27.06.2008

Petr Štěpánek: V komedii Dobře rozehraná partie jsem potkal parádního dědka

Byl jsem strašnej lump

"Táta zemřel, když mi bylo dvacet. Čím jsem starší, tím víc mi chybí," vzpomíná Petr Štěpánek

Zdroj: Květy                                                                                                                                        Datum vydání: 26.6.2008
Autor:  JANA BEDNÁŘOVÁ

Zůstává idolem paní a dívek. Petr Štěpánek (60) se jen z někdejších princů bravurně přehoupl do rolí zralých mužů, zpravidla zábavných a interesantních, a jak sám říká, miluje i dědky.


Z muzikálových produkcí si teď "odskočil" znovu do čisté činohry.

"V Divadle ABC v komedii Dobře rozehraná partie jsem potkal opravdu parádního dědka. Vlastně jsou to dva dědkové, nerudní, věčně se hádající a pořádně ostří, a jedna bába. Do těch figur mladý rakouský autor promítl veškeré nectnosti generace, které se to týká. Když jsem si hru přečetl, zajásal jsem, protože je napsaná naprosto skvostně!"


A o jakou rozehranou partii jde?

Šachovou. S mým parťákem, kterého hraje Jan Vlasák, se scházíme sedmatřicet let každé úterý. Do našich dialogů se však zamontuje ženská, hospodyně, a vznikne zvláštní trojúhelník. Naši dědkové se pak začnou chovat jako puberťáci ještě víc než ti skuteční v teenagerovském věku.


Kdy jste vlastně poprvé přičichl k muzikálům?

Oslovil mě Láďa Županič, tenkrát ředitel karlínského divadla, a já souhlasil s podmínkou: "Ano, ale nesmím zpívat." Protože když člověk dosáhne ve své profesi určité úrovně, pak si neuváženým odskokem do jiné může sám pod sebou podříznout větev. Takže já nejsem muzikálový zpěvák, ale zpívající herec. A slibuju vám, že nikdy nevydám cédéčko.

Ovšem od té doby jste v muzikálech jako doma: Noc na Karlštejně, Golem, Producenti

Nestěžuju si. Producenti jsou geniální kus. Na každou reprízu se těším, už jich bylo víc než stovka, i když po děkovačce mám zpívání a tancování plný kecky. Je to makačka.


Šarmantní šedovlasý pan docent, který se vrátil z Francie, svou partii rozehrál na televizní obrazovce. Co vás přesvědčilo, že jste vstoupil do ...

Ordinace v růžové zahradě?
Na každé nabídce je podstatné, jak je postava napsaná. A tato figura má všechno, co má mít, v příběhu se ještě hodně rozkošatí.


Dámami?

To ani ne, ale nudit se pan docent nebude.


Nevadí vám nejistota herce na volné noze, čekání na telefon?

Myslíte, jestli bych neměl být v angažmá? Ne, svého kroku odejít z Národního divadla vůbec nelituju Nikoho neodsuzuju, na nikoho nenadávám. Naše povolání je o tom, že člověk pořád hledá a zkouší něco jiného.


Váš otec Zdeněk Štěpánek byl herecký gigant, první liga a jeho kariéra stále připomínala neotřesitelnou kvalitu, jistotu.

Víte strašně málo! Táta si prodělal takové umělecké krize, až byl možná zázrak, že si nesáhl na život. Šest let třeba v Národním nehrál, což je pro herce strašlivě dlouhá doba. Vy už se na jeho existenci díváte z nádherného vrcholu - na co Zdeněk Štěpánek sáhl, to se mu dařilo. Pravda ovšem je, že jako děti jsme rodinu měli krásnou a pohodovou, naši nás do žádných svých problémů nezatahovali. Divadlo jsem poznal i z druhé strany, nevnímal jsem ho jen jako slávu, i když jít s tátou po ulici, kdy ho všichni zdravili, bylo příjemné. Zažil jsem také jeho herecké stáří, které příliš radostné nebylo. Zemřel, když mi bylo dvacet. Měl jsem tenkrát jiné starosti, potřeby a zájmy než on, až čím jsem starší, tím víc mi dialogy s ním chybí.


