Já vlastně nevím, jestli jsem pro rozhovor zajímavej

Rozhovor s držitelem Thálie Viktorem Dvořákem vznikl pro časopis Moderní divadlo.


Jak jste se jako rodák z Českých Budějovic dostal k divadlu?

Já vždycky říkám, že mi byla shůry dána touha po herectví, záviděl jsem těm, kdo to dělají.
Někdy kolem páté třídy mi došlo, že pro to asi budu muset něco udělat, a když jsem se dozvěděl, že spolužačky chodí do dramaťáku, pochopil jsem, že to je ta cesta. Měl jsem štěstí na výbornou učitelku Jarku Krčkovou, svého času dost známé jméno v oboru, ta mě toho naučila moc, chodil jsem k ní až do přijímaček na DAMU. Takhle jednoduché to
bylo.

V souboru Městských divadel pražských jste už přes deset let…

Už? To je hrůza. Dlouho jsem měl pocit, že jsem tam tři roky. Potom mi došlo, že už to bude déle, tak jsem všem říkal, že to je šest let. Hrozně to uteklo. Osm let bych ještě připustil, ale výš nejdu.

Ono se to dá nějak dokázat… Po takové době už jste v paměti lidí zkrátka jako herec z Městských divadel, ale přitom máte za sebou angažmá v Moravském divadle Olomouc a v ostravském Divadle Petra
Bezruče v době, kdy byl uměleckým šéfem Jan Mikulášek. Jak se za nimi ohlížíte?

Olomoucké období pro mě bylo nesmírně podstatné. Mít angažmá v divadle, kde je člověk šťastný, je nejvíc, co si začínající herec může přát. Dodnes se tam vracím za přáteli, nějak mi to město přirostlo k srdci. Zažil jsem tam ten pocit, že bych tam mohl zůstat napořád, že bych tam mohl – v tom divadle i v tom městě – prožít celý život.

Taky jste se tam poprvé potkal s Davidem Drábkem…

Když jsem do Olomouce přišel, tak už Davidovo slavné Studio Hořící žirafy pomalu končilo, David se rozhodl, že udělá poslední sezonu. Tedy že opráší všechny tituly, které tam za ty roky nazkoušel, jednu sezonu se
to bude hrát a pak se všechno ukončí. Já dostal tři nebo čtyři záskoky v jeho starších inscenacích. Pár let předtím jsem s Davidem četl velký rozhovor v Divadelních novinách, kde jsem se poprvé dozvěděl, že nějaký
David Drábek v Olomouci je a že se tam něco takového děje. Takže jsem byl moc rád, že jsem to ještě zažil. Pak jsme se dlouhá léta neviděli – až jsme se zase potkali v Městských divadlech pražských.

A jak jste z Olomouce odcházel?

Třetí, poslední sezonu jsem se tam setkal s Honzou Mikuláškem, zkoušeli jsme moc hezkou inscenaci Merlina. Mělo to pár repríz, olomoučtí diváci tehdy raději chodili na balet, operetu nebo operu, ale měli jsme
to rádi. Setkání s Honzou bylo uchvacující, jako by spadl z Měsíce. Potom odcházel k Bezručům dělat šéfa a mně hodil lano. Nejvíc si cením role režiséra v Noci bláznů. Od Mikuláška jsou všichni zvyklí čekat
razantní stylizaci – a on si podle mě schválně vybral tuhle konverzační hru a rozhodl se ji provést jako jemnou, civilní inscenaci, aby dokázal, že to umí taky. Tuhle roli jsem u Bezručů po odchodu dohrával nejdéle a byla to vysloveně srdeční záležitost.

A když jste odcházel, měl jste v Praze konkrétní nabídku?

Neměl. Ty tři roky u Bezručů pro mě byly pracovně dost šťastné, divadlo to bylo v dobrém slova smyslu komunitní, parta léty stmelená… Snad nebude znít moc nabubřele, když řeknu, že jsem měl dojem, že už to vlastně je nějaká „éřička“, na kterou se třeba bude vzpomínat. Jenomže jsem Jihočech. Zatímco v Olomouci bych si život představit uměl, v Ostravě jsem to nedokázal. Necítil jsem se v tom kraji doma, asi bych musel žít jenom v divadle, což by nejspíš taky nebylo dobré. Na začátku třetí sezony jsem si uvědomil, že je to sezona poslední. Zároveň ale odcházel na volnou nohu i Honza Mikulášek, takže to byl logický konec.

A kdo vás přivedl do Městských divadel pražských?

