Přelom 19. A 20. Století se v dějinách Francie označuje jako Belle époque. Znamená jakýsi zlatý věk kulturního a společenského dění, období relativní prosperity společnosti, okouzlení moderními vynálezy i technikou, užívání si bezstarostného života a zapomnění na utrpení válek. Významným mezníkem tohoto období je desátá Světová výstava konaná v Paříži u příležitosti stého výročí Velké francouzské revoluce.
Výstava prezentuje průmyslové úspěchy a nejnovější vynálezy techniky. Gustave Eiffel k tomuto výročí staví svou slavnou věž. Paříž je zcela pohlcena a ovládána divadlem. Lidé neváhají jezdit na premiéry her ze všech koutů země a divadlo zažívá léta obrovské popularity. Velkému zájmu publika se těší zejména komediální hry plné fantazie, označované dnes termínem bulvární divadlo. Bulvár počátku 20. století představuje středisko veškerého pařížského kulturního dění. Geograficky jde vlastně o určitý kus Paříže, kvalitativně pak o daný způsob života. Zakládají se zde divadla, vznikají četné kavárničky a postupně se rodí svět sám pro sebe, jakási duchovní provincie Paříže. Věhlas bulváru je svázán se slavnými jmény jako například Jacques Offenbach, Tristan Bernard, Sacha Guitry a později Georges Feydeau. Hry bulvárního divadla jsou plny aluzí na nové úspěchy techniky, ožívají v nich společenské konvence a styl nového měšťanského publika. Měšťák kouří cigarety, večeří v kavárně u Maxima a je pro něj důležité, jak je vnímán svým okolím. Na scénách bulvárního divadla září tři velcí interpreti – Réjane, Lucien Guitry a slavná Sarah Bernhardtová. Redakce všech velkých dobových novin, jako jsou Temps, Journal des Débats, Gaulois, Figaro, Gil Blas, Écho de Paris, sídlí blízko bulváru. Vedle různých osobností kulturního života do nich píšou především známí divadelní kritikové, včetně nejslavnějšího z nich – Francisqua Sarceyho. Všechny význačné dobové osobnosti se potkávají v kavárnách. Každé takové místo má svůj okruh lidí, kteří ho pravidelně navštěvují, a přispívají tak k vytvoření osobité nenapodobitelné atmosféry, určitého genia loci. Vyniká zejména kavárna Maxim, původně nevýznamný lokál na předměstí Paříže v ulici Royale, ze kterého však světová výstava takřka přes noc udělá slavný podnik. Majitelé přidávají do názvu podle anglického vzoru módní apostrof a písmeno „s“ (Maxim’s), mění vybavení a za barem vytvářejí velkou místnost zvanou „omnibus“, která je vyhrazena pouze stálým hostům. Právě v ní později najde své místo Georges Feydeau.
MILÁČEK PAŘÍŽSKÉHO BULVÁRU GEORGES LÉON JULES MARIE FEYDEAU
Georges Feydeau (1862–1921) pochází ze staré šlechtické rodiny, jejíž kořeny sahají až do 13. století. Jeho otec Ernest-Aimé Feydeau (1821–1873) je zajímavou postavou pařížského života. Pracuje na burze, řídí kulturní časopis, píše eseje, divadelní hry a také román Fanny (1858), který ve své době vyvolá skandál, je okamžitě rozebrán a srovnáván s o rok dříve vyšlým dílem Paní Bovaryová. Známý kritik Sainte-Beuve si ho cení dokonce výše než Flaubertova románu. Ernest Feydeau se důvěrně přátelí s Théophilem Gautierem, Gustavem Flaubertem nebo bratry Goncourtovými. Ve čtyřiceti letech se žení s jedenadvacetiletou známou kráskou, uvedenou i na císařský dvůr, Lodzií (ve francouzském prostředí Léocadií) Boguslavou Zelewskou, původem Polkou. Po narození syna nadšený Gustave Flaubert Feydeauovi staršímu gratuluje ke zplození mužského potomka. V Paříži je ale všeobecně známo, že krásná Polka udržuje styky s různými významnými muži té doby, a také se spekuluje, že skutečným otcem Georgese Feydeaua by mohl být jak vévoda de Morny, tak i Napoleon III. Feydeau vyrůstá jako hýčkané dítě v literárním a bohémském prostředí, ve kterém jsou peníze pouze k tomu, aby zajistily luxus a společenské radovánky. Brzy se zajímá o