Napsali o nás

29.04.2009

Časopis Naše rodina - recenze Pan Kaplan má třídu rád

Datum: 28. 4. 2009
Zdroj: Naše rodina
Autor: Martina Oplatková

Nesmrtelná humoristická kniha Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád těší už několik generací čtenářů a teď právě ožívá i na divadelních prknech. V pražském Divadle ABC si ji vybral režisér Miroslav Hanuš. Zvolil přitom starší (a známější) překlad Pavla Eisnera.
Kniha ani hra nemají žádný děj v klasickém smyslu: pozorujeme tu skupinu dospělých žáků americké večerní školy, kteří ve válečných letech uprchli z Evropy před Hitlerem a teď se snaží proniknout do tajů angličtiny. Pestrá sbírka lidí nejrůznějšího věku, národnosti a povolání přináší bezpočet komických hlášek, které nechtěně vznikají při jejich snaze ovládnout jazyk a ze kterých má jejich profesor Parkhill těžkou hlavu. Zatímco sem nenápadně pronikají ozvuky daleké války...
Představení stojí především na hereckých výkonech. A tady měli tvůrci opravdu z čeho vybírat - a herci své příležitosti beze zbytku zužitkovali. Samozřejmě je tu pan Kaplan Oldřicha Víznera, jeho šplhounství a stálé vykřikování „Já mám čídu rád!", ale velká pozornost je věnována i jiným. Zaujme židovský uprchlík Jiřího Klema, elegantní Francouzka Veroniky Gajerové či bohorovná Ruska Věry Nerušilové. Pak je tu dvojice starých francouzských komediantů v podání neuvěřitelně vitálního Lubomíra Lipského a Stanislava Fišera, jehož dlouhodobá neschopnost mluvit, daná těžkou nemocí, je opět využita tvůrčím způsobem. Nezaniknou ani mladí - snaživá dívenka Barbory Polákové, ohnivý Ital Jana Meduny či Martin Písařík, stylizovaný do postavy připomínající Pavla Zedníčka. A samozřejmě je to příležitost pro Jaroslava Vlacha v dokonale odvedené roli trochu sucharského, ale v jádru laskavého profesora Parkhilla.
Aby dílo nebylo jen sledem scének ze třídy, přidali tvůrci také hudební čísla, která představení rytmizují. Herci tu zpívají a tančí na písně, pocházející z rodné vlasti jejich postav - a všichni podávají úžasné výkony, někteří dokonce opravdu hrají na své nástroje. K nim se připojí i černošská uklízečka s písněmi z Ameriky - a tady klobouk dolů před Jitkou Smutnou!
Jedinou nevýhodou představení je skutečnost, že v té smršti slovního humoru a nejrůznějších jazykových hříček divák všechno nezachytí. Aspoň je to ale důvod jít se na tuto mimořádně vydařenou inscenaci podívat ještě jednou.