Napsali o nás

03.11.2009

"Slovo silnejší než divadlo" - recenze na Mahábháratu v Divadelních novinách

Slovo silnejší než divadlo

Největší současný projekt Městských divadel pražských vzešel ze slavné Brookovy a Carriérovy inscenace staroindického eposu Mahábhárata.
Jde o úctyhodný pokus převést jedenáctihodinovou multikulturní podívanou do systému běžného repertoárového divadla. Režisér Ondřej Zajíc má k indické kultuře a filosofii natolik blízko, že mohl tento risk podstoupit. A to i za cenu mnoha pochybovačných prognóz, které chystaný projekt provázely.
Samozřejmě sebelepší znalosti by nestačily, kdyby nenašel způsob, jak Mahábháratu otevřít českému divákovi, který vstupuje do hlediště se zcela jinou historickou zkušeností. A právě to se bohužel tak docela nepodařilo.
Především inscenace v Divadle ABC nepřichází se zřetelným ústředním tématem, které by bylo možné přesně sledovat. Jistě, tvůrci deklarují, že se stejně jako Brook soustředili na bratrovražedný boj Kuruovců a Pándúovců o bohatství a moc. Přičemž ti první chtějí pro sebe usurpovat vládu nad světem, ti druzí naopak usilují o zachování jeho podstaty. Rozdílné pojetí lidské existence nakonec vede k nesmiřitelné, zničující válce, v níž ani jedna strana se nemůže vyhnout nečistým prostředkům včetně kouzel a zásahu bohů. Konflikt dobra a zla je odvěké téma a jistě stojí za to připomínat si ho i dnes. Tvůrci inscenace MDP však odsunuli tento spor více méně do druhé poloviny hry a z první vytvořili epický prolog. Předlouhé vyprávění, které je pouze scénicky ilustrováno, má s divadlem málo společného. Naskýtá se otázka, jestli skutečně bylo třeba uvádět celou genezi a neustále odskakovat do dalších epizod, které rozbíjejí děj a ztěžují divákovi orientaci.
Nakonec vznikl čtyřhodinový útvar, v němž režisér sahá k řadě efektů, které však vyznívají poněkud naprázdno. Ve druhé části inscenace, kde se dostává ke slovu akce - její podstatnou část tvoří válka - se příběh soustřeďuje hlavně na Pándúovce Ardžunu a nalezence Karnu, protože hlavního odpůrce Pándúovců Durjódhanu tentokrát překvapivě nevýrazně (i když stále forte) hraje Vasil Fridrich. Roman Říčař a Jaromír Nosek také jako jedni z mála dostávají možnost určitěji charakterizovat a také variovat obě postavy. Jejich zápas v rudých šálách, symbolizujících válečné vozy, je efektní a rozhodně působivější než červené stužky smrti, banálně asociující krev.
Ostatní herci jsou většinou odsouzení k více nebo méně povedenému deklamování. Jejich projevu chybí především skutečné osobnostní zaujetí, s nímž by tlumočili stanoviska postav. Ovšem v epické struktuře inscenace a při často statickém aranžmá to je velmi obtížné. Pochybnosti vzbuzuje Jiří Hana jako bůh Kršna. Hana mu dává lehce nadpozemskou, přitom příjemně lidskou podobu, ale opravdu jsou Kršnovy zásahy tak nezištně čisté? Je to samozřejmě otázka koncepce, ale do ježíšovské polohy má přece Kršna daleko. Přesto, že se zde objevuje více než třicítka interpretů, jsou některé role zdvojené a divák pak v jejich identifikaci snadno tápe. Také kostýmy jsou sice efektní, ale nepříliš významotvorné a někdy jako by byly inspirovány spíše filmovou stylizací.
Šťastně není řešena ani scéna, zbytečně zmenšená dvěma věžemi. Hodně pošklebků si v recenzích odnesly bojové scény, nejsem v tomto směru odborník, ale zdá se mi, že zde byly využity prvky asijských bojových umění, které působí jako stylizované. Nelze je tedy srovnávat s tradičním šermem s reálnými zbraněmi. A herci se s jejich obtížností vyrovnali na úrovni. Ostatně celá inscenace Mahábháraty, která jistě není bez problémů, si výsměch rozhodně nezaslouží.

***

Městská divadla pražská - Divadlo ABC Jean Claude Carriére: Mahábhárata.
Překlad Nina Vangeli. Režie Ondřej Zajíc, dramaturgie Věra Mašková, scéna Adam Pitra, kostýmy Tomáš Kypta, pohybová spolupráce Petr Horníček, choreografie Lenka Vágnerová. Česká premiéra n. září 2009
 

titul: Divadelní noviny
autor: JANA Paterová