divadlo, od dětství píše krátké monology a tato činnost je mu vítaným únikem před nepříjemnými studijními povinnostmi. Při studiu na gymnáziu již ve čtrnácti letech zakládá studentský herecký spolek, se kterým vystupuje a má úspěch. Gymnázium však také opouští, aniž by dosáhl maturity. Svou první hru o manželovi týraném vlastní ženou uvádí v devatenácti letech před publikem svých přátel. Tuto událost zaznamená i kritik Sarcey a napíše, že syn autora Fanny je sice zběhlík ze studií, ale má velkou chuť psát, takže možná jednoho dne bude hrán i v divadlech. A skutečně již o rok později v divadle Athénée dávají Feydeauovu krátkou hru Láska a piáno (1882). Feydeau dál neúnavně píše v té době oblíbené monology, které interpretují uznávaní doboví umělci jako například Coquelin mladší. Nejúspěšnější dílo tohoto počátečního tvůrčího období představuje komedie o třech dějstvích Dámský krejčí (1886), kterou píše při vojenské službě u pluku ve Versailles. (Mimochodem právě při neustálých cestách mezi Paříží a Versailles mu jednoho dne ve vlaku spadne na hlavu zavazadlo a způsobí frakturu nosu. Tato nehoda i přes okamžitou plastickou operaci navždy naruší jeho jemný profil zděděný po matce.) V roce 1892 Feydeau uvádí na scénu úspěšná díla Pán loví! a Champignolem proti své vůli (česky též pod titulem Potrestaný záletník). Jejich provedení provází historka ukazující, jak je těžké předem odhadnout úspěšnost díla u diváka. Ředitel pařížského divadla Palais-Royal autorovi po přečtení obou her sdělil, že první z nich nastuduje, ale text druhé že má raději vyhodit. Cestou domů Feydeau potkal ředitele divadla Nouveautés Micheaua, který měl momentálně velké finanční problémy. Zeptal se Feydeaua, co nese pod paží, a Feydeau řekl, že jen hloupou hru na vyhození. Micheau se podivil, že mu poprvé nějaký autor tvrdí, jak je jeho hra špatná. A taky si myslel, že on už ostatně nemá co ztratit. Chtěl si hru přečíst, Feydeau nejprve nechtěl, ale nakonec svolil. Už při čtení Micheau cítil, že je zachráněn, a jeho odhad byl skutečně správný. Hra Champignolem proti své vůli byla uvedena více než tisíckrát, což bylo třikrát více než Pán loví!. Kritik Francisque Sarcey o jednom jejím představení dokonce napsal: „Nebudu vám popisovat diváky. Byli vyřízení, byli mrtví smíchy, už prostě nemohli dál. Ke konci představení ten bláznivý smích, který se zmocnil celého sálu, byl tak hlučný, že ani nebylo slyšet, co říkali herci na scéně. Dějství bylo zakončeno jako pantomima.“ K největším následujícím Feydeauovým úspěchům patřily vaudevilly Taková ženská na krku, Noc v hotelu Eden (obé 1894), Ťululum (česky též pod titulem Ten, kdo utře nos; 1896), Dáma od Maxima (1899), Brouk v hlavě (1907) a Postarej se o Amálku (1908). Zejména Dáma od Maxima slavila obrovský triumf. Lidé z celé Francie se u příležitosti velké národní výstavy sjížděli do Paříže, aby viděli Eiffelovu věž a zhlédli Feydeauovu Dámu od Maxima. Inscenace této hry o záletném manželovi, který se ráno nic netuše probudí ve svém bytě ve společnosti prostitutky a je nucen vydávat ji za svou manželku, se tak stala významnou pařížskou atrakcí, o čemž svědčilo přes tisíc odehraných představení. Za určitý zlomový moment ve Feydeauově tvorbě bývá považován rok 1908, kdy dramatik upustil od svého obvyklého způsobu psaní a začal se věnovat výhradně jednoaktovým manželským fraškám, z nichž nejznámější je Nebožka panina matka. Téma krize v manželství ztvárněné burleskními postupy patrně zrcadlí autorův vlastní životní nezdar: Nerozuměl si s manželkou Marianne, dcerou malíře Carola-Durana, kterou si vzal v roce 1889 a se kterou měl tři syny a dceru. Manželská krize vyvrcholila jeho odchodem ze společné domácnosti a dočasným přesídlením (na deset let!) do hotelu s příznačným názvem Terminus.
