HISTORIE ROKOKA

V podzemním podlaží nově postavené budovy na Václavském náměstí nechal její majitel, obchodník Jan Červený, zřídit kabaretní scénu. V závěru roku 1915 /nezvykle na Boží hod vánoční, 25. prosince/byl sál slavnostně otevřen. Prvním ředitelem Kabaretu Rokoko (1915-16) se stal Karel Hašler, který chtěl ze sálu vytvořit velkoměstskou kabaretní scénu s mezinárodním programem. V jeho varieté kromě Čechů Ference Futuristy, Vlasty Buriana ad. také vystupovali němečtí umělci. Karel Hašler tu ale v této době neúčinkoval. V hledišti bylo namísto řad sedadel stolové zařízení, od sedmi hodin večer se podávaly večeře a od osmi hodin začínal samotný program. Za Hašlerova ročního vedení bylo Rokoko typickým kabaretem, jehož program sestával ze šansonů, skečů, parodických výstupů a jednoaktovek.

Už v prosinci roku 1916 vystřídal Karla Hašlera na postu ředitele Eduard Bass, který Rokoko vedl také jeden rok, ale za tu dobu ho výrazně změnil. Ukončil spolupráci se zahraničními umělci a angažoval členy Červené sedmy, s níž ho pojila předchozí spolupráce. Pod jeho vedením se kabaret postupně proměnil v divadlo – od toho změna názvu Divadlo Rokoko. Eduard Bass se také jako autor, konferenciér a zpěvák aktivně podílel na programu svého divadla. Za jeho vedení tu vystupoval i Karel Hašler.

Po roce 1918 stanul v čele divadla Otakar Hanuš, poté Vendelín Budil a následně znovu Červená sedma, která už se v Rokoku příliš neujala a proto byla v letech 1920-22 vystřídána mezinárodním programem, kterému se ale také příliš nedařilo, proto v roce 1923 podepsal majitel domu smlouvu s Vlastou Burianem, který převzal vedení scény. Za jeho vedení působili v Kabaretu Rokoko (1923-25) významní tehdejší komikové. Někteří z nich byli populární do té míry, že za jeden večer účinkovali na několika místech zároveň. Kmenovými autory Vlasty Buriana byli Egon Ervín Kisch a Emil Artur Longen, kteří program Rokoka rozšířili o frašky, revue, ale také o vážnější činoherní repertoár.

Po Burianově odchodu v roce 1925 nastoupil do Rokoka jako ředitel herec Miloš Nový a poté ještě v průběhu téhož roku opět Karel Hašler. V této době došlo ke změně v uspořádání interiéru divadla – stoly nahradily řady sedadel a divadlo bylo přejmenováno na Komorní divadlo. Snaha o zavedení činoherního repertoáru se nesetkala s diváckým zájmem, proto se vedení divadlo rozhodlo jít cestou odlehčenější dramaturgie. V tomto období tu působili např. Jarmila Švabíková, Jindřich Plachta nebo taneční skupina Jenčíkovy Girls pod názvem Rokoko Girls.

V letech 1927–1931 vedli Kabaret Rokoko Ferenc Futurista a Jára Kohout. Ti program postavili na vlastních často velmi jednoduchých a obhroublých fraškách založených na slovní a situační komice. Soubor se velmi proměňoval, lidé odcházeli a opětovně se vraceli. Pro dětské publikum tu vystupoval Vojta Merten jako Kašpárek (Divadlo Vojty Mertena).

Od roku 1931 vedl divadlo Bedřich Jeřábek, který v Rokoku zavedl operetky , hudební frašky a výjimečně i činoherní představení. V sezóně 1934-35 se do Rokoka ještě vrátil komik Ferenc Futurista, ale od poloviny 30. let již Rokoko nemělo vlastní soubor. Na krátkou dobu (1935-36) se stalo útočištěm pro tzv. Spoutané divadlo Jana Wericha a Jiřího Voskovce a Dřevěné divadlo výtvarníka Jiřího Trnky (1936-37), který ač vynikající umělec, doplatil na svoji pečlivost, když nezvládl uspokojit poptávku po nových titulech. Konkurence ho nemilosrdně převálcovala a jeho divadlo zbankrotovalo.

