YERMA: BEZDĚTNOST JAKO BŘEMENO A VÝZVA

YERMA: BEZDĚTNOST JAKO BŘEMENO A VÝZVA

Je dnes bezdětnost běžná životní strategie a patří svět těm, kteří se nenechají svázat rodičovstvím? Tím se zabývá nejen inscenace Yerma, ale také tento článek z Moderního divadla.
Možná máme z médií i populární kultury dojem, že bezdětnost je dnes běžná životní strategie, že svět patří těm, kteří se nenechají svázat rodičovstvím. Flexibilita a nasazení očekávané ve sféře práce a obtíže, kterým čelí dnešní rodiny, naznačují, že rodičovství je spíše překážkou na cestě k úspěchu a ke štěstí než jeho podmínkou. Hojně medializovaný fenomén bezdětnosti volené z ohleduplnosti vůči planetě činí z rodičovství překonanou a vlastně sobeckou záležitost.

Demografické údaje, stejně jako výpovědi těch, kteří žijí bez dětí, ale ukazují opak. Rodičovství je pro většinu lidí nezpochybnitelnou a dá se říci „povinnou“ položkou v životní dráze a bezdětnost bývá vnímána jako výrazné narušení toho, co od dospělého života očekáváme. S názorem, že pro manželství jsou děti velmi důležité, se ve výzkumu z roku 2017 ztotožňovalo 75 % dospělých Čechů a Češek, pro 19 % jsou děti pro manželství spíše důležité a jen 6 % si myslí, že děti jsou pro manželství nepříliš důležité. Bezdětných žen je v České republice relativně málo – kolem 10 %, což je významně méně, než je tomu například v Německu nebo v Itálii

NEZRUŠITELNÉ EMOČNÍ POUTO
I přes trend odkládání rodičovství do vyššího věku či snižování počtu dětí v rodinách tedy platí, že většina lidí se pro rodičovství rozhodne. A je to právě současná křehkost vztahů či odcizení zažívané ve sféře práce, co činí z rodičovství unikátní a vytouženou zkušenost, neboť právě v něm zažíváme nezrušitelné emoční pouto. Jen skrze rodičovství nám do života přichází člověk, pro kterého jsme a navždy budeme jedinečnými. V sekularizované společnosti je to právě „předání svých genů“, kterým můžeme překonat svou smrtelnost. Bezdětnost znamená o to vše přijít, nebo se toho vzdát. Ať už je bezdětnost zvolená, nebo daná osudem, je spojena se stigmatem. Ti, kteří děti nemají, čelí společenskému tlaku. Vnímají, že porušují jakousi normu, že svůj bezdětný status musí obhajovat a vysvětlovat. Zejména ženy mají pocit, že jejich život není kompletní, když se nestaly matkami, že v očích ostatních nenaplnily ženskou roli. Jsou obviňovány ze sobectví a pohodlnosti a varovány, že coby bezdětné jednou „spláčou nad výdělkem“, že budou osamělé a že se o ně ve stáří nebude mít kdo starat. Rodičovství je běžným konverzačním tématem a netaktním dotazům na rodičovské plány, případně nevyžádaným a zraňujícím dobrým radám, jsou bezdětní vystaveni často. Všeobecně přítomný tlak na rodičovství ukazuje, že se zdaleka nejedná jen o intimní záležitost vyjednávanou v rámci páru, že rodičovství není věcí svobodného rozhodnutí, ale je výsostně společenským tématem a také předmětem politiky. To se ukazuje například v návrzích na nižší důchody či vyšší zdanění pro bezdětné, anebo v debatách o tom, kdo má nebo nemá mít právo na léčbu neplodnosti.

