Napsali o nás

09.06.2008

Oldřich Vízner nejen o Baronu Prášilovi v MF Plus

Jsem zklamaný kapitalismem

 
Zdroj: MF Plus
Autor: Lenka Soukupová
Datum vydání: 2.6.2008

Oldřich Vízner je vytížený natolik, že jsme rozhovor s ním dělali během pauzy mezi jeho vstupy v představení Postřižiny. A tak zatímco se z jeviště ozýval řev strýce Pepina, v zákulisí se odehrál následující rozhovor:
„Dneska a zítra točím celý den VKV, hraju a zkouším deset dnů za sebou. Já jsem prosil VKV, ať mi na tohle období do scénáře nic nepíší a oni před půl rokem říkali ,ano‘. A teď mi to napařili. Do toho máte děti, psy a přátele školy...“ „Prosím?“ „No, zítra máme rodičovské sdružení, na které nemůžeme.“ „Zítra? To je neděle.“ „Tak pozítří...“

Já jsem každopádně ráda, že jste si udělal čas...
Tohle byla jediná možnost. V Postřižinách totiž nemám velkou roli. Člověk navíc bývá unavený, takhle alespoň nemůžu být ospalý, když zároveň hraju. Že jo?!

Mě vždycky zajímalo, co dělají herci mezi výstupy, a překvapilo mě, že nejste v nějaké permanentní koncentraci.
Víte co, já mám přesně hodinu a deset minut čas. To znamená, že začnu být nervózní za tři čtvrtě hodiny. Jinak se čtou noviny, chvíli jsem luštil sudoku, to je dobré, poněvadž u toho člověk neusíná... Těch menších rolí je zaplaťpánbůh málo. Čekání je totiž nudné, horší, než když neslezete z jeviště. To je jako v hospodě – říkal mi jeden číšník, že jsou rádi, když je plno, protože tak nestačí přemýšlet o sobě a o blbostech.

V divadelních Postřižinách hrajete stejnou roli jako ve slavném Menzelově filmu. Jaké bylo vrátit se k postavě kadeřníka Bódi Červenky po 28 letech?
Na divadle zůstalo to, co mě mrzelo, že se do filmu nedostalo. Bóďa Červenka například skoro denně dává malou nebo velkou rundu, to znamená, že obchází bary a hotýlky, tam si dá gulášek a dvě pivečka, tam dvě deci vermutu a v drogerii skleničku griotky... Je zajímavé, že i když jsem se ve filmu objevil snad jen ve dvou obrazech, lidé si to pamatují. To nechápu. Ale jinak je natáčení úplně o něčem jiném než divadlo, kde studujete dva měsíce text, čtete knížku, vytváříte postavu, pak se musíte vyrovnat s tím, co vám dají na jeviště – mně tam teď například místo vlasů pověsili zlaté tkalouny až dolů... Je to opravdu něco jiného, ten film navíc už není pravda. Tohle je pořád pravda.

Čeká vás premiéra Barona Prášila, kde hrajete titulní roli. Prášil bývá interpretovaný jako případ pro psychiatra i jako zosobnění vítězství fantazie. Jak ho vidíte vy?                                                  To hodně ovlivňuje hra Grigorije Gorina, podle které jsme Prášila inscenovali. Jde v ní především o svobodu člověka, s nímž je pro jeho nezávislé názory a osobitý životní styl uspořádán monstrproces. Jak s ním ti druzí, kteří třeba nemají takovou fantazii, zacházejí, když mu vlastně závidí. Není to jen kladná postava, je ješitný, panovačný, urputný... Ale na druhou stranu dokáže být zábavný a veselý. Musím říct, že jsem u něj nacházel některé své vlastnosti.

