Napsali o nás

01.07.2009

Stáří je výmysl západní civilizace, říká Veronika Gajerová

Datum: 30. 6. 2009
Zdroj: Naše rodina
Autor: Martina Oplatková

Myslím, že stáří je výmysl západní civilizace..., říká v rozhovoru Veronika Gajerová. 

V divadelních šatnách se pohybuje už od dětských let. Nejdřív tam jen doprovázela maminku, herečku Nadu Gajerovou, potom se sama začala objevovat na jevišti. V televizi ji teď můžeme vídat jako hubatou zdravotní sestřičku, v divadle ji zase uslyšíme zpívat. Při tom všem ale zůstává především maminkou dvou dětí, která se nejlíp cítí na venkově...

Pocházíte z umělecké rodiny. Jak jste se cítila jako dítě režiséra a herečky? Nosili si vaši rodiče „práci domů"?
Cítila jsem se úplně normálně jako každé jiné dítě, nepřipadalo mi to nijak zvláštní. Jenže rodiče se rozvedli, když mi byly čtyři roky. A maminka si práci domů nosila - já jsem běžně mamince „nahazovala" texty a odmalička mě brali do Národního, Smetanova a Tylova divadla. Když měla maminka sobotní a nedělní představení a neměla mě kam dát, vzala mě s sebou, měla šatny s Danou Medřickou, Janou Hlaváčovou... Takže mně to prostředí nepřipadalo nijak výjimečné a taky jsem nikdy neuvažovala o tom, co budu dělat. Přišlo mi to tak nějak samozřejmé, že budu hrát.

Vyrůstala jste se dvěma o dost staršími sourozenci. Jaké to bylo, být benjamínkem? Co teď vaše sestra a bratr dělají?
Právě proto, že moji sourozenci byli o dost starší, tak už doma moc nepobývali. Byla jsem hlavně s maminkou a s babičkou, a také jsem měla úžasnou chůvu, která se občasně věnovala kartám a okultismu. Mé dětství bylo krásné a se sestrou a bratrem mám velice hezký vztah - moje sestra je doktorka přes divadelní vědu, momentálně dělá produkční v Supraphonu, a bratr se odrodil, je odborník přes motory.

Maminka vás prý kdysi nechtěla pustit na konzervatoř, odmítla vám podepsat přihlášku. Chápete ji už dnes, proč se toho bála?
Určitě, dnes se jí nedivím. Asi bych taky nejásala, kdyby mé děti chtěly být herci. Ale zase si myslím, že když za tím dítě jde, tak není dobré jej od toho zrazovat. Člověk mu případně může i pomoci. Ovšem je moje povinnost upozornit dítě na to, že všechno není tak, jak to vypadá.

Radila vám maminka později při hraní?
Ano. Poté, co přijala fakt, že mě vzali na konzervatoř, mi začala velmi pomáhat. Stejně tak jako Jaroslava Adamová, která byla čtyři roky mou profesorkou a pak si mě vzala jako partnerku do Městských divadel pražských. Když jsem přišla do angažmá, maminka mi radila ohledně líčení či držení těla, prostě takové věci, co vám režisér nemá čas říct. Teď už mi dlouho neradí, protože žije s mým nevlastním otcem, skladatelem Milošem Vackem, trvale za Prahou a píše knížky pro děti, hry a operní libreta.

Sešly jste se spolu někdy na jevišti?
Hned na začátku mé „kariéry", když mi bylo pět - hrála jsem v inscenaci Sto dukátů za Juana holčičku, která říká vždycky pravdu, a ona mou maminku. A pak, když mi bylo asi dvacet, jsem interpretovala mámino a Milošovo melodrama o Šípkové Růžence.

Když jste začínala jako pětiletá, znamená to, že hrajete už čtyřicet let. Jaké to je, být tak dlouho s divadlem?
Já se tím nezabývám, vůbec se nezabývám časem. Nepočítám, kolik mi je let, kolik je let komu jinému. Myslím, že stáří je výmysl západní civilizace, protože duše v podstatě nestárne. Někdo může být ve dvaceti vnitřně stařec, jiný v osmdesáti vnitřně mladý... Ale s divadlem jsem tak dlouho, protože mi prostě působí radost -jinak bych to nedělala!

