Napsali o nás

16.02.2010

Krvavá svatba zaujímá svou energií i vynikajícím herectvím, uvádí web cianews.cz

14.02.2010 Autor: Jan Januš

V Divadle Rokoko proběhla v sobotu 13. února premiéra hry Krvavá svatba, kterou napsal ve třicátých letech minulého století španělský dramatik a básník Federico García Lorca. V režie Ondřeje Zajíce a v překladu Antonína Přidala se v hlavních rolích představili Jitka Smutná, Máša Málková, Aleš Procházka a Jaromír Nosek.

Krvavá svatba má celkem jednoduchý děj. Matka pečuje o svého syna a stále vzpomíná na svého muže i druhého syna, kteří byli zavražděni. Syn se však rozhodne oženit a Matka nikterak neskrývá své obavy z budoucnosti. Ty se ještě zvýší poté, co se dozví, kdo vlastně je jeho vyvolená. Jde o dívku, jíž se tři roky dvořil Leonardo, který je ze stejného rodu jako vrah Matčina syna... K tragédii a „krvavé svatbě" však dojde kvůli úplně něčemu jinému. Leonardo totiž Nevěstu stále miluje a i ona miluje jeho...

Jak se inscenace povedla? Jako většina divadelních her i Krvavá svatba stojí a padá s hereckými výkony. Svým uměním na sebe skoro všechnu pozornost strhává Jitka Smutná v propracované roli Matky, která nijak neskrývá své rozhořčení a přísnost, ale zároveň odmítá plakat na veřejnosti ... Až po ní vnímá divák ústřední trojici v podání Máši Málkové, Aleše Procházky a Jaromíra Noska. Zatímco Málková i Nosek hrají standardně a jejich postavám rozumíme lépe po každém z jejich výstupů, nedá se to tak úplně říci o Procházkovi, jehož Leonardo je možná až příliš afektovaný a nereálný.

Z inscenace jako celku proudí obdivuhodná energie a sehranost. Ta je nejlépe patrná při svatebním veselí, kde se režisérovi podařilo skvěle a přesně vystihnout (a také zkratkovitě předvést) množství nesourodých rozhovorů a šumů, které každou podobnou událost přeplňují. Energie čiší i ze všech zpívaných výstupů - skvělá je Tereze Nekudová - nijak za ní ale nezaostávají ani další herci.

Pozornost si zaslouží také zajímavě pojatá scéna. První půlce představení dominuje mohutný a těžký stůl, který v příběhu plní celou řadu funkcí a jeho otáčení samotnými aktéry hry působivě dotváří celou atmosféru. Stěna v pozadí a zvláště dveře v ní rovněž přinášejí do hry nový rozměr a umě zvětšují omezený prostor jeviště. Dalším němým pozorovatelem první poloviny představení je občas i průhledný závěs, který je těšně před přestávkou Jitkou Smutnou velice efektivně stržen. Divák není náhle na pochybách, k jak tragickému konci hra směřuje... Druhá polovina je pojata zase úplně jinak, méně klasicky, více avantgardně a hravě a doopravdy zajímavě.

Výlet Městských divadel pražských na španělský venkov se velmi povedl. Bude jen dobře, pokud Krvavá svatba osloví i běžné diváky a Divadlo Rokoko či jeho bratrské Divadlo ABC brzy uvede i nějakou další Lorcovu hru.