Peter Gábor, který mě už před lety coby šéf přijímal do Olomouce. Když jsem byl ještě u Bezručů, tak tu hostoval a přizval si mě jako hosta. Díky tomu se o mně dozvěděli Petr Svojtka a Ondřej Zajíc, tedy tehdejší vedení, a nabídli mi angažmá. Já řekl, že moc rád, ale že musím v Ostravě ještě nazkoušet jednu inscenaci, že to je velká role, právě v té Noci bláznů, a není už možné říct u Bezručů, že to dělat nebudu. Oni na to, že mě už potřebují teď, ale já rozhodnutí nezměnil – a oni tu nabídku stáhli. Takže jsem odcházel z Ostravy a nevěděl, co bude. Dostal jsem potom nabídku z Pardubic, kam už jsem málem nastoupil, ale nakonec přišla další možnost hostování v Městských a já zůstal rok na volné noze. Po roce mi tu angažmá nabídli znovu a to už jsem nastoupil. Začínal jsem od píky a dopracoval se až do role Edgara v Králi Learovi. Pomohla mi náhoda, tu roli měl původně hrát kolega, který ale dostal velké natáčení a odřekl. Tehdy asi došlo k nějakému zjištění, že se Viktorovi dá svěřit i větší role…

A těch velkých rolí potom pár přišlo. Které vám nejvíc utkvěly?

Určitě Nick v inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové?, kterou v Rokoku dodneška hrajeme – a Robert v Mayenburgově Perplexu. Všechno Svojtkovy režie.

Teď slavíte úspěch s rolí Louise v Andělech v Americe a zároveň natáčíte hlavní rolive filmu Slávka Horáka Havel. Je to vaše nejvytíženější období?

Šetřit s časem musím, ale paradoxně už jsem na tom byl hůř. Když jsme natáčeli seriál První republika a já zároveň zkoušel inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové?, to jsem měl opravdu dojem, že bych se potřeboval
rozpůlit. Dokonce jsem se bál, že budu muset odejít z angažmá, i když strašně nerad.

Na tohle se budou ptát všichni, až půjde ten film do kin, ale já si to neodpustím: jaký je pocit hrát takhle ikonickou roli?

Já na to asi budu odpovídat pořád stejně: že kdybych o tom uvažoval takhle, nikam to nepovede. Beru to tak, že Václav Havel byl člověk, a já se ho snažím hrát jako člověka. Ale samozřejmě se to odvíjí od spousty věcí, od scénáře, od vize režiséra… Já jsem jen jeden z mnoha kamínků, které k tomu přispějí. Ten kontext se ale samozřejmě přehlédnout nedá a já zatím moc nevím, co způsobí. Možná se o tom bude dost mluvit. Havel byl tak výrazná osobnost, že asi každý má nějakou svoji představu – a ten film zákonitě nesplní představu všech.

Na prvních fotkách mě úplně uchvátilo, jak jste těm ikonám, tedy Václavovi a Olze, s Aňou Geislerovou fyzicky podobní.

To je kouzlo filmu. Je za tím dost času a práce spousty lidí – jen těch hodin, co jsem proseděl v křesle, než našli odstín světlého přelivu, který chtěli… Pravda je, že nějak typově tam asi sedíme, proto si nás Slávek nejspíš vybral, i když doufám, že nejenom proto. Samotná fyzická podoba totiž dobrý film neudělá.

Díval jste se, jak hrál Havla Marek Daniel v Sedláčkově Českém století?

Nedíval. Já mám za sebou asi sedmileté a dost šťastné období, kdy jsem neměl televizi, a teď před natáčením už to nějak nešlo. Někdo mi to moc doporučoval, že ho Marek hrál pěkně a že bych se na to měl podívat, ale já neměl odvahu.

Na jednu otázku se ptám skoro všech: víte, co byste dělal, kdybyste nebyl herec?

Na tuhle otázku jsem si dlouho neuměl odpovědět, ale už to vím. Když dojde na lámání chleba, může člověk dělat – možná ne cokoliv, ale leccos. Já bych vlastně asi docela rád dělal průvodčího. Myslím, že bych byl
dobrý průvodčí. Možná si to idealizuju, ale vlaky a dráhy mám rád. Když jsem dojížděl z Ostravy do Prahy zkoušet první inscenaci, trávil jsem vždycky čas mezi příjezdem vlaku a zkouškou na té vyhlídce nad Muzeem. Na dráze byla ranní špička a já relaxoval tím, že jsem sledoval přijíždět a odjíždět vlaky. Občas to dělám doteď. Mašinfíru bych asi dělat nemohl, mám rád kontakt s lidmi, takže by mi v lokomotivě bylo smutno – a tak zbývá průvodčí.