DÉMONI SLAVNÉHO GÉNIA
Georges Feydeau ztělesňuje nezaměnitelnou postavu pařížského bulváru a kavárny u Maxima. Vyniká svým dokonalým vystupováním a krásou. Nepřístupný vysoký blondýn se zářivými zuby a elegantním knírkem budí respekt okolí. Larousse dokonce vybírá jeho obličej do slovníku pro ilustraci slova „knír“ (moustache). Má své pravidelné rituály. Každé odpoledne tráví ve dvou oblíbených kavárnách, na pozdní večeři chodí k Maximovi. Ze svého vyhrazeného místa přes obláček dýmu mlčenlivě pozoruje různorodou scházející se společnost. Na jeho stole vždy stojí láhev šampaňského jako jakási nezbytná dekorace, pije však pouze minerální vodu značky Vittel. Ačkoli si divadlem vydělává závratné sumy, dokáže je vždy rychle utratit. Pobývá v privátních klubech, kde se hraje ruleta a baccarat, má rád umělecké předměty, vydává celé jmění za sbírky drahých kamenů, vycházkových holí, starožitného nábytku a zejména obrazů. V pozdějším období svého života přichází o závratné částky na burze. Aby se vyhnul finančním problémům, nepřetržitě tvoří, podobně jako velikáni Dumas nebo Balzac. Některé hry píše, jak je v dané době u komediálního žánru zvykem, ve spolupráci s jinými autory. Práce mu tak připadá zajímavější. Jeho nejlepším spolupracovníkem se stává uznávaný vaudevillista své doby Maurice Desvallières, jemuž je přičítáno například spoluautorství her Snoubenci z Loches (1888), Eduardova záležitost (1889), Barillonova svatba (1890), Champignolem proti své vůli nebo Noc v hotelu Eden. František Kožík ve svém románu Největší z Pierotů o známém mimu Jeanu-Gaspardu Deburauovi popisuje scénu, kdy melancholický a nevyléčitelně smutný Deburau přichází jako pacient k lékaři a ten mu jako zaručený lék na smutek doporučuje zhlédnout představení s Deburauem. Podobný bezvýchodný a paradoxní stav zažívá Georges Feydeau. Baví všechny kolem sebe, sám sobě však poskytnout životní radost nedokáže. Je stále zasmušilý a zasměje se jen výjimečně. V dopise příteli napíše: „Vůbec se nepodobám svým hrám, které jsou obecně považovány za veselé. V divadle se nikdy nesměji. Zřídka se směji v osobním životě. Jsem mlčenlivý a trochu plachý.“ Nedokáže najít štěstí a uspokojení ani v manželství, nevytvoří si otcovský vztah ke svým vlastním dětem. Zaujímá zvláštní postoj k ženám. Pověst kurtizány, kterou měla jeho matka, a pomluvy, kterým musel čelit jako mladík především po smrti svého otce, jako by v jeho mysli navždy narušily obraz ženy. Celý život je ženami obletován, miluje je, ale i nenávidí. Ve svých dílech vytvoří mnoho ženských postav, ani jedna z nich však není hodna obdivu a úcty. Zná ho celá Paříž, ale má málo skutečných věrných přátel. Kromě Desvallièrese k nim patří Georges Courteline, Alfred Capus, Tristan Bernard a Lucien Guitry. Těší se sice nesmírné popularitě, ale vnitřně trpí tím, že je svými současníky považován za pouhého baviče a že nepožívá náležité vážnosti coby dramatik. Sám sebe nazývá autorem komedií a za vaudevilly označuje pouhých pět ze svých her, přestože divadelní kritika je jiného názoru. Jeho mozek nedokáže odpočívat. Jako stroj neustále chrlí nejrůznější kombinace rozumem zdůvodnitelných bláznivých situací, až se někteří kritikové podivují, jak může tento nápor vydržet. Jean Richepin z časopisu Comoedia ho přirovnává k tlakovému hrnci tak přeplněnému smíchutvornou směsí, že jen s podivem nevybuchne. Propuknutí nervové choroby vedoucí na sklonku života až k šílenství a nucenému pobytu v sanatoriu proto nikoho nepřekvapí. Hnán touhou stále tvořit a bavit diváka i umírá.