Vzpomínáte, jaká byla vaše první profesionální role?
Mou první profesionální rolí na jevišti byla ve třinácti letech kočička Kiki v představení Kocoura Modroočka! A tři roky nato, už na konzervatoři, si mě vybrala Jarka Adamová do hry Drobečky z perníků, kde jsem hrála dceru hlavní hrdinky, a hrála jsem ji devět let - až do pětadvaceti.

Říkáte, že jste nikdy nepřemýšlela o jiném povolání než 0 herectví. Co byte dělala, kdybyste se na konzervatoř nedostala?
Nejspíš bych chtěla dělat něco s kytkama, buď bych byla květinářka nebo měla zahradnictví. Nebo bych malovala, to mě moc baví. Nejradši dělám obrazy, ale maluju i na dřevo, na kameny nebo klasicky... Já jsem odjakživa věděla, že půjdu k divadlu, ale když jsem byla malá, nevěděla jsem, co přesně tam budu dělat - úplně původně jsem chtěla tancovat, potom zase zpívat. Zpívám vlastně doteďka, a někdy mám pocit, že jsem u činohry spíš omylem. Obor muzikál ale tehdy ještě na konzervatoři nebyl.

Svůj výborný zpěv jste ale mockrát využila...
Celou tu dobu, co jsem u divadla, jsem hodně zpívala, nemůžu si stěžovat. Zpívala jsem v inscenacích Funny Girl, Limonádový Joe, teď zpívám v představeních Pan Kaplan má třídu rád a Šakalí léta. Natočila jsem řadu desek -s C&K Vocalem, záznamy z představení, písně na deskách Herci zpívají, ale svou vlastní sólovou desku zatím nemám. A teď bych ráda dala dohromady svůj autorský večer šansonů, měly by tam být písničky ze všech představení, ve kterých jsem kdy hrála.

Hrála jste i v nějakém „velkém" muzikálu?
Kdysi jsem hrála v představení 451 stupňů Fahrenheita, pak jsem měla alternovat Lucii Bílou v Draculovi, ale to jsem nakonec odmítla. Částečně i proto, že jsem se přestala v tom muzikálovém prostředí cítit úplně dobře. Myslím si, že v muzikálu by lidé měli umět perfektně hrát, perfektně se pohybovat a perfektně zpívat. U nás jde spíš o to, kdo má jaký hlas, ale už se moc nepracuje s tělem a s duší postavy.

Měla jste nějaký vzor, někoho, s kým jste si chtěla zahrát?
Konkrétní vzor nemám, ale vždycky jsem obdivovala Laďku Kozderkovou. To byla znamenitá herečka a vynikající zpěvačka - a navíc byla pro mě vzor i jako ztělesnění ženství. Zvlášť v dnešní době, kdy je tu mnohdy snaha stírat rozdíly mezi mužem a ženou, mám prostě ráda, když je ženská opravdu ženská. A to ona byla... A pokud jde o to setkání - potkávala jsem ji díky mamince v dětství, a pak jsme se sešly pracovně v seriálu Bylo nás šest, kde jsem hrála neúspěšnou konzervatoristku, kterou se její maminka snaží protlačovat. - A ona mi právě hrála tu maminku. Byla to její poslední role. Přišlo mi to takové osudové...

Prošla jste několik divadel, teď už jste delší dobu věrná ABC. Jaké role ze své kariéry si nejvíc považujete?
Rolí bylo strašně moc - nemůžu opomenout Čechovova Racka v Divadle E. F. Buriana, kde jsem hrála Ninu Zarečnou v inscenaci Ivana Rajmonta. Ve dvaadvaceti letech jsem hrála Antigonu v režii Karla Bartoše. Hned po revoluci to byla inscenace samizdatové hry Sanitární noc od Pavla Landovského v režii Petra Kracika, Vojcek v režii Jiřího Ornesta v Divadle ve foyeru, které jsme tam založili. Pak Topolová hra Hodina lásky v Divadle Labyrint, potom Veslo a růže, o svatém Vojtěchovi, s C&K Vocalem, oboje v režii Karla Kříže, a Zlodějka z města Londýna režírovaná Jiřím Frehárem. A pak jsem se vydala do Městských divadel pražských, kde jsem dělala Funny Girl s Otou Ševčíkem, Marii Antoinettu s Milanem Schejbalem a Marvinův pokoj s Ondřejem Zajícem – jedna role krásnější než druhá.

