Napsali o nás

21.11.2008

ZLATÍ ÚHOŘI v divadelní síti - recenze Martiny Oplatkové

Datum: 18.11.2008
Zdroj: Naše rodina 
Autor: Martina Oplatková

Povídky Oty Pavla, zachycující jeho dětství prosycené rybářskými zážitky s otcem a bratrem, známe všichni, ať už z četby nebo z několika filmových verzí. Nejnověji je dramaticky zpracoval Arnošt Goldflam, který inscenaci Zlatých úhořů v pražském Divadle Rokoko také režíruje.
Na jevišti tak ožívá rodina Popperových, později Pavlových: fanfarónský tatínek Leo, starostlivá a praktická maminka Hermína a jejich tři synové - Hugo, Karel a Ota. Sledujeme tatínkovy trampoty coby prodavače vysavačů Elektrolux, jeho platonickou lásku k okouzlující manželce nadřízeného, rybářské zážitky se syny... A také sílící tlak přicházejícího fašismu 30. let, který nakonec zavede otce i oba starší syny do koncentračního tábora.
Po přestávce pak sledujeme poválečný život rodiny, která se po osvobození naštěstí znovu sešla, a přeneseme se i do psychiatrické léčebny, kde Ota Pavel už jako známý spisovatel v posledních letech svého života často pobýval.
Goldflam měl štěstí na výborné herce: zejména Dana Batulková je dokonalou rozšafnou maminkou, s nadhledem komentující úlety svého manžela v podání Jana Vlasáka. A jejich stálé vzájemné lásce je snadné uvěřit. Dospělí herci stylizovaní jako chlapci v krátkých kalhotách působí mile naivně a Vasil Fridrich jako Ota Pavel pak dokáže s mrazivou přesvědčivostí zahrát spisovatele i ve chvílích, kdy už jej ovládala psychická choroba.
Při snaze postihnout dobu dětství ovšem naráží inscenace na bariéry samotného divadelního tvaru: atmosféru sluncem ozářené řeky, kde rybáři usazení v trávě s napětím vyhlížejí, zda se na hladině objeví blýskavé tělo ryby, se zkrátka na divadelních prknech nikdy vyvolat nepodaří. Přes nápaditě využité zadní projekce plujících obrázků půvabné zejména ve chvíli, kdy se zdá malému Otovi sen o obřím kaprovi.
I při tomto omezení ale máme celou dobu pocit, že sledujeme životy skutečné rodiny. O to větší zlom pak přijde ve chvíli, kdy se po otcově smrti přeneseme k nemocnému spisovateli do ústavu. Najednou se tu hraje o něčem úplně jiném a divákům může tento zvrat připadat příliš náhlý. Ovšem i ona „vyšinutá" stránka k Otovi Pavlovi patří, a tak je dobře, že autor dramatizace poukázal i na tuto méně příjemnou, ale pravdivou záležitost.