KDYŽ SE ŘEKNE FEYDEAU A VAUDEVILLE
Část tvorby Georgese Feydeaua je řazena ke komediálnímu žánru vaudevillu. Francouzský vaudeville představuje specifický veseloherní dramatický žánr. Zahrnuje prvky situační i zápletkové komedie a některé postupy frašky. Jako takový zrcadlí francouzskou životní lehkost a osobitý vtip. Důrazem na mechaniku dobře propracované hry Feydeau navazuje na Eugèna Scriba a Eugèna Labiche. Své hry dělí nejčastěji do tří aktů. V prvním dějství autor nenápadně poskytuje informace, jejichž důležitost se ukáže teprve v průběhu děje, druhé je plné záměn a nedorozumění a přivádí situační komiku k jejímu vrcholu, třetí vysvětluje omyly a rozplétá situace. Zatímco expozice her jsou detailně propracované, rychlá a neočekávaná rozuzlení přicházejí až v posledních scénách děje. Konce Feydeauových her jsou šťastné v souladu s žánrem, nicméně při bližším zkoumání v nich často můžeme najít hořký podtón. S originalitou intriky si autor nedělá starosti. Používá kupříkladu motiv manželky, která odjela pečovat o svého nemocného příbuzného, nebo motiv dopisu, kterým je muž vylákán neznámou ženou k dostaveníčku a sledován ženou vlastní. Někteří kritikové mu vytýkají nedostatek imaginace, zároveň však přiznávají, že je téměř nemožné převyprávět dějové linie jeho děl. Dokonce ani vynikající Francisque Sarcey, jenž umí shrnout každou hru jako nikdo jiný, se u Feydeaua o nic podobného nepokouší. Autor přikládá důležitý význam dělení a využití scénického prostoru. O tom svědčí velké množství scénických poznámek. Tyto detailní deskripce si v ničem nezadají s pasážemi z děl autorů francouzského nového románu Michela Butora nebo Alaina Robbe-Grilleta. Feydeau volí uzavřený ohraničený prostor, ze kterého postavy nemají úniku a ve kterém se na poměrně malém prostranství musejí všechny potkávat, což vyvolává komické situace s až absurdním vyzněním. Důmyslně člení vnitřní prostor na mikroprostory různých schodišť, mezaninů a tajných pokojů, v nichž se zároveň mohou odehrávat různé scény nezávisle na sobě. Oblíbený je archetyp hotelového pokoje jako místa setkání a střetu postav, jak je tomu například ve hrách Ťululum, Noc v hotelu Eden nebo Brouk v hlavě. V prostoru hrají důležitou roli nejen postavy- loutky, ale také předměty, z nichž jeden každý má svou zvláštní nezastupitelnou roli. Feydeauovo dílo čítá třicet devět divadelních her, přičemž dvacet pět z nich se zabývá tematikou manželského nebo mileneckého páru. Ženatí muži žijí z bohaté renty a vedou bezstarostný dvojí život manžela a milence. Muž, který nemá vztah s dostatečně uznávanou kurtizánou, není považován za úspěšného. Pro své konání muži často nacházejí omluvy, vžitá etiketa například říká, že počestná manželka se svým mužem vůbec nemluví o fyzické lásce a už vůbec ji s ním nehodlá praktikovat. Výše mužových příjmů se pozná podle nákladnosti oděvu jeho ženy a úpravy kurtizány, kterou si vydržuje. Oděv Feydeauových postav odráží také jisté uvolnění erotických tabu doby. Objevují se na scéně totiž i v negližé, a sice ženy v nočních košilích s volánky a muži v podvlíkačkách. Vdané ženy bývají většinou krásné, a přestože oplývají ctiteli, jsou oddané svým manželům. Jsou sice občas schopny bláznivých činů a riskují, nechají se svými ctiteli vlákat do různých garsoniér a hotelových pokojů, nicméně situace se vždy šťastně obracejí nečekanými zásahy zvenčí v jejich prospěch a nikdy manželskou věrnost vlastně neporuší. Vztah je založen nikoli na lásce, ale na oboustranně výhodném svazku a společenském postavení. Manželé zpravidla obývají dostatečně velký byt, kde mají každý svůj pokoj, příliš často se ani nevidí a nezřídka komunikují hlavně prostřednictvím služebnictva. Prohřešky proti manželskému svazku jsou jakoby řízeny určitými ve společnosti vžitými pravidly chování – přistižený nevěrný manžel musí litovat, manželka mu musí prominout. Nezbytnou součástí života francouzské rodiny jsou sňatky, rozvody a milostné avantýry. Ve Feydeauových hrách se přímo odráží Naquetův zákon, který vešel v platnost v roce 1883 a povoloval rozvod. Žádost o rozvod tedy představuje okamžité první