Romeo a Julie a strach

Romeo a Julie a strach

Jedna z nejslavnějších tragédií všech dob Shakespearova hra Romeo a Julie se v českých zemích těší velké oblibě už čtyři sta let. A zřejmě tomu tak bylo už za autorova života. Tragický příběh veronských milenců inspiroval i slavná přepracování, na divadle třeba inscenaci Romeo a Julie: sen jednoho vězně, ve které E. F. Burian bezprostředně po návratu z nacistických koncentračních táborů pojednal lásku na pozadí nevýslovné hrůzy lágru, nebo novelu Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma, také zasazenou do druhé světové války.

Znepřátelené rody Monteků a Kapuletů a jejich nesmiřitelná zášť vytváří atmosféru, v níž je smrt na každém kroku. Dramatické napětí, ale také příčinu tragických událostí utváří nepsaná postava hry, a tou je strach. Strach, hrozba a obavy zásadně ovlivňují rozhodnutí, která postavy ve hře činí – mnohdy podvědomě, jako by šlo o nevyhnutelný úděl. Výjimečný stav, atmosféra strachu a ohrožení či válečný konflikt jsou nedílnou součástí nejen Shakespearovy tragédie, ale také těch mnoha slavných adaptací. V této stati bych se rád pozastavil nad všudypřítomností strachu v Shakespearově hře. Často se říká, že milencům Romeovi a Julii nepřály hvězdy nebo jim nebyl nakloněn osud. Ve skutečnosti však v klíčových okamžicích hry nezasahuje osud, ale strach a ten také spouští vášně a skutky, na jejichž konci je smrt.

Strach je kletba
Je pozoruhodné, jak často se strach v Shakespearově hře objevuje, jak skrytě motivuje rozhodnutí postav a jak posouvá děj. Stav ohrožení a předtucha něčeho zlého je kletba, která postihla celé město Verona. Hned v první scéně hry vstoupí komediální dvojice sloužících od Kapuletů, Samson a Řehoř, a navzájem se povzbuzují k odvaze překonat strach z nepřítele a bránit se nejlépe útokem. V okamžiku, kdy zjistí, že mají početní převahu, vyprovokují šarvátku, která by skončila tragicky, nebýt zásahu knížete. Touto situací jsou karty ve hře rozdány a od toho okamžiku je hrozba ozbrojeného konfliktu vždy na dosah. Romeova matka se po šarvátce na svého syna ptá jeho přítele Benvolia a ten jí odpovídá, že Romeo se potuluje za městem. Běžně se Romeovo chování podává jako renesanční melancholie, jako jakýsi mladistvý světabol, který milence postihuje. To je ale dost možná jen část pravdy. Romeo se prochází fíkovým hájem za městem a ze všeho nejvíc si přeje být sám – nejen daleko od neopětované lásky, před kterou utíká, ale dost možná také před nebezpečím, které je ve Veroně na každém kroku. Ze svých obav a předtuch se ostatně Romeo doznává opakovaně. Než inkognito vejde s přáteli na bál u Kapuletů, kde se poprvé setká se svou osudovou láskou Julií, přiznává, že má zlé tušení, že se ve hvězdách chystá cosi strašného a osudného, jak říká, a to tam na hostině. Dokonce prohlásí, že se tím zřejmě skončí jeho život předčasnou a zlou smrtí. Romeova obava je předzvěstí tragédie, o níž zatím nikdo nic netuší, ale na kterou je už zaděláno – ve strachu a atmosféře hrozby, kterou rozsévá urputná nevraživost mezi oběma rodinami. Na bále se Romeo setká s Julií a poprvé se cítí šťastný z opětované lásky, jejich pocit štěstí ovšem netrvá dlouho. Záhy se do mysli vkrade ona převládající předtucha hrozby a Romeo odchází opět se strachem, co bude. „Mám strach, aby to všechno nebyl jenom sen,“ říká o chvíli později Romeo, když v Kapuletově zahradě zahlédne v okně Julii. I Julie dostane strach a na uvítanou Romea varuje: kdyby ho našli její příbuzní, na místě ho zabijí. Jejich společná scéna u okna, patrně nejslavnější dramatická situace všech dob, není jen romantická, ale nese se v duchu hrozby a strachu, že je někdo uvidí – ať už stráž, někdo z příbuzných, nebo Juliina chůva.

