Napsali o nás

03.11.2008

Xantypa: SIMONA STAŠOVÁ - silná, vášnivá, toužící…

Datum: 20.10.2008
Zdroj: Xantypa
Autor: Marie Kulijevyčová

Vídáme ji teď v divadle stále častěji než v televizních seriálech. Dobrovolně se jich vzdává, aby se mohla o to víc soustředit na práci na scéně. Simona Stašová ztvárňuje náročné role a nachází přitom sama sebe. Chce žít i hrát naplno, protože obojí je pro ni vzrušujícím dobrodružstvím. Její koncentrace na divadlo jí přinesla i významné ocenění: letos převzala Cenu Thálie. Tři významné role, Eva Mearová v DROBEČKÁCH Z PERNÍKU v divadle v Příbrami, Anna Magnani v Řeznické a Shirley Valentine v Rokoku, jsou jejím životním vyznáním. Jen v chvatu tvořivého zaujetí nachází čas k rozpravě.

* Jste na vrcholu uměleckých sil. Sčítáte úspěchy a zklamání?

Cítím, že mám vítr v plachtách, a dnes už vím, do kterých vod tu svou bárku nechám zavát a kterým vodám se vyhnu. Nesčítám úspěchy ani zklamání, jen před každým představením poprosím tam nahoru, aby byli se mnou a aby si lidi v hledišti odnesli zážitek. Těsně před představením, kdy je hlediště plné energie a očekávání, to jde nejlíp. Když hraju ŘÍMSKÉ NOCI, tak komunikuju s Annou Magnani. Vždycky ji poprosím, aby vedla moje myšlenky, aby do mě na chvilku vstoupila, aby byla spokojená s tím, jak ji představuju publiku. V prvním ročníku na DAMU (v roce 1972) jsme chodili na noční projekce zahraničních filmů. Tehdy jsem prvně viděla ŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO a MAMMA ROMA a byla jsem zasažena.

* Čím je vám Anna blízká a co herecky nabízí?

Anna Magnani byla pro mě zjevení, herecká madona. Nic nehrála, všechno žila naplno. Od té doby se mi už nikdo takhle nelíbil. Narodila se roku 1908 v Římě, nikdy nepoznala otce a matka ji poslala na vychování k jeptiškám a k babičce. Vyrůstala v bídě, ale v lásce. Cítila oheň v žilách a chtěla se z té bídy vymanit, chtěla někým být. To ji zformovalo a dalo sílu, pravdu a touhu. Byla vášnivá, milovala, někdy až moc. Láskou se dusila, ale diváci cítili její opravdovost a šli s ní. V říjnu 1973 Anna v Římě umírá. Myslím si, že jsem si ve své profesi nemohla přát víc, než právě mít tu čest hrát Annu Magnani. Ze všech autorů jsem vždy nejvíc milovala Tennessee Williamse, umělce, homosexuála, který znal dokonale ženskou duši. Věděl, čím se žena trápí, a Anna Magnani mu učarovala stejně jako mně. Napsal pro ni SESTUP ORFEŮV, který pak natočila s Marlonem Brando. Ještě než jsem kdy tušila, že se budu s Annou setkávat, obsadil mě režisér Ladislav Vymětal v SESTUPU ORFEOVĚ do role Lady a tam jsme se setkaly poprvé.

* Povaha a osud Anny vám zřejmě nejsou lhostejné...

Získala jako první cizinka v roce 1955 Oscara. V témže roce, kdy jsem se já narodila. Po její smrti napsali její přátelé vzpomínky na ni. Tu knížku jsem četla hned, jak byla v roce 1990 přeložena do češtiny. Po dalších šestnácti letech mi zavolal překladatel Saša Jerie, že má hru Franca D’Alessandra o Anně Magnani a jejím kamarádovi Tennessee Williamsovi. Přečetla jsem ji a dostala horečku. Horečku ze štěstí. Bušilo mi srdce nedočkavostí, kdy už si ji budu smět zahrát a prožít si ji. Hrajeme ji v Divadle v Řeznické už dva roky a pocity štěstí mám stále stejné. Vidíte, já o ní mluvím, a zase se mi trochu víc rozbušilo srdce. To je ten vztah mezi námi.
* ŘÍMSKÉ NOCI zřejmě dobře chápete i díky znalosti charakteru lidí a prostředí země, s níž jste se sblížila?

Můj vztah k Anně a k italštině mi našel cestu k mému budoucímu manželovi Eusebiovi. Dnes máme dvaadvacetiletého syna a stále krásný vztah. Řeknu vám, že bez dokonalé znalosti italštiny bych si na postavu Anny netroufla. Je součástí představení, když v emoci začnu na scéně mluvit italsky, její mateřštinou. Prošpikovávám celou hru jadrnými výrazy, které i ona ráda používala a absolutně si při tom nebrala servítky. Byla člověkem, co na srdci, to na jazyku. Proto měla taky jen pár opravdových přátel. Asi s ní nebylo lehké žít. Možná by se nějaká ta podobnost mezi mnou a Annou našla!