řešení, které zhrzené manželky napadá. Snesou totiž kupodivu dobře život v manželství, které je neuspokojuje, nestrpí však nevěru. Příjemnějším než život vdaných žen se jeví život kurtizán. Představují vlastně komediální obdobu podobných postav z románů Alexandra Dumase staršího. Jde o zvláštní společensky privilegovanou kategorii krásných a bohatých vydržovaných žen. K nejznámějším patří Lucette Gautierová z díla Taková ženská na krku, Môme Crevette ze hry Dáma od Maxima nebo Amélie z díla Postarej se o Amálku. Svět Georgese Feydeaua je dále zalidněn zhruba třemi stovkami vedlejších postav z řad rodinných přátel a známých a také množstvím nejrůznějších postaviček drobného služebnictva. Původem těžkopádní omezení venkované se sklonem k alkoholu jako by vyšli ze středověkých frašek, jemnější a vychytralejší Pařížané mají své kořeny ve hrách typu commedia dell’arte. Stejně důležitou roli jako lidé hrají ve scénickém prostoru předměty, a to zejména dveře, skříně a postele. Dveře jsou dynamickým objektem, který limituje, uzavírá, nebo naopak otevírá prostorovou perspektivu a určuje opozici viditelného a skrytého. Feydeau používá ve svých hrách vždy čtvery až patery dveře. Skříně slouží často jako další prostorová rovina, místnost navíc, kde se schovávají a hledají útočiště a skrýš postavy, které jsou v nesprávnou chvíli tam, kde být nemají a nechtějí být přistiženy. Georges Feydeau rád běžné kusy nábytku všelijak vylepšuje. Tak například skříň v ložnici ve hře Vévodkyně z Folies-Bergère má zadní desku otočnou, funguje vlastně jako dveře, které vedou na druhé straně do vestibulu. Osoby tak mohou pokoj opustit, případně do něj vstoupit, aniž by byly zpozorovány přítomnými v sousední místnosti. Smělým erotickým prvkem na scéně v centru dění je postel. Její existence ve veřejném a všemi viditelném prostoru symbolizuje určitou aluzi tělesného aktu, i když nikdy není za tímto účelem před zraky diváka použita. Slouží spíše jako groteskní připomenutí neustálé milostné touhy postavy. Do hry Brouk v hlavě Feydeau začleňuje technické zlepšení, kdy v hotelu U Něžného kocoura sestrojí postel, která se může společně s dělicí příčkou dvou pokojů otáčet po stisku vypínače. Tento mechanismus umožňuje postavám náhlé objevení se a mizení z jednoho pokoje do druhého, často nečekané, nechtěné a komické situace vytvářející. Nově vzniklé a vymyšlené technické výdobytky ostatně Feydeau do svých her vkládá s oblibou. Využívá pak nezkušenosti postav k vyvolání a stupňování komického účinku. Za všechny jmenujme například extatické křeslo, které hraje důležitou roli v díle Dáma od Maxima. Chirurg doktor Petypon si toto křeslo objednává k anestezii svých pacientů. Pomocí omamného fluida se dostanou do takového stavu vytržení, že jsou naprosto znecitlivělí vůči jakékoli bolesti. Nicméně při nesprávném zacházení je možné osobu do něj usazenou ihned uspat. Doktor se tak zbavuje jemu obtížných lidí, i své manželky. Georges Feydeau přikládá velkou důležitost propracované mechanice pohybu postav i předmětů na scéně. Používá také klasických pohybových postupů převzatých z frašky, jako jsou bitky, facky, ale podává je originálně, nejsou totiž kupříkladu vidět na scéně, nýbrž jsou pouze slyšet jakoby za dveřmi apod. Postavy se pohybují, narážejí do sebe jako kulečníkové koule, rozbíhají se všemi směry a zase se střetávají. Pohybují se v různých geometrických útvarech, v kruhu, v půlkruhu, rotují a mechanicky se otáčejí jako figurky na orloji. Autor často ve scénických poznámkách uvádí instrukce typu „udělá půlobrat, přibližuje se v rytmu valčíku, točí se kolem své osy…“. Tento rychlý pohyb je vlastně vyvolán nepřetržitým sledem peripetií a zvratů, které nutí postavu k neustálému chvatu a mění její situaci od chvil hrůzy po momenty úlevy, a naopak. Postavy se tedy pořád pohybují, jde o jakési komické fátum, které se nad nimi vznáší a kterému jsou podřízeny, aniž by se mohly nějak bránit nebo se z něj vymanit. Pohyb celé hry a děj je předem detailně promyšlený, koncentrovaný a podléhá přísné logice. Postavy se tak mění v mechanické loutky poslušné pokynů svého hybatele.
