BĚŽ A JEŠTĚ SI ZARISKUJ

Eva%281%29.png

EVA SALZMANNOVÁ (*1958) SE VÝZEV ROZHODNĚ NEBOJÍ. PO MNOHA LETECH ANGAŽMÁ V NÁRODNÍM DIVADLE ODEŠLA DO MĚSTSKÝCH DIVADEL PRAŽSKÝCH. NEDÁVNO VYDALA KNIHU S NÁZVEM ÚTĚKÁŘKA. NA DAMU UČÍ A REŽÍRUJEABSOLVENTSKÉ INSCENACE. A ČEKÁ JI HLAVNÍ ROLE V INSCENACI PODLEBRECHTOVY HRY MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI.

Naplňuje angažmá v Městských divadlech pražských tvoje očekávání?
Bilancovat po dvou sezonách je předčasné.Ale potkala mě tu moc hezká práce, především náš „mohutný epos“ Andělév Americe. A teď přede mnou stojí obří balvan Matka Kuráž. Cítím se tu doma. Polovina z téspousty mladých herců jsou moji žáci. Zatím říkám dobrý.

Jak se hraje s žáky?
Když se vztahy ze školy, kde jsou všechnykompetence jasně dané, překlopí do partnerství v profesionální sféře, a někdy dokonce vyústí v přátelství, je to vždycky pěkné. Jako v každém vztahu je příjemné mít společné vzpomínky. Za čtyři roky na škole je rozhodně na co navazovat.

Je přátelství v souboru důležité?
Pro mě ano. Jsem hodně kolektivní typ.

Bilancovala jsi nad divadlem knihou, která ti nedávno vyšla?
Já říkám s nadsázkou i bez nadsázky, že je to kniha o tom, jak se dá u divadla prožít čtyřicet let a dva režimy. Jmenuje se Útěkářka a pracovaly jsme na ní s Janou Machalickou s přestávkami pět let. Jana si ten nápad pěkně odskákala, protože jsem hrozný bordelář a nemám žádný archiv, takže musela skoro všechno dohledat. Když knížka vyšla, několik kamarádů i nekamarádů mi místy dost rozzuřeně říkalo: „Takhle to nebylo! Co to tam říkáš za blbosti! Vždyť já jsem u toho byl!“ Paměť je skutečně selektivní. To klidně připouštím a omlouvám se všem pamětníkům. Samotnou mě překvapilo, že některé věci se zdají být zásadní a jiné jsem úplně vytěsnila. Bylo to pozoruhodné odkrývání vrstev.

Přišla jsi na něco nového o sobě?
Útěkářka zní možná zvláštně, a ne moc lichotivě. Ale je asi pravda, že jsem měla tendenci často od věcí utíkat. Buď jsem se necítila dobře a hledala něco jiného, nebo jsem byla docela obyčejně zbabělá. To si člověk musí přiznat a není to úplně příjemné.

Jak moc jsou ti nepříjemná současná omezení?
Ten první nouzový stav byl překvapivý, ale bylo to na jaře a bylo tak nějak víc co dělat. Podzim už je složitější, depresivnější. Ale já jsem režírovala absolventskou inscenaci v DISKu, část ročníku byla v karanténě, potom zavřeli vysoké školy. Bylo to jedno z nejtěžších zkoušení, které jsem zažila, i proto, že jsem byla na druhé straně řeky, za režijním stolem. Každému herci bych to alespoň jednou doporučila, i když nemá režijní ambice. Hodně ti to zpětně řekne o herectví. I o režisérech, na které my herci samozřejmě nadáváme a různě je pomlouváme a nenávidíme, protože nás buzerujou a útočí na na naše sebevědomí.

Nechybí ti hraní pro diváky?
No, vidíš, to mě ani nenapadlo. Možná i proto, že sotva jsme inscenaci v DISKu dovedli k „interní premiéře“, hned druhý den ráno jsme poprvé četli Matku Kuráž. Vůbec jsem se nezastavila. A někdy jsem tak trochu ráda, že se večer nehraje. Máme celodenní zkoušky a představa, že večer ještě hraju čtyřhodinové Anděle v Americe… Možná to zní svatokrádežně, ale jen proto, že jsem tak vytížená. Kdybych seděla doma a nezkoušela, tak bych asi mluvila jinak.

Na malé vytížení si asi stěžovat nemůžeš. Kromě práce v divadle učíš spoustu let
na DAMU…

Dvacet pět.

Liší se současní studenti od tvé generace?
Sociologicky to nijak podepřené nemám, ale myslím, že jsou mnohem samostatnější, nebojí se říct svůj názor, což považuji za kladnou věc, nebojí se jít do konfliktu, umějí si stát za svým. Rozhodně to není generace, která by obdivně hleděla na své pedagogy jako na guru. Tahle doba už myslím pominula. Studenti si hledají své cesty, kterých je dnes nesrovnatelně víc. Že je to pro pedagoga obtížnější, to je jiná věc. A talentovaní jsou pořád stejně.

Jak odhadneš talent? Intuicí?
Kdykoli se mě někdo ptá na pedagogickou práci, zazní dvě otázky: Je možné poznat talent a je ta škola vůbec potřeba? Takže otázka číslo jedna: snažíme se všichni podle svého nejlepšího a nejčistšího vědomí a svědomí talent rozpoznat, věnujeme tomu mnoho úsilí a času. Samozřejmě nevylučuji možnost, že se spleteme a vezmeme někoho, u koho se časem ukáže, že do té profese nepatří. A to platí i opačně… Známe historky úspěšných kolegů, které na školu nevzali. Ale tak v sedmdesáti procentech se trefíme. A otázka číslo dvě byla?

