Napsali o nás

28.01.2009

Pan Kaplan v Divadle ABC očima J. P. Kříže

Datum: 28.1.2009
Zdroj: Právo
Autor: Jiří P. Kříž

Rostenův a Eisnerův Hyman Kaplan na útěku před Hitlerem má na mysli pochopitelně mrazáky a ledničky.

Několik Anglosasů má štěstí: jejich dílo do češtiny přebásnili mistři.
Nemnozí Britové češtiny znalí pak uznávají, že překlady překonávají originály. To mi letělo hlavou, když jsem v nabitém sále Divadla ABC také čtvrt hodiny aplaudoval Panu Kaplanovi Leo Rostena.
Velký Shakespeare má Martina Hilského, Edward Lear nebo Rosten Antonína Přidala, ale také lékaře Češtiny poklepem i poslechem, strážce Chrámu i tvrze Pavla Eisnera. Do jeho Pana Kaplana se zamiloval Miroslav Hanuš a přivedl ho na jeviště Městských divadel pražských.

Smutná černoška
Příběh z večerní školy angličtiny pro dospělé přistěhovalce do Ameriky, z větší části židovského původu, rámovaný léty 1941/1942, nastudoval Hanuš s věrnou choreografkou Janou Hanušovou.
Kdo zná jejich šťastnou mezalianci – ztepilá a sličná tanečnice, herec, a tedy šašek počmáraný – v souboru Veselé skoky, mohl si najisto spočítat, jaký znamenitý kousek pro ABC ti dva spolu připraví.
Podíl na příštím kasaštyku kritikou zanedbávané scény má také Milan Potoček. Každé z postav, které bezelstně komolí slovíčka a fráze Rostenovy angličtiny a Eisnerovy češtiny – původem z Francie, Ruska, Německa, Polska, Itálie, Rumunska a Portugalska, všichni na útěku před Hitlerem –, připsal nádherné songy. Sólové i sborové.
Úvodní jedinečná iluze příjezdu parníku do Nového světa. Socha Svobody proměněná v černošskou věčně usměvavou a zpívající uklízečku Nelly, s perfektním, podmanivým pěveckým projevem Jitky Smutné – „ona nečernouška, ona nebělouška, ona moula“. Autoři rozkrývají na scéně Jaroslava Milfajta hru fantazie, jemné sebeironie i sarkasmů, nostalgie nad vynuceným útěkem z vlasti, ano, i mezinárodní spory. Bravo celku!

Kolikrát jsi za blba?
Koho pochválit dřív? Určitě Oldřicha Víznera v odzbrojujícím filozofujícím kvákorovi titulní postavy. Nebo Věru Nerušilovou v roli dávné ruské primabaleríny Olgy, zpívající v barytonových polohách. Veroniku Gajerovou coby neodolatelnou Francouzku Rochelle.
Nesmím zapomenout na staré pařížské komiky Reného a Clauda v podání věčných mladíků Lubomíra Lipského a Stanislava Fišera. Na pisklavého Rumuna Sama Hanuše Bora, vendetového Itala Lucca Jana Meduny, „cholerowego blé“ Poláka Janusze Jana Szymika, na portugalského Bulhara milujícího Řecko Vasila Martina Písaříka. A na trpělivý protipól všech, profesora Parkhilla Jaroslava Vlacha...
Co dodat? „Nemlufte o kšížovkách, není čas na luštěniny!“, protože „Kolik jazyků neumíš, tolikrát jsi za blba.“