Gorinova hra vzbudila už při premiéře v bývalém Sovětském svazu pro svou symboliku velký ohlas. Bude váš Baron Prášil vůbec ještě legrace?
Když jsme za komunistů dělali jakoukoli hru, tak vždycky proti něčemu byla. Ale ono se to skoro vrací... Mně se líbí, co říkal režisér Sokolovský, že se lidé dělí na Falstafy a Jindřichy – ty, kteří se životem
baví, a ty, kteří se životem trápí, starálky. Právě o střetnutí těch dvou Gorinova hra je. Prášil se prostě životem baví, a naopak trápí okolí. Zároveň tu hru vidím spíš jako psychologické drama, protože Prášil vlastně bojuje o svůj život, o právo být takový, jaký chce být. V žádném případě bych neřekl, že jde o komedii, ale doufám, že se diváci smát budou, protože lidé se baví, když chápou, když porozumějí postavě anebo si uvědomí, že se jim taková věc stala nebo se mohla stát anebo se jim může stát. Lidi se můžou bavit i na tragédii.

Před chvílí jste naznačil, že časy se vrací... Jak jste to myslel? Souvisí to se současnými protesty divadelníků proti transformaci pražských divadel?
Mně se vůbec nelíbí současná politika, jsem zklamaný tímhle kapitalismem. To neznamená, že bych chtěl vrátit, co bylo předtím. V žádném případě! Myslím si ovšem, že pro duši člověka je daleko horší být svázaný spotřebním zbožím, daněmi, hypotékami... To je zoufalé. Lidé teď mají svou svobodu, takže si pomalu můžou jít tamhle někoho zastřelit, ale musejí poslouchat, protože dluží. Všude se jim nabízejí půjčky, kdekoli jim dají hypotéky, ale budou to muset pětadvacet let splácet! Dobře si pak rozmyslí, jestli půjdou kvůli něčemu stávkovat, aby nevyletěli z práce.

Divadelníci se teď angažují hodně...
Protože situace, na kterou reagují, je úplně nesmyslná. Je těžké, když radní nechápou, co je kulturní dědictví. Podívejte se, co se stalo s televizí! Co tam vidíte za filmy? Já na to nekoukám. A ta ubohá zábava, kterou nemůžu vystát stejně jako soutěže, které si navíc lidé platí esemeskami... No, tak to zkrátka stejně dopadne s divadlem, no. My jsme hráli nedávno v Kolíně a v Třeboni, bylo nabito, lidem se to evidentně líbilo. Ale diváci to nezaplatí. Město vlastní divadlo, musí ho opravovat, dotovat, musí zaplatit, aby tam ta kultura přijela... Anebo tam může přijet třeba Leoš Mareš jen se židlí, udělat show – a taky budou mít vyprodáno. Jestli si někdo myslí, že tohle stačí, tak to holt asi stačí. Víte, Činoherní studio jeden čas spadalo pod vinohradské divadlo. Tehdy někdo spočítal, že Činoherák doplácí na osobu korunu devadesát pět halířů a Vinohrady dvanáct nebo šestnáct korun. Tak se říkalo, že se vyplatí nehrát, protože už když se divadlo rozsvítí, jsou všechny prachy pryč. Ale co s tím, aby se to vyplatilo? Udělat z divadla kasino? Nebo hotel? Hotel Divadlo!

Plánované zavádění tržní ekonomiky do kultury se týká třeba i galerií. Ve srovnání s galeristy mají herci výhodu, že dokážou výrazněji ovlivnit veřejné mínění...
Lidé hercům věří, protože to jsou tváře, které znají; svým způsobem jim jsou blízcí. Ale že by pro ně udělali něco zásadního? Já divadlem, a tedy i problémem kolem transformace žiji. Ale když mluvím například s ředitelkou mateřské školky, kam chodí mé dítě, neví o tom nic, i když je vzdělaný člověk s přehledem. Kolik je takových? Valná většina. Přitom kdysi i u nás patřilo k dobrému jménu politika, že podporoval kulturu, i burani věděli, že na ni musejí dávat peníze! Jestli tohle dnes politici nechápou, ať prodají hrady, ať se živí samy stejně jako galerie, Národní divadlo... A na Karlově mostě ať zavedou mýtné... Celé je to prostě hovadina. Oni nerozumějí tomu, že herci se nemůžou jen tak sejít a zahrát hru, aby byla vynikající. My spolu zrajeme, něco si řekneme na jedné práci a na druhé už si to nemusímeznovu vysvětlovat, jdeme dál. Těch nádherných vln v divadle bylo! Ale to se nedá naplánovat ani naučit. To se musí prožít. A k tomu musejí být podmínky. Když se vrátím k baronu Prášilovi – mně ta postava připomíná Saturnina, kterého jste si zahrál ve stejnojmenném filmu... Tohle už mi někdo říkal a já na to odpověděl, že jak Saturnin, tak baron Prášil jsou krásné role, s nimiž se dá dobře pracovat, v obou případech jde o role titulní, ale jinak to jsou podle mě úplně jiné charaktery. Prášil je snílek a blázen ve smyslu, jak já vidím blázny – coby jediné normální lidi, protože si dělají, co chtějí. Kdežto Saturnin je protřelý praktik, anglický gentleman...