Uprázdněný sál Rokoka potom do války a v průběhu války hostil artistické produkce, objevilo se tu i několik divadelních představení /Snížkovo Rozmarné divadlo (s přestávkami 1941-48) nebo Živé jeviště (1943)/.

Stálý divadelní soubor se v Rokoku usídlil až na sklonku 50. let, kdy tu od roku 1957 nalezla své působiště tzv. Pražská estráda. Jádro souboru tvořili vedle herce, režiséra, autora a principála Darka Vostřela Jiří Šašek (Vostřelův herecký partner), Vlastimil Bedrna, Milan Neděla, Jitka Frantová, Antonín Šůra, Hana Hegerová a také např. Jana Werichová. V roce 1962 přišel do souboru Waldemar Matuška, Eva Pilarová a Karel Štědrý, později byli angažováni ještě Marta Kubišová, Václav Neckář, Helena Vondráčková, sourozenci Ulrychovi, Jitka Zelenková, Pavlína Filipovská, skupina Olympic ad.. Repertoár navazoval na kabaretní tradici, ale objevoval se i muzikál a náročnější činoherní kusy s vážnější tematikou zárodečného totalitarismu (Vykradeno, BAPOPO, Vzhůru po Rio Botičo, Trosečníci, Filosof a blázen).

Atrativita divadla se postupně zvyšovala především díky uvádění hudebních produkcí (tzv. Rokokokoktejlů) a Rokoko se stalo konkurentem tehdy populárního divadla Semafor. V roce 1972 převzal vedení divadla ředitel Divadla Na Zábradlí Vladimír Vodička . Darek Vostřel zde působil už jen jako herec a scéna Rokoka sloužila výhradně recitálům a agenturním pořadům hvězd populární hudby. Administrativně byl soubor zrušen k 30.6. 1974 a v roce 1975 se Divadlo Rokoko stalo scénou Městkých divadel pražských (1975-1991) vedenou Lubomírem Poživilem. Dočasně se stalo působištěm produkcí mima Borise Hybnera, Kresleného divadla Františka Kratochvíla a Pražského Komorního baletu choreografa Pavla Šmoka, později Pražský komorní balet (1975-79). Činoherní éru Divadla Rokoko zahájila inscenace hry Alexe Koenigsmarka Ostrovy zdánlivé v režii Oty Ornesta a následovala celá řada dalších (Urfaust, Tanec smrti, Mladý muž a bilá velryba, Rozhovory se Sókratem ad.).

V 90. letech došlo k zásadní proměně dosavadního uspořádání Městských divadel pražských po organizační, umělecké i personální stránce. Jejich ředitelem se stal v roce 1990 dramaturg a dramatik Jan Vedral a byli angažováni režiséři: Lída Engelová, Miloš Horanský a Petr Palouš. Od sezóny 1991–92 získalo Divadlo Rokoko podobně jako ostatní scény Městských divadel pražských svoji uměleckou samostatnost a vlastní umělecké vedení. V Rokoku 1991–93 působil Divadelní spolek Kašpar vedený režisérem Jakubem Špalkem. Mladá skupina usilující o generační výpovědi se po dvou letech rozdělila. Část odešla s režisérem Michalem Dočekalem do Divadla Ká (dnešního divadla Komedie), druhá vystoupila ze svazku Městských divadel pražských a osamostatnila se (dnešní Divadlo v Celetné). Do uvolněného Rokoka přišel od sezón 1993–94 kolektiv ústeckého Činoherního studia vedený Petrem Poledňákem a spolu s ním režiséři Jana Kališová, Michal Pavlík a Zdeněk Potužil. Zpočátku se hrály přenesené inscenace z Ústí, ale postupně je doplnila nabídka nových titulů. V roce 1995 převzal vedení Rokoka Zdeněk Potužil a režiséra Pavlíka vystřídal Ondřej Zajíc. Divadlo Rokoko se zaměřilo především na mladé publikum. V té době se součástí hracích prostor stal také přilehlý divadelní klub Pruhovaná zebra (dnešní divadelní kavárna). 