* Považujete za důležité vnější ocenění herecké práce nebo víc vlastní hodnocení toho, co děláte?

Pokud myslíte na Thálii, tak to byl krásný pocit. Dostala jsem ji za hru Neila Simona DROBEČKY Z PERNÍKU. Simon je všeobecně považován za bulvárního autora a mě moc potěšilo, že se nám podařilo s DROBEČKY na scéně Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami prolomit pomyslnou hradbu mezi takzvaným zábavným divadlem a velkým uměním. Dokázali jsme, že jedno nevylučuje druhé. Na našich DROBEČKÁCH lidi řvou smíchy, mrazí je v zádech, mají slzy v očích, zkrátka odcházejí a odnášejí si zážitek. To je pro mě nejdůležitější. Je mi jedno, jestli hraju v Praze, v Příbrami nebo v Jeseníku. Všude jsou lidi absolutně stejní. A pokud chceme, aby na nás přišli, musíme jim dát maso, krev, cit, hloubku, myšlenku - a srandu. Humor! Bez toho to nejde. Co by to bylo za život, kdyby se člověk nezasmál!

* Kdy jste se ujistila o správnosti volby hereckého povolání?

O správnosti té volby vím teprve snad dva roky, od doby, kdy jsem se rozhodla, že hlavní těžiště mé práce bude v divadle. Zjistila jsem totiž, že překotnost aktivit v televizních seriálech mi nedělá dobře ani na nervy, ani na srdce, ani na duši. Potřebuju si roli dobře promýšlet, prožít s ní čas, vyzkoušet varianty dialogu s partnery, a to se neslučuje s chvatem. Tak jsem se rozhodla a je mi fajn. A že je ze mě herečka? Za to může vliv mé mámy. Otec je geofyzik, seismik, a když se naši brali, tak jim kdosi prorokoval, že jejich potomek bude luštit rovnice na jevišti. A měl pravdu.

* Stalo se vám, že jste někdy chtěla vrátit roli, která vám nesedla?

DAMU jsem dokončila v roce 1976 a je neuvěřitelné, že je to už dvaatřicet let, co jsem prvně stanula na profesionálních prknech v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Pak dlouhá léta a desetiletí jsem brala každou roli a vůbec by mě bylo nenapadlo něco vrátit. To neexistovalo. Můj cíl byl hrát jednou velké role v kamenném divadle. To byla meta a tu se mi podařilo naplnit. Po čtrnácti letech v Divadle E. F. Buriana, dnešní Arše, jsem v roce 1990 dostala angažmá v Městských divadlech pražských. A vidíte, jsem tu už osmnáct roků. Znám tu od dětství každý kout. Chodím po stejných schodech jako chodívali velcí herci a sedím tam, kde sedávali oni - Jan Werich, Miroslav Hor níček, Stella Zázvorková i moje máma. Cítím tu jejich energii. Vždycky mi ji na chvilku půjčí a já jim ji zase po představení odevzdávám. Zdi toho divadla mají schopnost energii jako štafetu předávat.

* Prokousávala jste se snadno k těm krásným velkým rolím, které dnes hrajete?

Jen velmi pomalu. Dnes bych všem adeptům herectví doporučovala, aby šli na pár let po škole na oblast. To je totiž druhá vysoká škola herectví. V Praze se nikdy tolik nenaučí jako venku. Bylo to tak i se mnou. Po škole jsem v Českých Budějovicích šla celou jednu sezonu z role do role. Bylo to mé šťastné období, k němuž jsem se v Praze vrátila až po letech.

* Bylo snadné zvládnout roli tak, abyste nehrála sama sebe?

Nastalo to asi ve chvíli, kdy jsem pochopila, že musím hrát myšlenku, myšlení té figury. Vzít si za své její úhel pohledu a nehodnotit ji, ale obhájit. Dnes naskakují ty postupy už při čtení textu, ale nejdřív se je musí člověk tvrdě naučit. Věřte, je to dřina. Ale krásná.

* Kromě ŘÍMSKÝCH NOCÍ a DROBEČKŮ Z PERNÍKU hrajete monodrama SHIRLEY VALENTINE, bravurní komedii o hledání vlastní identity. Je to nejspíš vrchol vaší herecké současnosti...