Tatínek zemřel téměř na jevišti.

Ano, jeho smrt je skoro symbolická. Ten večer šel na představení do Violy, kde měl čtení ze Starého zákona. Cestou zpátky se zastavil "na jedno" v restauraci U Pštrosů a tam ho zastihla mozková příhoda. Zemřel v prostředí, kde mu bylo dobře, mezi lidmi, které znal a měl rád.


Patříte k slavným Malostraňákům. Jak dlouho už tu bydlíte?

Od sedmnácti let, předtím jsme bydleli v Ostrovní ulici. Táta ale vždycky toužil mít baráček na Malé Straně, tenkrát na začátku šedesátých let o to nikdo moc nestál, což zní nepochopitelně, tak si mohl i vybírat. Rozhodlo nakonec, že v tomto domě U Bílého beránka se narodil Eduard Vojan, otcův předchůdce a velký vzor.


Vidíte tu tátu?

Pořád. Jeho duch tu je.


Bydleli jste tady tři děti - Martin, Petr a nejmladší Kristinka. Martin dnes platí za rebela, vy jste byl vzorňák?

Přesně naopak. Jsme od sebe jenom rok a kousek, vyrůstali jsme jako dvojčata. Brácha měl snad všechny choroby, které si vymyslíte. Když ho maminka myla v lavoru, plakala, jaký je to rachitický chlapeček. A jezdili jsme místo na dovolenou na Šumavu, aby brácha trochu přibral a nadýchal se čerstvého vzduchu. Vedle něj já, po zdravotní stránce bezproblémové dítě, jinak samý problém. Lidé si to převrátili: Martin byl celkem snadno zvládnutelný, ale já byl strašnej lump.


Tomu bych nevěřila.

Mě to hřeje, protože jsem díky své klamné vizáži odehrál spoustu kladných rolí, princů a tím pádem hodně pohádek. Asi nejdůležitější v mém životě byla Zlatovláska, kterou režírovala Vlasta Janečková. Zamilovali jsme se a byla svatba.



S bráchou jste se na herectví vrhli oba. Mluvil otec do vašeho rozhodování?

Přiznávám, že se před ním obrovsky klaním, protože on nám ani setinou pohledu nenaznačil, co si opravdu myslel. Takový to byl dobrý herec a člověk. V době, kdy jsme dělali s bráchou po sobě přijímačky na DAMU, tam byli páni pedagogové, které táta vyhodil z Národního pro neschopnost. Umíte si představit, do jakého prostředí jsme šli. Když mě na školu přijali, myslel jsem si, že mě okamžitě čeká Hollywood. Ovšem tátovi jsem to pro jistotu neřekl, pamatoval jsem si, že by mi takovou suverenitu dobře míněnou fackou vymluvil.


U vás doma taky lítaly facky?

V tomhle bytě už ne, ale jako kluk jsem byl bit jako žito. Ještě mám schovaný pásek, který nastoupil, když chudákovi mámě došly veškeré argumenty a musela za otcem, aby mě srovnal. Vzpomínám si na příhodu, kdy jsme ještě bydleli v Ostrovní ulici, v sedmém patře. Tam byla kuchyně, z ní dveře na terasu a máma zadělávala na vdolky. Babička byla z Chodska a táta tyhle koláče miloval. Maminka měla v rohu mísu, v ní kynulo těsto, já jsem přiběhl z fotbalu, namazal si chleba máslem, hořčicí a posypal ho nakrájenou cibulí. Ihned se ozval Martin, jestli bych mu dal kousnout. Samozřejmě jsem ho poslal někam, jenže on si přes- to kousl. Takže já do něj strčil a on po zádech špinavejma rukama padl do toho těsta. V tu chvíli vstoupil táta. Nepřemýšlel o tom, kde a čí je vina. Dal Martinovi facku a vše další už se odehrávalo jako v animovaném filmu. Martin se zvedl z těsta, vodorovně se položil do vzduchu, proletěl celou kuchyní a zůstal viset na zábradlí terasy. Stačil kousek a brácha mohl skončit jako druhej Ikaros.


