Spisovatelka Christine Leunensová se do povědomí širší veřejnosti dostala díky filmu Králíček Jojo. Ten vznikl podle jejího nejúspěšnějšího románu Nebe v kleci. A stejná předloha posloužila i režiséru Tomáši Rálišovi a dramatiku a dramaturgu Davidu Košťákovi jako materiál pro jejich vlastní divadelní adaptaci s názvem Můj malý vůdce. Ta bude poprvé uvedena 6. června 2026 v Rokoku.
V ABC jsme uvedli světovou premiéru inscenace Hříšní lidé města pražského. Legendární česká krimi o radu Vacátkovi se na jevišti Městských divadel pražských proměnila v mysteriózní detektivku z první republiky.
U příležitosti divadelní premiéry české krimi legendy Hříšní lidé města pražského se nabízí zamyšlení nad tím, proč nás příběhy zločinů odjakživa tak přitahují.
V Komedii jsme uvedli světovou premiéru inscenace Jak se stát jiným. Nový titul v režii Dávida Pašky vychází z próz Édouarda Louise a otevírá téma násilí, mlčení, proměny identity i ceny, kterou člověk platí za vlastní emancipaci.
Jedno červnové ráno v roce 1987 se ocitla na lavičce před hlavním nádražím ve Vídni. S malinkým zavazadlem a bez jakékoli představy, kde bude ten den spát. Její emigrace byla plánovaná, ale ne úplně promyšlená. Až v ten moment si uvědomila, že už není cesty zpět. Příběh Ivety Clarkeové si pro svou práci vybrali studenti divadelního ateliéru Paměti národa.
Autorská inscenace GOOD LUCK! vznikla na základě příběhu Ivety Clarkeové, která v roce 1987 emigrovala z Československa. Studenti Divadelního ateliéru Paměti národa v ní hledají souvislosti mezi jejím osudem a dnešním pojetím svobody, odvahy a identity.
Édouard Louis je jedním z těch autorů, k nimž každý cítí buď afinitu, nebo averzi, a protože je v Česku celkem známý, jako jeho překladatelka inkasuji nezřídka od svých známých i méně známých více i méně vyžádané názory na autorovo dílo.
Jak převést autofikční prózu Édouarda Louise na jeviště, aniž by se ztratily její napětí, otevřenost a politický rozměr? Režisér Dávid Paška dává v následujícím textu nahlédnout do zákulisí vzniku inscenace Jak se stát jiným a popisuje zkoušení jako živý kolektivní proces plný pochybností, konfliktů i objevů – na pomezí textu, těla, obrazu a diváctví.
Waldemar Matuška se stal páteří Divadla Rokoko a při vší úctě k jeho ostatním členům je dobré přiznat, že jeden čas se do Rokoka chodilo především na „Waldu‘“, píše roku 1964 Jiří Černý.
