Napsali o nás

13.03.2009

Peer Gynt v Rokoku - recenze Pavla Klejny

Datum: 13. 3. 2009
Autor: Pavel Klejna

Drsné, opravdu drsné severské drama v doslova mrazivém nastudování uměleckého souboru pražského Divadla Rokoko (součást Městských divadel pražských) na Vás dýchne chladem a zimou, až Vás bude skutečně zábst.

Ve hře nechybí nic ze severské hrubosti a potřeby rvát se se životem naplno. Drsní lidé, drsná krajina, Trollové a skřítci, rozbouřené moře, tuhá zima a silný vítr, to vše je na scéně ztvárněno tak dokonale, že to až bere dech.

Zejména díky představiteli hlavní postavy, vychloubačného mladíka Peera Gynta, v bravurním podání Michala Dlouhého, se budete cítit jako součást děje. Natolik Vás do něj dokáže vtáhnout. Když se chvěje zimou o ohně, je Vám také zima, když upřímně a otevřeně žádá dívku o tanec, chce se Vám také tančit, když se po letech vrací domů, cítíte s ním takovéto zvláštní chvění a očekávání toho, co se změnilo nebo co naopak zůstalo stejné.

Zkrátka: Michal Dlouhý herecky krásně vyzrává a čím dál tím víc si rozšiřuje své výrazové prostředky a to je jen dobře. Nevím, čím to je, ale když mluví, je každé jeho slovo hledištěm doslova hltáno. Nemá nejmenší potíže s artikulací a fonetikou, ve všech možných i nemožných situacích je dokonale slyšet a je mu velmi dobře rozumět. Jednou mne napadlo, že je jako takovéto lepší autorádio, které samo zesiluje a zeslabuje reprodukci podle toho jaký je venku aerodynamický hluk. Je to dar od pánaboha takhle vnitřně cítit prostor a akustiku.

Upřímně řečeno ani další herci za ním moc nezaostávají. Ať už mám na mysli Jiřího Klema, jehož výrazný hlas vždy doslova prořízne vzduch v sále jako bič, nebo Jana Vlasáka ve strašidelném kostýmu i masce Smrťáka, Zuzanu Kajnarovou v roli naivní vesnické dívenky, Kateřinu Lojdovou, coby po uši zamilovanou a oddanou ženu plně podporující svého milého či Jana Szymika, Vasila Fridricha a další.

Hluboce smekám před maskéry a maskérkami a před tvůrci kostýmů. Ve scéně plné Trollů se těmito podivnými severskými potvorami jeviště doslova hemží a jako že herce celkem znám, měl jsem velký problém poznat, kdo je kdo. Masky je totiž zakrývají naprosto dokonale. A krásné masky. Poklona patří i hercům, že se do těch masek a kostýmů dokážou tak rychle převléknout.

Neméně důležitou součástí této inscenace jsou i mistři osvětlovači. I na jejich výkonu totiž velmi záleží, jak na diváky bude působit rychle se proměňující scéna. Tu vesnická náves se mrknutím oka – a změnou světel stává lesem plným tajemných zvuků, aby se pak zase stala palubou lodi zmítající se v bouři.

Ano, Peer Gynt je drsné drama. Lidé mají všeobecně raději komedie než tragedie, ovšem v Rokoku je Peer Gynt tragedií tak krásně zpracovanou, že byste si to rozhodně neměli nechat ujít.

„Život je krátký, umění trvalé.“