Jihočeská rodačka (narozena 13. května 1943 v Táboře) nastoupila po absolvování DAMU na českobudějovickou divadelní
scénu a zahrála si zde během čtyř let několik hlavních rolí (Nina Zarečná v Rackovi, Mahulena v Zeyerově hře
Radúz a Mahulena, titulní postava v Shawově Svaté Janě); objevila se i v komedii (Svatba jako řemen).
Její herecká kariéra se úspěšně rozvíjela a přestup do Prahy na sebe nenechal dlouho čekat. Ředitel Ota Ornest,
který neúnavně doplňoval soubor o mladé herce, jí nabídl v roce 1971 angažmá v Městských divadlech pražských.
„Samozřejmě jsem cítila respekt před slavnými herci, ale oni přijímali i nové členy velice přátelsky. Irena
Kačírková a Květa Fialová se dokonce staly mými přítelkyněmi. První rolí, která mi byla svěřena, byla Sylvie
ve Zločinu na Kozím ostrově v Komorním divadle, a potom v divadle ABC Lojzička v Mahenově Uličce odvahy, kterou
pod cizím jménem upravil Milan Uhde.“
Členství v souboru MDP si bohužel příliš neužila, neboť po okupaci v roce 1968 zasáhly nadřízené orgány a
dcera profesora Jiřího Hermacha, tváře Pražského jara a vyloučeného člena KSČ, musela z divadla odejít. Stejný
osud potkal také Otu Ornesta, který byl odvolán z funkce ředitele.
„Můj otec pracoval jako topič a strojník. Stal se disidentem, podepsal Chartu 77 a později byl donucen k emigraci.
Dlouho jsme se neviděli, až v roce 1986 nám povolili ,výjezdʻ na bratrovu svatbu. Otec se tak mohl konečně lépe poznat
i s mými dcerami.“
Kolegové z MDP Janě Hermachové z počátku pomáhali – jezdila například s herečkou Irenou Kačírkovou na zájezdy
s Jeffersovou Medeou, hrála též v inscenaci O světici a královně a režisér František Miška ji v roce 1973 obsadil
do muzikálu Dva šlechtici z Verony, ve kterém projevila nemalé herecké nadání i pro tento žánr (alternovala zde Ninu
Jiránkovou.) Povolena měla zájezdová představení se skupinami herců, ovšem zákaz umělecké činnosti pro ni trval
téměř 17 let.
Když se politická atmosféra uvolňovala, pracovala pod jménem svého muže Josefa Šebka, který byl také hercem.
Po roce 1989 ji Ota Ornest doporučil, aby požádala o rehabilitaci, a spolu s Otou Sklenčkou a profesorem Jaroslavem
Vostrým dokázal, že proběhla v její prospěch a mohla být znovu přijata do MDP. Tehdy se MDP rozdělila na jednotlivé
scény – Rokoko, ABC a divadlo Ká (Komedii). Jana zvolila to třetí a zde účinkovala například v Bílém manželství
či Zámku. Následně pak přešla do divadla ABC a rolemi, které získala, si opět hledala své místo v souboru. Začínat
hereckou dráhu na jevišti v téměř padesáti letech nebylo vůbec jednoduché. Hrála Ošetřovatelku v komedii Přišel
na večeři, Lady Markbyovou v Ideálním manželovi, pěvecké kvality opět prokázala v Cikánském baronovi, komediální
zase v Dámské jízdě. Výrazný herecký úkol přišel s rolí Slečny George ve francouzské hře Erica-Emmanuela Schmitta
o herci Frederickovi (hlavní postavu stejnojmenné hry ztvárnil Boris Rösner).
„Tato hra se zapsala do našich hereckých životů. Přeložil ji můj bratr žijící ve Francii a pohostinsky v ní
účinkoval i můj muž.“
O čtyři roky později její angažmá v MDP skončilo.
Herectví Jany Hermachové se vyznačovalo kultivovaným projevem, intelekt se nenásilně pojil s emocemi, opírat se mohla
o profesionálně zvládnutou jevištní řeč. To a zajímavé zabarvení hlasu ji mimo jiné předurčilo k častému dabingu
a namlouvání komentářů k televizním programům.
Z filmové tvorby, která se uskutečňovala v omezeném čase, můžeme jmenovat psychologické drama Sedmého dne večer
či pohádku Diamantový déšť; z televizních inscenací pak Ať ten kůň mlčí.
Vedle dabingu se nevzdala ani jeviště a nastudovala kupříkladu s Jiřím Klemem vzpomínkové pásmo Ženská s čertem
v těle – Ljuba Hermanová, v němž suverénně interpretovala slavnou šansoniérku.
Potěšení jí dosud přináší i jeviště v Hostivicích, kde žije a hraje se zdejším ochotnickým spolkem. Spolupracuje
v něm především s režisérkou Jolanou Petříkovou a vlastně tak s divadlem žije i dnes.
