S Arminem Petrasem na švejkovské téma

S Arminem Petrasem na švejkovské téma

Inscenace Švejk/Schwejk se skládá ze tří formálně zcela odlišných částí a z textů (především) tří zcela odlišných autorů. Máte takové přístupy rád? Nebojíte se textového Eintopfu?

Obecně mám takové „textové eintopfy“, jak říkáte, moc rád. V tomto případě se ale jedná o čistý triptychon. Ukážeme tři velké obrazy, které, pokud se vše podaří, se navzájem osvětlí a ukážou své skryté stránky.

 

Jak vnímáte Švejka? Co vás na tomto hrdinovi přitahuje?

Postava Švejka je v literatuře 20. století jedinečná. Relativní to je však v celkovém kontextu. V Evropě najdeme třeba žánr šelmovských románů, s hrdiny jako je Enšpígl nebo Don Quijot, ti ale pocházejí z jiného období. Mě především zajímalo, jak se k této postavě vyjadřují tři naprosto odlišní autoři, jaké možnosti a pohledy hledají a nacházejí směrem ke Švejkovi a jaké problémy s touto figurou potom mají. 

 

Ke které ze tří částí inscenace máte nejsilnější osobní vztah?

Nejmilejší je mi textová část Petry Hůlové. Myslím, že je obdivuhodné, jak se jí podařilo švejkovskou komiku uchopit společensky a posunout do české, což znamená také středoevropské a slovanské, současnosti.

 

Při práci se setkávají čeští a němečtí herci. Dá se popsat rozdíl mezi jejich přístupem k tvorbě?

Mezi českým a německým přístupem k herectví rozdíly určitě jsou. Češi jsou silnější, vtipnější a komediantštější, Němci zase pilnější a přesnější. No prostě je to právě tak, jak říkají – klišé…

 

Mezinárodní koprodukce režírujete poměrně často. Co je na takových projektech nejkrásnější a co nejtěžší?

Nejkrásnější je samozřejmě pracovní proces, je to v každém ohledu cesta - do jiné země, do jiné kultury. Především mám ale rád, když herci začnou nově přemýšlet o procesu vlastní tvorby a zkusí pro sebe přijmout něco z dosud cizího a neznámého. A nestává se to vždy… Dánský autor Peter Høeg vkládá do úst protagonistky svého románu Cit slečny Smilly pro sníh větu: „Je jen jediný způsob, jak opravdu poznat cizí kulturu, a to je s ní splynout.“ To se samozřejmě daří jen částečně, což je také ta nejnepříjemnější stránka celé věci… Ve všech zemích se pak výsledek hodnotí podle kritérií, která tam zrovna panují.

 

Co vás inspiruje na české kultuře?

Z malých evropských zemí na mě sálá dojem právě z jejich nepatrnosti. Mají šanci být regionálně výjimeční, ne hegemonističtí, a přece přítomní, sebevědomí, vědomí si své historie a zároveň vědomě panevropští.  

 

Čím vás nejvíc ovlivnil Bertolt Brecht?

Brecht je pro mě dvojlomnou, rozpolcenou osobností, ale s obrovskou silou a spoustou energie. A pak ta jeho zuřivost… Možná, že v tomhle světě potřebuje člověk víc zuřivosti, aby vytvořil něco zásadního.

 

No a jak se má Fritz Kater? Nechystá něco nového?

Fritz Kater rozhodně píše.


Armin Petras vystudoval režii na Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch v Berlíně. Poté působil jako kmenový režisér v divadlech Theater Nordhausen a Schauspiel Leipzig. V letech 1999–2002 byl uměleckým ředitelem činohry ve Staatstheater Kassel, poté získal angažmá jako kmenový režisér a umělecký šéf v Schauspiel Frankfurt. V roce 2006 se stal intendantem Maxim Gorki Theater v Berlíně. V letech 2013–2018 byl intendantem Schauspiel Stuttgart. Kromě toho režíroval na mnoha dalších významných německých scénách. Vedle své inscenační práce se věnuje také psaní her, a to pod pseudonymem Fritz Kater. Za hru Zeit zu lieben Zeit zu sterben získal v roce 2003 Mülheimer Dramatikerpreis. Za své souborné dílo byl v roce 2008 oceněn Else-Lasker-Schüler-Dramatikerpreis. V roce 2019 získal Ludwig-Mülheims-Theaterpreis za hru Love you, Dragonfly. Armin Petras je od loňské sezony kmenovým dramatikem a režisérem Theater Bremen