Napsali o nás

09.12.2008

Zlatí úhoři - kruté finále idyly

Datum: 9. 12. 2008
Zdroj: Divadelní noviny
Autor: Jan Kerbr

Vzpomínkově prózy Oty Pavla patřily k tomu málu z české autentické, ideologicky nedeformované literatury, co se mohlo objevil na knihkupeckých pultu.h v sedmdesátých letech. Tento takt, spojeny s nepopiratelným spisovatelským umem a nahořkle vlídnou nostalgií, učinil ze dvou útlých knížek Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby tituly, jakým dnes říkáme kultovní. Také obě kvalitní filmové verze Karla Kachyni, Zlatí úhoři (1979) pro televizi - t u považuji za lepší- a Smrt krásných srnců (1986) pomohly k výrazné obeznámenosti se situacemi i některými replikami v nejširších vrstvách vnímatelů.
Přivádět okouzlující svět údolí Berounky čtyřicátých let minulého století na divadelní jeviště tak v sobě obsahuje výhodu i nevýhodu zároveň. Diváci se asi přijdou se zájmem podívat, ale také budou srovnávat. Arnošt Goldflam svou dramatizaci Pavlových textů s názvem Zlatí úhoři na scéně Divadla Rokoko začíná nelítostně. Na psychiatrii hospitalizovaný spisovatel objasňuje, jak na olympiádě v Innsbrucku zbláznila. Až pak se před námi začínají odehrávat vzpomínky na šťastné dětství, poznamenané ovšem krutostí druhé světové války a existenctálními nejistotami z ní vyplývajícími. S poněkud neskladným jevištěm Rokoka (vzhledem k podlouhlému hledišti s minimální elevací) mívá problémy většinou každý scénograf. David Marek použil jednoduché, poměrně účinné řešení, břeh řeky a exteriéry vůbec vyvýšil pomocí zelenkavých objektů, připomínajících tělocvičné švédské bedny, přístup zajistil schůdky a zastrčil do této hmoty také piáno (v inscenaci se poměrně hojně muzicíruje). K nezpochybnitelným kvalitám neokázale patetické, ale stavebně trochu roztříštěné inscenace patří herecké výkony. Vasil Fridrich jako Ota dětský i dospělý (s věrohodnou prezentací duševní choroby) vytváří s histriónsky šarmantním tatínkem Leo Popperem v podání Jana Vlasáka základní emocionální tandem, dobře hrají také Dana Batulková maminku a Viktor Dvořák s Martinem Písaříkem Otovy bratry. V osvědčených historkách o krásné paní Irmě, malíři Nechlebovi, proradném mlynáři, který Otíka připraví o velkého kapra, i ve vokálních číslech s úspěchem participuji Radka Fidlerová, Zuzana Kajnarová, Hanuš Bor či Jaroslav Vlach. Hudební složku, kterou měl v péči Milan Potoček, navozuje patřičnou atmosféru i u scén, které by samy o sobě vyzněly trochu hluše. Za největší problém inscenace považuje poměrně dlouhé finále na psychiatrii (vlastně jakési třetí dějství) s návštěvou novinářů-hyen, které posléze vystřídají Otovi bratři. Přesto, že všichni v tomto epilogu podávají solidní herecké výkony, text zní redundantné, především opakovaná tatínkova básnička o gurmánsky připravovaný úhořích (i těch z příběhu, fatálně přesolených). Atmosféra některých křehce pointovaných scén (za nejlepší považuji mudrování bratrů u řeky s dlouhými pauzami a dýmem z jejich cigaret) se v konci vytrácí. Inscenace zhoustne (to jistě v souladu se záměrem tvůrců) a zadrhne se (tímto jejich přáním si už jist nejsem).