Napsali o nás

26.11.2008

Přátelům jsem dala roky života - rozhovor se Stanislavou Jachnickou

Datum: 26. 11. 2008
Zdroj: TV Revue

Hlas STANISLAVY JACHNICKÉ denně slýcháme prostřednictvím Phoebe ze seriálu Přátelé.

Co zajímavého nám herečka o sobě i „své“ postavě prozradila? Povídali jsme si v klubu pražského Divadla ABC.

Máte Přátele ráda i jako televizní divák?

Ano. A s odstupem času si je opravdu užívám. Stále mě totiž překvapují pointy, které jsem buď nezaznamenala, nebo už zapomněla. Na některé díly jsem schopna se dívat i několikrát za sebou a vždycky se moc bavím. Za pomoci Přátel se dokonce učím anglicky. Na internetu si najdu nějakou epizodu v originále a pouštím si ji pořád dokola, dokud jí neporozumím.

Jak dlouho jste na jejich dabingu pracovala?

Asi osm let. Nebo víc? Jednalo se o dabování mého nejdelšího seriálu. Sešla se i výborná parta. Jednotlivými scénami jsme se nejdřív museli prosmát, a pak teprve začít pracovat. Dokonce jsme plánovali, že pojedeme do Los Angeles dělat komparz do kavárny Přátel. Tak snad příště...

Dovedla byste žít v podobné domácnosti jako seriálové postavy?

Určitě. A ráda. Akorát by mi muselo být o několik let míň. Kvůli tomu také seriál skončil, protože postavy začínaly být spárované, chtěly svoje soukromí a princip soužití kluků s holkami, kteří si dělají různé dětinské naschvály, už ve čtyřiceti moc nefunguje... V podobné společnosti jsem se kdysi ocitla na hereckém internátě v Pardubicích. Bydlelo nás asi osm na jedné chodbě a podobně jako Přátelé jsme se navštěvovali a vymýšleli různé „žertíky“. Ráda na to období vzpomínám.

Existuje v seriálu nějaká postava, která vás svým jednáním irituje?

Myslíte Joeyho vytahování, Rosovo litování se, Chandlerovu nespolehlivost, Phoebinu roztržitost, Moniččinu chorobnou pořádkumilovnost či Rachelinu hysteričnost? Ne, vůbec mě nerozčilují. ro Právě naopak. K Kdyby se v nich totiž čl člověk občas nepoznal, v vůbec by se nezasmál. N Nemůžou být jen samí Mns Mirkové Dušínové, to by nikoho nebavilo. A oni se respektují a berou sami sebe takové, p k jací jsou. To se mi líbí.

Jakých dalších dabingových rolí si vážíte?

Mám ráda Brutální Nikitu, které jsem také věnovala několik let života. Vážím si dabingu Juliette Binoche, protože je nejen dobrá herečka, ale její hrdinky ve filmech Čokoláda, Děti století či Paříž jsou vnitřně silné ženy se zajímavým příběhem. Dále jsem dala hlas namátkou Halle Berry, Sophii Loren i Jane Fonda, ale poněvadž se jednalo o nekomerční snímky, nasadily se v divácky nekoukatelnou dobu a tudíž zůstaly nedoceněné.

Kromě dabingu se věnujete i divadlu. Nyní třetí sezonu hostujete v Městských divadlech pražských. Co pro vás tato spolupráce znamená?

Velmi si vážím všech nabídek ze strany ABC. Vím totiž, jak je těžké pro herečku na volné noze získat práci v pražském divadle. A ač jsem hostovala v Hradci Králové, v Kladně nebo v pražském Rubínu, lidé si mě spojovali „jen“ s dabingem.

V jakých rolích vás tu nyní mohou diváci spatřit a na jaké představení byste je pozvala?

Velmi ráda mám inscenaci Lorna a Ted, která se uvádí v komorním prostoru Divadla ABC – Ábíčku. Hraju v něm upjatou, staropanenskou ženu t kou přicházející na inzerát za buranským Tedem. Jedná se o dva naprosto rozdílné lidi, co se spolu učí žít. V Anně Karenině pak ztvárňuju Dolly, matku šesti dětí podváděnou manželem, snažící se odpustit a najít smysl života. A do třetice: Nedávno jsme odpremiérovali hru Všechno na zahradě, která, myslím si, hořce pobaví každého člověka. A nerada bych zapomněla na Divadlo Rokoko, kam bych diváky pozvala na tragikomedii o manželském trojúhelníku Hra vášní.

Vedete k herectví i své dva potomky?

Moje děti jsou spíš sportovně založené. Šestnáctiletá dcera Kristýna si sice zahrála v Rodinných poutech a chvilku měla pocit, že herectví je brnkačka, ale když jsem jí řekla, ať se naučí nějaký divadelní monolog, rychle vystřízlivěla, šla na gymnázium a úspěšně se věnuje kickboxu. Devítiletý syn Matyáš zase hraje hokej za Slavii.

Závěrem si neodpustím jednu otázku. Pokud byste měla vybrat ze „svých“ seriálů, jaký a proč by vyhrál pomyslnou anke tu Top nej?

Samozřejmě Přátelé, protože je to seriál pro všechny generace a i když na něj zrovna nejste úplně naladěni, stejně vás chytne. To zní jako nějaká agitka, co? Kdysi jsem viděla dokument z natáčení. Točilo se v ateliéru s publikem a když se lidi nějaké pointě nezasmáli, změnila se. Třeba i několikrát. Moje chvála je proto určitě opodstatněná. Jiří Landa PO až NE PRIMA 19.30 Přátelé IX