Vy jste museli mít před otcem obrovský respekt, ne?

Dostal jsme sice nařezáno, jenže za dva dny jsem se oklepal a všechno začalo znovu. Když jsem byl dospělejší, vymýšlel si táta jiné tresty než vejprask.


Rafinovanější?

No jistě! Vstával strašně brzy, proto jsem se z každého flámu plížil velice opatrně, těšil se na studenou deku, kterou si přetáhnu přes hlavu. Ovšem sotva jsem jednou začal nádherně usínat, vzal táta konývku na zalejvání kytek a začal zalejvat mě: "Když umíš celou noc pít, tak budeš celej den dřít," zarecitoval. Ačkoli se o domácnost příliš nestaral, to nechával na mámě, poručil, abych si vzal štafle a šel mejt lustry. Za minutu jsem na těch schůdcích klimbal, ovšem on nelenil, štafle nakopl, takže jsem se celý vytřeštěný ihned probudil. Chtěl, abych si svou noční bujarost protrpěl. Přitom měl své zkušenosti a dobře věděl, že správně by mi měl nabídnout pivo.


Kdy jste začal z rodinného hnízda prchat?

Poprvé jsem se "osamostatnil", když jsem se ještě na DAMU rozhodl oženit se spolužačkou, jenže naše manželství trvalo sotva rok. Podruhé když jsem začal chodit s Vlastou. Tentokrát nám manželství vydrželo pětatřicet let.


To je tedy hodně vysoké číslo!

Jo, ale jinak je to jako včera. Jediné, co se kolem nás změnilo, že jsme se přistěhovali ještě do nerudovské Malé Strany, zatímco dnes je to spíš zvláštní skanzen bez lidí, pouze s turisty. Hospůdky se starousedlíky dávno neexistují. Pokud můžeme, utíkáme z Malé Strany na naši chalupu na Kokořínsko.


Chalupaříte intenzivně?

Jsem typ Ferdy mravence, práce všeho druhu, což mě baví. Hodně se věnuju myslivosti. A taky jsme si koupili motorku - choopera. Je to nádhera, sednout si na takovou mašinu! Když se náhodou zastavím po představení v klubu s muzikanty rockery a mezi řečí jim prozradím, že máme "čopra", tak se nejdřív dívají s výrazem dědeček se nám zbláznil. Ale po chvilce vyrostu v jejich očích o dvě patra.


"Brácha měl snad všechny choroby, které si vymyslíte. Když ho maminka myla v lavoru, plakala, jaký je to rachitický chlapeček."

"Nejdůležitější v mém osobním životě byla Zlatovláska, kterou režírovala Vlasta Janečková. Zamilovali jsme se a byla svatba."



Petr Štěpánek (60)
Maminka Martina, Petra a Kristiny byla sekretářka Soňa Grossová, o 26 let mladší než Zdeněk Štěpánek. Petr se narodil, když bylo jeho otci 52 let. Poprvé se oženil se spolužačkou z DAMU Reginou Rázlovou, jeho druhou ženou se stala televizní režisérka Vlasta Janečková. Své ano si Petr Štěpánek a Vlasta Janečková řekli 9. března roku 1973. Letos manželé oslaví 35. výročí svatby Víc než 20 let byl člen činohry Národního divadla, patří také k vyhledávaným muzikálovým hercům. Jeho sestra Kristina Taberyová bydlí ve stejném domě, vystudovala režii a pracuje jako vedoucí analýzy programů České televize. Syn Jany Štěpánkové, kterou měl slavný herec s herečkou Elenou Hálkovou, pořádá každoročně v den matčiných narozenin sešlost všech členů rodu Štěpánků.