Napsali o nás

11.06.2009

Rozhovor s Michaelou Badinkovou

Datum: 11. 6. 2009
Autor: Dana Kohutová

Tragickou lásku si představovat nechci, říká herečka Michaela Badinková...

Kdo by neznal Lenku Drápalovou, mladou ředitelku školy z nekonečného televizního seriálu Ulice?A kdo by také nevěděl, že hlavní představitelka se jmenuje Michaela Badinková? A je snad mezi čtenáři někdo, jenž netuší, že je původem Slovenka?

Michaela Badinková se narodila před třiceti lety ve slovenských Malackách, odkud v roce 1999 odešla do Prahy. Tehdy ji pozvali na konkurz do muzikálu Pomáda. Nakonec v Praze zakotvila, i když ne vždy to tu měla snadné. Pustila se do studií pražské DAMU a začali jsme ji vídat i ve filmech. Tím průlomovým byl v roce 2004 čtvrtý díl básníků – Jak básníci neztrácejí naději. Tam si pod režií Dušana Kleina zahrála hlavní ženskou postavu, a to zdravotní sestru Annu Posedlou alias Veverku. O rok později nastupuje do seriálu Ulice. Když přijela s Divadlem ABC do Třince s Annou Kareninou, požádala jsem ji o rozhovor.

Většina diváků si vaši tvář spojí se seriálem Ulice. Máte v té televizní ulici kamarády?
„Samozřejmě, nejen za kolegyni, ale i za přítelkyni považuji třeba Hanku Maciuchovou, výborným kamarádem je i Martin Hoffmann. Teď právě v Ulici řešíme školu a školské povinnosti, takže se tu vyřádím. Nejdříve mne překvapilo, že se jako seriálová postava mám stát ředitelkou školy. Připadalo mi, že je na to Lenka mladá. Ale pak jsem zjistila, že na tom není nic divného. Že je dnes spousta mladých lidí ve vysokých manažerských funkcích a že to zvládají.“
Čím jste chtěla být jako malá?
„Ledasčím, třeba lékařkou, učitelkou, letět do kosmu, starat se o zvířata v džungli... a taky jsem si přála stát se herečkou, protože ty mohou dělat úplně všechno. Navíc českou. Moc se mi totiž líbily české pohádky a filmy. Nakonec se mi přání splnilo. Člověk by si asi měl dávat pozor na to, po čem touží, protože tím do určité míry směruje svůj osud.“
Kde jste se učila česky?
„Samozřejmě hlavně na DAMU, kde jsme měli předmět jevištní řeč.Tam mě cepovali kantoři. No a pak také od života! Za těch deset let, co žiji v Praze, se na mne už čeština tak nějak nalepila. I když někdy s ní na jevišti ještě bojuji.“
Jak se vám hraje Anna Karenina?
„Je to krásná role. Ale román je na divadelní ztvárnění příliš rozsáhlý, a tak se nedalo vše zdramatizovat. Proto je to takové poetické pojetí celého příběhu, které se mi moc líbí.“
Máte ve scénáři nějaké zvláště obtížné pasáže, na které si musíte dávat pozor?
„Určitě tam takové scény jsou. Zejména ke konci příběhu, kdy se Anna hroutí. Život se jí láme a pak ten osudový skok pod vlak.“
Dovedete si vy sama představit takovou vášnivou a tragickou lásku?
„Vášnivou ano, ale tragickou? Tu je snad lepší si vůbec nepředstavovat, natož ji prožít!“
A co vaše láska a plány do budoucna?
„Mám v Praze přítele a psa (jmenuje se Piškot – pozn. redakce), jsem spokojená, ale nic převratného zatím neplánuji. Myslím si, že rodina, děti a to vše ostatní postupem času přijde.“
Stačila jste si prohlédnout Třinec?
„Abych pravdu řekla, moc času jsme neměla. Ale jak jsme jím projížděla, všimla jsme si, že je tu hodně zeleně a v pozadí krásné hory. Ano, líbí se mi, i to náměstíčko tady u kulturního domu...Ale hlavně: výborně jsem se tu najedla. Pizzerie má u mě velkou jedničku!“

Děkuji za rozhovor