Od sezóny 2004-06 tu působil umělecký šéf Tomáš Svoboda, který se na jevišti Rokoka pokoušel o výrazné a kontroverzní interpretace klasických děl (antická trilogie Oresteia) a současnou politickou satiru (Má vlast). Po dvou sezónách jeho působení došlo ke změně na postu ředitele Městských divadel pražských, kterým se nově stal Ondřej Zajíc. Ten znovu umělecky i organizačně spojil Divadlo ABC a Divadlo Rokoko. V rámci nového uspořádání se stal uměleckým šéfem Divadla ABC i Rokoko režisér Petr Svojtka a Rokoko se stalo komornější scénou velkého činoherního souborového divadla. Jeho jeviště posloužilo hrám na vážné téma, autorským kusům, scénickým čtením a tzv. soirée – nepravidelným tematicky různorodým večerním pořadům.

ARCHITEKTURA ROKOKA

Divadlo Rokoko se nachází v pasáži Rokoko v podzemním podlaží stejnojmenného paláce na Václavském náměstí. Palác byl postaven jako jeden ze tří multifunkčních domů (známých jako Šupichovy domy) na nároží Václavského náměstí a Štěpánské ulice v letech 1912 – 16 podle návrhů významného architekta období secese a kubismu Emila Králíčka. V místě Šupichových domů stával Aehrenthalský palác, který spolu s přilehlými domy odkoupil v roce 1913 stavitel Matěj Blecha, Jan Černý a Josef Šupich, významný pražský advokát, politik a mecenáš.

Stavba se vyznačuje směsicí moderních geometrických prvků s prvky kubismu. Na kolemjdoucí působí velkorysím dojmem, který může vyvolávat pocit, že by mohla být klidně postavena v tehdejší době v New Yorku. Uvnitř bloku nalezneme rozsáhlý systém obchodních pasáží, ať už pasáž Rokoko nebo pasáž Lucerna, která přechází do pasáže v domě U Nováků. Současní majitelé – potomci zakladatele – budovu citlivě zrekonstruovali. Prošla rozsáhlou rekonstrukcí s ohledem na původní řešení včetně detailů a použitých materiálů a zachovala si tak svůj původní ráz.

V podzemních prostorách nechal Blecha vybudovat podélný restaurační sál s pěti balkónovými lóžemi podél jedné boční strany sálu a s malým jevištěm k varietním produkcím. Za protější stranou sálu (dnešní osvětlovací kabina) se původně nacházela kuchyň restaurace a za ní kavárna.

Divadelní sál byl otevřen v roce 1915, původně sloužil jako kabaretní scéna a do podoby kukátkového divadla byl postupně upravován v několika etapách v průběhu celého dvacátého století.

Po válce zůstalo divadlo zavřeno a sloužilo jako skladiště. Obnovili ho až členové Pražského estrádního souboru, kteří zde v roce 1957 nalezli své stálé útočiště.

V letech 1968-70 proběhla výrazná rekonstrukce divadla, kterou vedl architekt Luděk Hanfr. Během ní byla do sálu instalována elevace – mírně stoupající řady sedadel namísto rovné podlahy stoupající pouze v zadní části sálu. Došlo k realizaci zcela nového jeviště, rozšířily se šatny herců v levé straně jeviště a omezil se přístup k lóžím v patře, když do chodby za nimi umístil kanceláře. Do prostoru bývalé kuchyně byla umístěna kabina zvukaře a místo dřívější kavárny zabralo nové foyer a menší divadelní kavárna. V podstatě takovéto řešení divadlo kopíruje dodnes.

Sál má od svého prvopočátku bohatou štukovou pseudorokokovou výzdobu, která kopíruje dobovou katalogovou nabídku štukatérských výrobků. Barva sálu byla původně pravděpodobně krémová a dekory byly pozlacené a postříbřené. V průběhu času se výmalba změnila na růžovou s bílými reliéfy a nyní po poslední rekonstrukci (realizované v letech 2008-2012 Atelierem Ondřeje Císlera ) je výmalba i širší interiér divadla výtvarně sjednocen. Nahrazeny byly také divácké sedačky a stropní lampy. Ve foyer byla nainstalována plastika herce Václava Vosky od Prof. Kurta Gebauera. Nově byla zrekonstruována mozaika a zábradlí ve vstupním prostoru.