Tu sis dala sama.
Ano. Jestli je ta škola potřeba. Kdybych to měla říct úplně na rovinu, řeknu: není. Ale extrémně disponovaných a všestranně talentovaných, kteří ji skutečně nepotřebují, je strašně málo. Většinou mají studenti určitou míru talentu a škola pro ně rozhodně smysl má. Mají čtyři roky času na sebe, na svou práci, na vylepšení svých dispozic. Je to cenný dar, a kdo si ho chce nadělit, může si ho i dobře užít.

S režisérem Michalem Hábou teď zkoušíme v ABC Brechtovu hru Matka Kuráž a její děti, kde hraješ hlavní roli. Co je na té postavě dnes vzrušující?
Přečetla jsem si Matku Kuráž po letech a vlastně nikdy jsem ji neviděla na divadle. Překvapilo mě, kolik má ta hra vrstev a jak je od Brechta rafinovaně napsaná. Mnohem víc než protiválečné drama je úvahou o tom, co znamená obchod a obchodování s válkou, kde jsou jeho hranice, následky a morálka. Pro mě je to hra o mezích pragmatismu.

K čemu jsi potřebovala v životě nejvíc kuráže ty?
V osobním životě jsou určitě zlomové okamžiky. Jsem třikrát vdaná, k tomu je potřeba kuráž. Mé odcházení z divadel – to byla na jedné straně směs kuráže, a na druhé možná nedostatku odvahy se něčemu postavit. Žádný úplně kurážný a hrdinský čin, který bys asi chtěla slyšet, jsem nevykonala.

Někdy je kuráž táhnout dál „těžkou káru“ a někdy zase přiznat si, že jsi „venku z byznysu“.
V Národním divadle jsem hrála dvacet osm let. Odešla jsem z vlastního rozhodnutí, nijak dramaticky, rozhodně se mi nedělo nic zlého, prožila jsem tam krásné roky. Ale cítila jsem, že v Městských divadlech se může s novým vedením začít dít něco pozoruhodného, a chtěla jsem být u toho. Tak jsem si řekla: „Běž, zkus si ještě naposled zariskovat.“

Jsi politický člověk?
Politika vždycky ovlivňovala můj život. A můj muž je politický komentátor, jak známo. Naše generace je navždy poznamenaná událostmi listopadu ‘89. Kdo ho zažil, nemůže být nepolitický člověk. Tak silná a extrémní to byla zkušenost. Mladí lidé, kteří se narodili kolem roku 2000, tohle nemají v krvi, logicky ani nemůžou mít. Nikdo se na ně nemůže zlobit. Doma jim něco řekli, nebo taky neřekli. Tak jako z generace mého otce, která zažila válku, ji už nikdo nesejme, ani z nás sametovou revoluci už nikdo nevymlátí. I když se nám za to budou pořád dokola posmívat, říkat nám sluníčkáři a pravdoláskaři a posílat nás s tím už do háje.

Dost lidí, kteří tehdy v ideály 17. listopadu věřili, ale zažívá obrovskou deziluzi.
Spousta lidí si to asi představovala jinak a z výsledků jsou znechucení a zhnusení. Někdo si přál uspořádání majetkových poměrů, někdo zákaz komunistů a frustrace se začaly pomaličku probouzet a za třicet let zbytněly. Já tomu rozumím.

A jak sis to tehdy představovala ty?
Nijak. Nic jsem si nepředstavovala. Všechno se řítilo dopředu a nikdo nic nevěděl. Jeden den se říkalo „jsme pro socialismus“, druhý den se boural a „stavěl se kapitalismus“. Ta živelnost doby byla nádherná.

Co podle tebe může současná pandemie se společností udělat, nebo co by měla udělat?
Já jsem opravdu velký cestovatel, ale snížení šíleného, nepřetržitého létání kamkoli by mohlo světu prospět. Nechci říkat fráze o konzumu, ale po bezbřehé spotřebě a nenasytnosti bychom se mohli učit, že nejde mít úplně všechno a že omezení může být taky dar. Učit se nebrat to úkorně. Já taky zuřím, protože chci každý rok k moři. Tak tam už druhý rok nepojedeme – a co? V Andělech v Americe říká anděl: „Přijde chvíle, kdy se vám všechno to vaše ničení vrátí.“ Tak kdybychom trochu přestali ničit, přišlo by mi to jako dobrá úvaha.

Existuje nějaká role, kterou bys okamžitě odmítla?
Ne. Říkám, že ne.

Splnila sis v uplynulém roce nějaké přání?
Když ti někdo dá Matku Kuráž, je to bezpochyby velký dar, bez ohledu na výsledek. Jedna kamarádka mi na to řekla: „Tak to už jsi opravdu velká holka.” Nejsem typ, který sní o rolích. Mám ráda přísloví: nikdy nevíš, z čeho ztloustneš. Naprosto zásadní a zlomové bylo pro můj herecký život monodrama se šíleným názvem Jasno lepo podstín zhyna, které jsem nazkoušela s Viktorkou Čermákovou v MeetFactory. Hodinu čtyřicet sama na jevišti s nesmírně obtížným textem v mužské roli, myslela jsem, že to nepřežiju. Ale na spoustu věcí jsem tam přišla. Třeba to bude s Matkou Kuráží podobně. Uvidíme.

Mužskou roli už jsi dostala několikrát.
Asi díky nějaké razanci nebo co.

Hraješ to nějak jinak?
Ne. Hraju to normálně jako Eva.

Na co se těšíš v roce 2021?
Na jakoukoli dobrou divadelní práci, která mě bude naplňovat a bavit, vzrušovat a trápit, na to se budu těšit vždycky. A možná jde o banální příznak stárnutí, ale čím dál víc se těšívám na jaro. To jsem vždycky najednou ráda na světě.

SIMONA PETRŮ
dramaturgyně