VÝVOJ BEZDĚTNOSTI
Bezdětnost však není fenoménem současné doby. Z žen narozených na přelomu 19. a 20. století bylo bezdětných více než 20 % (v Rakousku dokonce více než 30 %). S bezdětností byly spojeny různé profesní dráhy – nejen kněžství či řeholnictví, ale také například vojenská kariéra nebo učitelství. Je pravda, že v socialistickém Československu byla situace jiná, porodnost byla vysoká a ženy začínaly rodit velmi brzy, často neplánovaně (více než polovina nevěst se vdávala těhotná). Dostupná antikoncepce a nově otevřené možnosti v oblasti vzdělávání, cestování a kariéry po roce 1989 odsunuly pro spoustu lidí rodinný život do pozdějšího věku. Češi a Češky se tak, co se týče rodinného chování, přidali k trendům, které v západní Evropě začaly převládat už od sedmdesátých let minulého století – zvýšil se věk matek, klesl počet dětí v rodinách, stoupla rozvodovost a také počet dětí narozených nesezdaným partnerům. Generace „Husákových dětí“, jak bývají označovány silné populační ročníky, které se v ČSSR narodily od poloviny sedmdesátých do začátku osmdesátých let, už plodnost svých rodičů nezopakovala. Zejména vzdělanější ženy začaly klást zisky a ztráty dané rodičovstvím na misky vah a jejich porodnost je nižší, než je tomu u jejich méně vzdělaných vrstevnic. Ženy narážejí na problémy při snaze realizovat se pracovně i jako matky – česká dlouhá rodičovská dovolená je na jedné straně výhodou, neboť umožňuje matkám dát si pauzu v pracovních aktivitách a soustředit se jen na péči o dítě, na druhé straně vytváří velký tlak na ženy a očekávání toho, že se budou intenzivně a výhradně věnovat dítěti nejméně tři roky, neboť jiné zajištění péče nebo větší podíl otcovského zapojení chybí. Pro vysokoškolačky je v souvislosti s několikaletou intenzivní péčí o děti velkou hrozbou ztráta příjmu a odbornosti, pro ženy méně vzdělané pak rodičovství často znamená riziko pádu do chudoby. Dnes navíc díky dostupné antikoncepci předpokládáme, že partneři plánují dobu, kdy založí rodinu, což někdy vede k nezamýšleným důsledkům – čekání na vhodnou dobu, kdy budeme dostatečně materiálně zajištěni, budeme mít jistou práci a spolehlivého partnera, který se s námi na rodičovských plánech shoduje, rodičovství někdy odsouvá až do doby, kdy už je neuskutečnitelné. A byť to jsou téměř výhradně ženy, které jsou obviňovány z orientace na vlastní pohodlí, mamon a kariéru, případně z nerealistického čekání na „prince na bílém koni“, značné procento dnešních mladých bezdětných mužů uvádí, že si ohledně budoucího rodičovství nejsou jistí, případně plánují zůstat bezdětnými. Ve výzkumu Reprodukční plány mladých mužů se procento bezdětných mužů ve věku 25–29 let, kteří nevědí, zda se chtějí stát rodiči, pohybuje od 22 (u vysokoškolsky vzdělaných mužů) do 32 (u mužů se základním vzděláním). Těch, kteří se neplánují stát rodiči, bylo mezi vysokoškoláky 8 %, mezi středoškolsky vzdělanými 12 % a mezi muži se základním vzděláním 18 %.

NORMA PLÁNOVANÉHO RODIČOVSTVÍ
Hranice mezi dobrovolnou a nedobrovolnou bezdětností je často obtížné určit. Spíš než o rozhodnutí dítě nemít se často jedná o to, že člověk nedospěje k rozhodnutí je mít. Jeho životní dráha se vyvine tak, že vhodná doba pro rodičovství nenastane – „po ruce“ není vhodný partner stejně ochotný k rodičovství, do snahy o početí vstoupí různé zdravotní problémy, situace v zaměstnání, která založení rodiny nenahrává, strach z toho, že nebudeme dobrými rodiči, ekonomická nejistota. I lidé, kteří se léčí pro neplodnost, se mohou stát v určité fázi léčby spíše dobrovolně bezdětnými – když se třeba rozhodnou v ní nepokračovat a smířit se se životem bez dětí. Pomyslná norma plánovaného rodičovství znamená také změnu prožívání situace, kdy se početí nedaří, byť po něm toužíme. Většinu plodného věku se rodičovství bráníme, když jsou však pro něj nachystány všechny podmínky a začneme o ně usilovat, je velkým šokem, když to „nejde“. Naše tělo selhává a naše touha je zpochybněna – opravdu jsme připraveni? Opravdu to chceme? Máme mít dítě právě my dva? Neplodné ženy mluví o tom, že přestože coby bezdětné žily spokojený a naplněný život, od chvíle, kdy se rozhodly mít dítě, už se do této etapy nelze vrátit a na rodičovské plány zapomenout, ani na chvíli. Všechno se upíná na dvě čárky na těhotenském testu, svět se začne točit kolem doplňků stravy, cvičení a plodných dnů, život se mění v kolotoč nadějí počínajících se začátkem cyklu a zklamání na jeho konci. To vše se ještě zintenzivní, pokud se partneři rozhodnou pro léčbu neplodnosti a přesunou tím procesy, které se v ideálním světě odehrávají uvnitř těla a ve spontánní intimitě partnerské ložnice, do laboratoří, pod drobnohled mikroskopů a odborníků.