Známou jste se kdysi stala díky filmu Karla Smyczka Housata. Čím to je, že ten film je dodnes živý a rozumí mu i dnešní mládež?
Myslím, že ten film má v sobě život, je tam humor, smutek, takové ty nepolapitelné věci. Je to podobné jako teď se zkoušením Kaplana - také nás při zkoušení nenapadlo, že to bude mít takový obrovský úspěch. Jsou tam prostě věci, které jsou nadčasové a fungují...

S Karlem Smyczkem jste se pak pracovně setkala víckrát, naposledy v seriálu Dobrá čtvrť. Jaké to je, natáčet po tolika letech se stejným režisérem?
Karel Smyczek je člověk, kterého mám strašně ráda a se kterým budu vždy ráda pracovat. I když se třeba nevidíme pár let, tak vím, že když se spolu setkáme, bude to zase prima. Nemusíme si ani nic moc říkat, protože jsme jakoby naladěni na jednu strunu. Řekne jedno slovo, a já už vím, co po mně chce. Mám pár takových lidí -a zaplaťpánbůh za ně, u kterých vím, že když mi nabídnou práci, tak ji samozřejmě vezmu... Karel mě nechává improvizovat, vymezí mi určité koridory pro mou roli, a pak řekne: „A můžeš! Je to tvoje."

Potom jste si zahrála sestřičku Zuzanu v Ordinaci v Růžové zahradě. Nemrzí vás trochu, že člověk se musí objevit v seriálu, aby se o něm začalo psát a mluvit?
Tak to prostě je. Někdo může být dvacet, třicet let vynikající herec na divadle, a zná ho jen úzký okruh lidí, a pak dostane seriálovou roličku a lidé ho začnou poznávat. Prostě televize má určitou magickou moc, vleze do všech koutů, domů, bytů, pojme obrovské množství lidí - a s tím se nedá nic dělat. A já už jsem zažila tolik věcí, že prostě přijímám život tak, jak jde, a nepřemýšlím 0 tom - „mrzí-nemrzí".

Vaše role v seriálech jsou často, jak se říká, potvory. V rozhovorech tvrdíte, že se jim snažíte porozumět...
Ráda hraju takzvané potvory - je tam totiž co hrát. Na těch postavách mě hlavně zajímá, proč se chovají tak, jak se chovají, jestli jim třeba někdo ublížil... Táhnou za sebou nějakou smutnou minulost? To odkrývání figury mě baví. Pak je musíte logicky nějakým způsobem hájit, porozumět jim. Jinak by se nedala ta postava zahrát opravdově, živočišně, a byla by plochá. V životě přece taky nejsme jenom hodní a zlí. Možná v pohádce...

Právě natáčíte s Jurajem Herzem Habermannův mlýn, příběh z období války a těsně po ní, jde tam o odsun Němců. Hovoří o dříve oblíbeném mlynáři z pohraničí, který doplatí na svůj německý původ... Myslíte, že je dobře, že se toto téma otevírá?
S Jurajem pracujú moc ráda, je to vždy punc kvality, a velmi mě těší, že se mohu zúčastnit tohoto natáčení. Hraju tam roli Halinky, jedné z těch, kteří se od mlynáře Habermanna odvrátí po obsazení vesnice Němci. Scénář je poměrně drsný, jistě vyvolá polemiky, ale vypovídá mnohé o době, která by rozhodně neměla být zapomenuta.
» Máte dvě děti. Jednou jste se zmiňovala, že byste jich klidně bývala měla i víc - umíte si představit, že byste se kvůli nim vzdala kariéry, kdyby šel život jinak? A jak to děláte jako herečka s hlídáním po večerech? Vzdát se kariéry by pro mě určitě nebyl problém - mám děti moc ráda, učím se od nich. Ideální je, když se těšíte od nich do práce a z práce na děti. Nebránila bych se tomu mít jich víc, ale nechávám to tak, jak plyne sám život. A na hlídání mám dvě paní, které mi občasně pomáhají, a jednu trvalou. Bez ní by to nešlo.

