, že za svou zálibu v dramatičnosti vděčí matce, ochotnické herečce, zaujme původně komisní úřednici natolik, že ji navštíví znovu, slíbí jí zařídit nové místo a přes společnou zálibu v historii se nakonec nečekaně spřátelí.
Tolik děj nikterak dlouhé či myšlenkově náročné hry. Hlavní hrdinky v jejím průběhu poodhalí leccos ze své povahy či minulosti: zejména úřednice, původně strohá a přísná, ukáže také svou bláznivou stránku. Důležitější než psychologie je tu ale spíše zdůraznění významu fantazie a svobody si hrát, která je možná v jakémkoli věku.
Obě herečky modelují své hrdinky podle osvědčených modelů: Květa Fialová ve splývavých šatech připomínajících roucha dávných hrdinek působí roztomile potrhle a vzbuzuje obdiv i soucit, Dana Batulková v kalhotovém kostýmu a kravatě vyvolává dojem studené kancelářské myši, která nečekaně rozkvete, když v sobě objeví schopnost hrát si.
Pokud bychom ale hledali problém, je paradoxně přítomen už v textu: po velmi svižné a humorné první části, na jejímž konci se ženy začnou přátelit, přichází předěl, po kterém se děj točí kolem bizarního zranění, které způsobila jedna z žen druhé při jejich společných „hrách na slavné popravy“. Proč není aspoň jedna z těchto „poprav“ předvedena naživo, proč jsou tu pečlivě jen popisovány? Divák se právem může cítit zklamán, zvláště když právní zástupce, který se ve druhé části k dámám přidá, působí až nepříjemně bezbarvě a herečkám vůbec nemůže konkurovat (Čestmír Gebouský nebyl pro tuto roli nejlepší volbou). Hře by přece vůbec neuškodilo, kdyby byla o něco delší a poskytla herečkám možnost své zajímavé postavy ještě více rozehrát...
Andělika a laskavec (název vychází z křestního jména průvodkyně a oblíbené bylinky do jejího domácího likéru) je tak milou hrou, která příjemně pobaví, ale zásluhu na tom mají spíše obě představitelky než samotný text.