MODERNÍ LÉČBA NEPLODNOSTI
Zatímco dříve byla neplodnost ranou osudu, se kterou se lidé museli smířit, dnešní možnosti léčby otevírají šance na zázrak téměř pro všechny. Tato šance však znamená, že páry investují spoustu času, peněz a fyzických sil do léčby, která nemůže úspěšný výsledek zaručit. Je-li léčba ne - úspěšná, dvojice se znovu ocitá na startovní čáře, v bodě nula. V jejich těle se nic nezměnilo, nic nenapravilo ani nevylepšilo, přesto se těhotenství přiblížilo tak moc, jak jen mohlo, a je velmi těžké odolat nutkání zkoušet to znovu a znovu, protože jistě stačí jen málo a už to konečně musí vyjít. Partnerský život se v této etapě často omezuje na sex závislý na měření bazálních teplot a na snahu zvládat emočně, hormonálně i finančně vypjaté situace. Partneři musí často z původních představ o rodičovství slevit a udělat spoustu zásadních rozhodnutí: Má ještě smysl zkusit jinou metodu léčby? Necháme vstoupit do hry dárcovské buňky? Nebylo by lepší dítě adoptovat? A neměl/a by si najít někoho jiného, s kým může mít děti? Přestože je často zdůrazňováno, že neplodnost je nemoc párová, a přestože u téměř poloviny dvojic, které se pro neplodnost léčí, je příčina na straně partnera, břemeno neplodnosti a její léčby nesou v mnohem větší míře ženy. Ony absolvují převážnou většinu vyšetření a zákroků, ony čelí neodbytným dotazům okolí na mateřství, či kritice, že dávají před dítětem přednost kariéře. Často berou neplodnost partnera na sebe, aby jej ušetřily uštěpačných poznámek. Ony se ocitají v nejistotě ohledně své budoucnosti v práci. Přizpůsobují svůj život léčbě a snaží se různými způsoby a rozličnými metodami alternativní medicíny naladit svou mysl a tělo na úspěšné početí. Jim chodí nabídky hormonální jógy či ovariální meditace pro zdravá a kvalitní vajíčka. Možnosti toho, co vše vyzkoušet pro zvýšení šancí na úspěch, vlastně nejdou vyčerpat. Ženy mnohem častěji než muži cítí, že pokud nebudou mít dítě, jejich život není úplný, vnímají své vyloučení z okruhu přátel, kteří už děti mají a jejichž životní styl a trávení volného času se tím radikálně změnily. Mnohem více je také zasahuje selhání pokusů o početí, neboť se tyto neúspěchy odehrávají v jejich těle. Na rozdíl od mužů také ženy čelí mnohem většímu tlaku času, jsou si vědomy toho, že pro biologické rodičovství mají jen omezenou dobu. Z věku, kdy je na dítě příliš brzy, se stává věk, kdy začíná být pozdě, téměř ze dne na den. Také proces léčby jim věkové limity neúprosně připomíná – v ČR na léčbu neplodnosti přispívá veřejné zdravotní pojištění do 39 let věku ženy, věk mužů nijak omezen není. Bezdětnost – ať více, či méně chtěná – se tak stává krizí a zároveň šancí přehodnotit význam, který rodičovství dáváme, a ideály, které s ním máme spojené. V individuální rovině může prověřit základy, na kterých stojí partnerství, a současně to, jak klíčové je biologické rodičovství pro naši identitu. Na straně společenské je výzvou pro akceptaci širšího spektra životních drah a stylů, než je „tradiční“ obraz, který má podobu sezdaných rodičů a jejich dvou dětí, což bývá v realitě čím dál méně časté. Odhaduje se, že mezi současnými třicátnicemi zůstane bezdětných 16–18 % žen, mezi vysokoškolačkami to bude každá třetí. Společenské nastavení by mělo být vstřícnější jak vůči těm, kteří se na cestě k rodičovství setkávají s překážkami různého druhu, tak vůči těm, kteří své osobní naplnění s biologickými potomky nespojují. Bezdětný život by neměl být vnímán jako prázdný, sobecký, zoufalý a nenormální, ale jako výzva pro to, naplnit jej jinými než tradičními obsahy.

Autorkou textu je socioložka působící na Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání na MU Lenka Slepičková.