Moderní divadlo

Moderní divadlo

Celé číslo si můžete přečíst ZDE

Zde nabzíme malou ukázku komentáře  dramaturga Michala Zahálky z první strany: 
 

„To už ale fakt přeháníte, ne?“

Tak se zeptala jistá (nepochybně upřímně rozhořčená) dáma po pár minutách veřejné generálky inscenace Vladař v divadle Komedie. Situace je přibližně následovná: divadelní sál se v inscenaci režisérky Anny Klimešové stává metaforou státu/společnosti a herci nad ním na začátku představení v jakési porevoluční euforii (v níž vytušíme odkaz na českou polistopadovou realitu) s úsměvem přebírají vládu. Z jednoho z nich – nikoliv ovšem z herce, nýbrž z postavy, která jen shodou náhod nese totéž jméno (Vojtěch Vondráček) jako herec, který ji představuje (Vojtěch Vondráček) – se zakrátko vyklube absolutista s tyranskými sklony, pevně se chopí otěží a mimo jiné si, prostě proto, že to ve své nové roli může, začne dobírat publikum, ba dokonce ke konkrétnímu divákovi utrousí i nadávku. Tu dámu na veřejné generálce to evidentně popudilo: co si to ti mladí dovolují? My jsme sem přišli do divadla a místo toho nás tu urážejí!

Ne, že by to popuzení nebylo v pořádku; o podobnou reakci si inscenace (záměrně!) koleduje. Je ale důsledkem optického klamu, kterému může podlehnout příjemce jakéhokoliv díla, které zprostředkovává činy či názory postav, ať už v divadle, literatuře, či filmu – míváme přirozenou tendenci spojovat si názor postavy s názorem autora či herce, někdy i předpokládat, že jevy, které dílo popisuje, autoři schvalují. Herec Vojtěch Vondráček ani žádný jiný z tvůrců inscenace si nepochybně nemyslí, že by bylo namístě urážet publikum, jde jen o zkratku, kterou pojmenovávají rychlou morální korozi zprvu snad čestného člověka, který se dostane k moci."

Zbytek fejetonu najdete ZDE.