Co vaše děti baví? V čem vám připadají jiné, než byly děti vaší generace?
Eliška ráda a dobře tancuje, zpívá, začíná na piano, taky ji baví keramika a malování. Starší Kryštof hraje na klavír už šestým rokem, sportuje, velmi rád objevuje, baví ho příroda, zeměpis, mapy a podobně. Myslím, že děti jsou stejné, jako bývaly, akorát ta doba se nějak zrychluje. Možná jeto někdy na škodu...
Je sympatické, že na fotografiích chcete vypadat přirozeně, nechcete se stylizovat jako někteří jiní - zrovna nedávno nám jedna herečka řekla, ať jí zaplatíme několik tisíc za kosmetiku, jinak že se nenechá fotografovat... Patříte mezi ty, které se nebojí stárnout a nestydí se za první vrásky.

Co si myslíte o ženách, které chtějí vypadat za každou cenu mladší a dávají velké peníze za plastické operace?
Nejsem proti ničemu - kdyžto někomu pomůže psychicky, proč ne? V zásadě ale není důležité, jak člověk vypadá vnějškově, ale co nosí uvnitř. Od toho se pak odráží i to, co je vidět navenek.

Před časem jste si našla nového partnera. Je snadné najít životní lásku ve vyšším věku? V čem vám je to jiné, než když se dva lidé potkají v mládí?
Zdá se mi to teď klidnější, opravdovější, láskyplnější... Člověk si už lecčíms prošel, už ví, že stavět vzdušné zámky je nesmysl a partnera si neidealizuje. Naopak ho přijímá s láskou takového, jaký je.

Váš přítel je ze zcela jiného oboru, nemá s herectvím nic společného. Myslíte, že je to tak lepší? Co nového jste díky němu poznala?
Díky němu jsem si uvědomila hrozně moc věcí. Třeba to, že opravdové štěstí je v úplně obyčejných věcech, nebo to, proč vlastně žiju ve městě, když potřebuju ke klidu své duše venkov, přírodu. Můj přítel totiž žije na venkově, kde chová zvířata, například kozy a poníka, a taky tesá sochy ze dřeva a maluje. Učím se od něj neustále, je to velmi krásný, moudrý, nadaný člověk a „skvělý chlap". Uvedomuju si, jak jsou lidé různí, jak vám jeden může přinášet stres do života a druhý klid a balzám na duši. A jak ze všeho nejdůležitější je láska. Láska ke všemu živému.

***

VERONIKA GAJEROVÁ

Narodila se 25. května 1963 v Praze. Otec Václav Gajer byl filmovým režisérem, matka Naděžda herečkou Národního divadla. Vystudovala hudebně-dramatické oddělení Pražské konzervatoře. Poté vystřídala angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v Divadle E. F. Buriana a Realistickém divadle (pozdějším Labyrintu). Od roku 1994 je členkou Městských divadel pražských. V současné době se tu objevuje mimo jiné v inscenacích Šakalí léta, Pan Kaplan má třídu rád, V jámě lvové, Všechno na zahradě. Pro film ji objevil režisér Karel Smyczek, v jehož filmu Housata hrála v roce 1979 frivolní učnici. Objevila se ještě v dalších filmech, například komedii Copak je to za vojáka. Dobře ji známe také z televize - ze seriálů Bylo nás šest, Dobrá čtvrť, Místo nahoře a naposledy Ordinace v růžové zahradě. Deset let žila s hercem Pavlem Křížem, který později emigroval do Kanady. S bývalým partnerem, režisérem Petrem Kracíkem, má syna Kryštofa (12) a dceru Elišku (8).