SHIRLEY VALENTINE ke mně dorazila v pravý čas. Kdyby ten text přišel před pěti lety, tak bych si na něj nejspíš netroufla. Ale kdo ví? Asi před rokem mi zavolal produkční Jan Balzer z agentury FDA, že má pro mě fantastické monodrama a že si můžu vybrat režiséra i výtvarníka, a co bych na to řekla. Nastal vnitřní boj. Asi pětkrát jsem si text Willyho Russella přečetla a dělala k němu poznámky. Po měsíci jsem pochopila, že jsem natolik lapená, že už nemyslím na nic jiného než na SHIRLEY. Dokonce jsem začala odmítat práci nabízenou pro televizi. Bylo mi jasné, že teď už SHIRLEY nepustím a ona nepustí mě. Tak jsem kývla. Letos na konci dubna jsem ji představila na scéně Rokoka Městských divadel pražských. V té době mi zavolal brněnský režisér Zdeněk Kaloč a nabídl mi velkou roli v brněnském Národním divadle. Z té práce samozřejmě sešlo, zato režisér Kaloč si udělal čas a dva měsíce se mnou v Praze na SHIRLEY pracoval. Soboty, neděle, svátky, Velikonoce. Byli jsme jako novomanželé, kteří jsou spolu každou volnou chvilku, protože se nemohou jeden druhého nabažit. Oba jsem věděli, že je to tak výjimečný text, s takovým humorem, láskou a hloubkou, že si zaslouží detailní práci, nepustit žádný význam, žádnou myšlenku. Když už máte v životě nějaké zkušenosti, držíte v ruce skvělý text a potkáte se s geniálním režisérem, tak je to opravdu veliké štěstí. Jsou to profesní hody.

* Je Shirley reálným obrazem ženy dneška, jejíž vývoj a proměnu jste schopna bezezbytku chápat a ztvárnit?

Je to obyčejná žena, pětačtyřicátnice, děti už vylétly z hnízda a muž ji začíná vnímat jako inventář kuchyně, jako něco, co patří do jeho života, ale není nutné si toho moc všímat. Shirley vaří večeři a čeká, až se muž vrátí z práce, a protože není s kým si povídat, začne mluvit s kuchyňskou zdí, s věšákem na šaty a nechá ty věci kolem sebe nahlédnout do své krásné duše, plné snů a fantazie. Vzpomíná na dětství a přehrává si život s dětmi a s manželem. Diváci jsou její zdí, jejím partnerem. Ta komedie je výjimečná tím, že pojmenovává bez obalu a pravdivě situaci stárnoucí ženy, která ještě nechce jít do starého železa. Nechce čekat, až to pro ni na tom světě skončí, nechce se smířit s myšlenkou, že to pěkné už bylo a že lepší už to nebude. A tak začne hledat novou cestu životem, své pravé já. Je to její návrat k vnitřní svobodě. A co je naprosto geniální, že si Shirley sama ze sebe umí dělat srandu a vylehčit každou situaci, byť sebebolestnější. To je podle mě umění ze všech největší a autor to setsakramentsky umí. Aniž by snížil hloubku a závažnost tématu, přenese situaci do humoru. Člověk brečí a směje se zároveň a divák si to užívá. Já se na každé představení moc těším.

* Uměla byste stejně jako Shirley změnit zaběhnutý chod svého života?

Ano, pokouším se o to. Nemám sice doma manžela, který by se se mnou nebavil, ale mám taky jako Shirley svoje sny a chuť využít podle svého život, který nám Pán Bůh daroval. Třeba tím, že nepřijmu roli lukrativnější, než je toto divadelní monodrama, s nímž se pak půl roku trápím. Dostávám se tím rozhodnutím sama k sobě, ke své podstatě, k té mladé holce Simoně, která měla své naděje, pocity a ideály, a postupně z nich nějak slevovala. Shirley mi darovala své pozitivní humorné myšlení a návod, kudy na život a jak se nevzdávat.

* Kam teď po SHIRLEY VALENTINE míříte dál?

Mám v hlavě jednu hru, krásnou, vášnivou a báječnou. Na jaře začneme zkoušet, víc neprozradím. Teď mě ale čeká setkávání s mou maminkou na prknech Divadla Na Jezerce, kde budu ve hře Bengta Ahlforse PANÍ PLUKOVNÍKOVÁ, v režii Emila Horvátha, hrát její dceru. Bude to „paráderole“ pro mámu, a já jí u toho budu moc ráda asistovat. Zase od ní něco okouknu a užijeme se. Vždyť život není tak dlouhý. Měli bychom ho žít a využít, abychom si nemuseli nic vyčítat.

* Stihnete vůbec vedle svých četných hereckých závazků prožít i kus osobního života?

Ale samozřejmě. Souvisí to s mým rozhodnutím věnovat se plně divadlu. Pokud nezkouším, mám přes den čas na děti a večer si jdu zahrát. To je cíl, kterého jsem chtěla vždycky dosáhnout. Člověk si jen musí hlídat zdraví, jak fyzické, tak duševní. Ale ono všechno se vším souvisí. Všechno je v té pozitivní energii, kterou by člověk měl vyhledávat a čerpat a předávat pak dál. Moc se o to snažím.

Pokud chceme, aby na nás diváci přišli, musíme jim dát maso, krev, cit, hloubku, myšlenku - a srandu. Humor! Bez toho to nejde. Co by to bylo za život, kdyby se člověk nezasmál? Dnes bych všem adeptům herectví doporučovala, aby šli na pár let po škole na oblast. To je totiž druhá vysoká škola herectví. V Praze se nikdy tolik nenaučí jako venku. Když už máte v životě nějaké zkušenosti, držíte v ruce skvělý text a potkáte se s geniálním režisérem, tak je to opravdu veliké štěstí. Jsou to profesní hody.