ZÁVĚREM
V období v literatuře vládnoucího naturalismu je Feydeau jedním z nejvýraznějších komediálních autorů. Někteří kritikové ho srovnávají dokonce s Ibsenem. Ibsen místo mytických hrdinů uvedl na scénu moderního člověka s jeho problémy. Feydeau dělá totéž, pouze ukazuje komickou dimenzi těchto problémů. Na Feydeauovo pojetí hrdinů jako absurdních komických loutek navazují později Shaw, Pirandello, Arthur Adamov, dadaisté, surrealisté a v podstatě i Eugène Ionesco. Jeho dramatickými tvůrčími přístupy se inspirují například Jean Anouilh, Marcel Achard nebo André Roussin. Inscenování Feydeauových kusů je velmi náročné, neboť vyžaduje mistrnou řemeslnou hereckou práci, která má působit dojmem lehké improvizace. Autor neponechává hercům žádnou volnost, jejich rozmístění na scéně v každém okamžiku zakresluje do plánku a označuje čísly, předepisuje jim do detailu přesně sebemenší pohyb i gesto, za účelem správné intonace neváhá repliku zapsat i v notovém záznamu. Je velkou výzvou ztvárnit s lehkostí strhující spád a svižnost akcí. Čeští divadelníci však tuto výzvu směle přijímají. U nás nejuváděnější Feydeauova hra Brouk v hlavě z roku 1907 je do češtiny přeložena až v roce 1968 a poprvé v české premiéře hrána v Divadle na Vinohradech. Bláznivá komedie o milostném selhání, žárlivosti, mnohonásobném podezření z manželské nevěry a dvojníkovi, který vše pořádně zkomplikuje, sklízí úspěchy při každém svém jevištním nastudování. V jedné z nejvděčnějších komických dvojrolí bohatého měšťáka Victora Emmanuela Chandebise a hotelového sluhy Poche se představují postupně přední herci všech našich divadel. Známé je i filmové zpracování hry, kde v hlavní dvojroli exceluje Viktor Preiss. K dalším u nás často inscenovaným Feydeauovým vaudevillům patří zejména Dámský krejčí. Uváděny jsou ale také Dáma od Maxima, Taková ženská na krku, Ťululum nebo manželské frašky. Přestože se v dřívějších dobách kritikové pohoršovali nad vaudevillem jako nad „lehkým“ a podřadným žánrem, jeho pozdější obliba v padesátých letech ve Francii stejně jako v současné době, stálá aktuálnost, atraktivnost pro diváka a vysoká návštěvnost ukazují, že se nejedná jen o frivolní žánr k zabavení nepříliš inteligentního publika, ale naopak, že je nezbytný k pobavení diváka a pročištění jeho mysli. Přináší mu jakousi komickou katarzi. Mnozí divadelníci ostatně přiznávají, že udělat kvalitní frašku je často mnohem těžší než zinscenovat drama. Léčivá role smíchu je známá a v dnešní hektické době je jí třeba více než kdy jindy. Proto autoři jako Feydeau mají – a patrně budou vždy mít – své stálé místo v repertoárech světových i našich regionálních scén.
Autorkou textu je Marie Voždová, která je romanistka a literární teoretička.