Kromě toho, co jste o něm právě řekl, by se dalo říct, že je „velké dítě“...
Jistě, to k tomu patří, děti mají fantazii, zatímco my na sebe nabalujeme starosti a pak už skoro nejsme schopní cokoli podniknout, protože se bojíme nebo si říkáme: To nedopadne dobře... V tomhle směruje Prášil takové dítě. Já se snažím všechno, co v Prášilovi je, vysvětlit, všemu uvěřit. Protože co vy můžete vědět?! Teď řeknete, že je nesmysl, aby se někdo dostal bez kyslíku na Měsíc?! Vždyť lidé lezou na Everest bez kyslíku, což bylo ještě před pár lety nepředstavitelné! A když Prášil tvrdí, že žil ve starém Řecku a říká: „Vy jste také žila ve starém Řecku, akorát si to nepamatujete. Ale já si to pamatuji!“ Tak co na to říct? Třeba: Nic není nemožné? Dobře, tak když mu brána seřízla půlku koně, a on na ní jezdil, to už je přehnané... Ale co my víme?! Sám Prášil má nádherný proslov: „Mnozí cestovatelé přikrášlují a nerozpakují se vyprávět víc, než je přesně vzato skutečná pravda. Jaký potom div, že se čtenářů nebo posluchačů zmocní lehká nedůvěra? Ovšem, kdyby někdo z naší ctěné společnosti chtěl jen v myšlenkách pochybovat o mé pravdomluvnosti, byl bych jej nucen za jeho nedůvěru co nejsrdečněji politovat a poprosit, aby odešel raději dřív, než začnu vypravovat svá námořní dobrodružství, která jsou sice daleko podivuhodnější a neuvěřitelnější, ale přesto naprosto věrohodná.“ To je krásně napsané: Věřte – nevěřte a pokud věřit nechcete, raději jděte.
Vy si někdy nepřipadáte jako velké dítě?                                                                                              Já jsem pro, jak už jsem řekl, v mnoha věcech jsem se tam našel, i když si spíš myslím, že jsem ten typ starálek. Občas jsem hrdý na to, co mě napadne, když se mi například podaří vyřešit nějaký technický problém. Třeba dneska mě napadlo, že na jezdicích schodech v metru by vedle toho madla měl být pilník, aby si člověk mohl udělat nehty. Tedy, ono by to asi nebylo hygienické... Ale nápad je to dobrý.


V KOSTCE:
+ Narodil se 9. května 1947 v Praze.
+ Po absolutoriu na DAMU začínal roku 1969 v kladenském divadle a poté přišel do pražského Činoherního klubu.
+ Po 25 letech se rozhodl pro svobodné povolání, hostoval v pražském Divadle Ungelt a navázal spolupráci s Divadlem ABC, které je dnes jeho domovskou scénou.
+ Proslavil se např. díky snímkům Léto s kovbojem, Sestřičky, Saturnin či seriálům Arabela, Cirkus Humberto...
+ S herečkou Vendulou Křížovou má tři děti, dvě dcery má z předchozího dvacetiletého manželství s herečkou Janou Šulcovou, z dalšího vztahu má také dceru.
O SVÉ PEDAGOGICKÉ PRAXI: „Pětatřicet let u divadla vás poznamená, takže jsem na ty studenty mluvil jako Turek“
O SVÉ NEJNOVĚJŠÍ ROLI: „Já jsem nikdy neměl vysněnou postavu, ale barona Prášila, to beru“