Z dětí se stanou dospělí
Julie si s Romeem přislíbí lásku a rozhodnou se tajně se nechat oddat. Tento okamžik ve hře je nesmírně působivý – z dětí se v tu chvíli stanou dospělí a před námi náhle stojí dva lidé, kteří jsou nositeli naděje smírného soužití. Syn opustí svou rodinu a dcera opustí svou a stanou se mužem a ženou. To se však v Shakespearově hře odehraje jen zčásti: Romeo a Julie se stanou mužem a ženou, ale svou rodinu neopustí – alespoň ne prozatím a zcela. Mají strach se svých rodin zříci? Slíbí si sice, že se svého jména zřeknou, ale ne už svého zázemí. Je pozoruhodné, že ani Romeo, ani Julie svou rodinu neopustí. Možná si v tu chvíli ještě neuvědomují důsledky zhoubných strachů a zvyklostí, které jejich rody tradují, když slibují bez milosti smrt svým odpůrcům. Romeo a Julie se v ten okamžik snad mohli sebrat, přesídlit třeba do Mantovy a žít tam společně – mimo dosah svých rodin a jejich zášti. To ale neudělají. Bojí se? Čeho? Přijít o oporu? Blahobyt? Stát se uprchlíky, kteří zase budí všeobecný strach? Nebo je to vůbec v tu chvíli nenapadne? Krátce po utajené svatbě se Romeo zaplete do šarvátky a v zápalu mstivé vášně, která se ho zmocní, zavraždí Tybalta odplatou za Merkucia. Když chce kníže potrestat viníky, svědci neřeknou, jak to bylo do - opravdy – že Romeo zabil Tybalta ze msty – ale tvrdí, že to bylo v sebeobraně. Romeo je místo většího trestu tedy z města pouze vyhoštěn pod pohrůžkou smrti. Než odejde, stráví se svou Julií ještě poslední noc. Když se s ním pak nad ránem Julie žalostně loučí, vyzná se ze zlé předtuchy. Hledí na Romea, jak stojí pod oknem, a zdá se jí, jako by ho viděla ležet mrtvého v hrobce. Opět se láska a blaho proplétají se strachem a zlou předtuchou. Po Romeově vyhoštění před Julií vytane nová hrozba. Její rodiče se ji rozhodnou provdat za Parise, aby tím vytloukli klín klínem a smutek nad Tybaltovou smrtí zhojili radostnou svatbou. Řešení této peripetie nabídne mnich Vavřinec, který milence prve potajmu oddal. Julii poskytne lektvar, po kterém bude několik dní bez veškerých známek života. A když se pak probudí, bude ji už čekat Romeo a odvede ji do Mantovy. Je zajímavé, že součástí tohoto záměru už je i to, že se Julie s Romeem stanou uprchlíky. Jako by hrozby a strach z domácího sváru jen přispěly k dalším ústupkům. Juliin i Romeův život se dávají stále více všanc. Vavřinec však klade Julii na srdce, že nesmí mít strach – dokonce tomu říká „ženský strach“ – ale musí být pevně rozhodnuta podstoupit tuto hrozbu. Julie mu ovšem kuse odsekne: „O strachu nemluv a dej mi tu tresť!“ Julie je odhodlaná a svůj život vkládá do Vavřincových rukou. Dramatickému napětí přispěje i další hrozba. Vavřinec pošle Romeovi dopis po jiném mnichovi, ten ale uvázne zamknutý, jelikož řádí mor, a dopis nemůže doručit. Romeo se tak nedozví, že Julie zemřela jen naoko, a chce se svým životem skoncovat. Navštíví v Mantově chudého lékárníka, jenž mu přes veřejný zákaz prodá smrtící jed. Lékárník se ho sice bojí prodat, hrozí mu za to trest smrti. Romeo ho však přesvědčí – a opět to je prostřednictvím strachu, který ovládá celý jejich svět. Namítá lékárníkovi, že je přece tak nuzný a nešťastný, že snad ani nemá proč se smrti bát. Tak nouze a výhružka, podobně jako v případě Juliina rozhodnutí pozřít Vavřincův lektvar, přemůže sebezáchovu a vyjde vstříc smrti. Romeo získá jed, v hrobce u domněle mrtvé Julie ho vypije a zemře.

Strach je příčina
Vyvrcholení tragédie je ovšem nejpozoruhodnější. Stále je ještě šance, že Vavřinec alespoň Julii zachrání. Vydává se na hřbitov a čeká na Juliino probuzení. Když se tak stane, s Julií se skutečně setká, promluví s ní a nabádá ji, aby s ním rychle odešla. Tento okamžik je jeden z nejzáhadnějších v celé hře. Julie se patrně ještě zcela neprobrala z mrákot a nevládne tělem. Vavřinec ovšem nemá stání: přemůže ho strach, pocit nebezpečí a snad provinění – a uteče. Toto je klíčový moment ve hře – všechno mohlo dopadnout jinak, kdyby… kdyby… Alespoň Julie by byla zachráněna, kdyby původce plánu, mnich Vavřinec, nepodlehl nepřekonatelné vyšší moci, která je hluboce lidská: kdyby nedostal strach. Když se zpráva o smrti Romea a Julie rozkřikne, seběhnou se všichni na hřbitově u hrobky, najdou nejen jejich dvě těla, ale i mrtvého Parise, kterého zoufalý Romeo zabil (ze strachu?), a pak i hrůzou zkoprnělého Vavřince. Spravedlivý kníže vstupuje na scénu tohoto závěrečného krveprolití a chce porozumět, co se stalo:
Kníže: Jaký strach způsobil tak hrozný poplach?
Jeho otázka se nese naprosto v duchu celé hry a pojmenovává také nejzazší příčinu tragédie: atmosféru strachu, od níž je k ohrožení života jen malý krůček.

Autor textu je teatrolog, anglista a libretista Pavel Drábek.