Když sloni pláčou
Jak vzniklo přátelství Dr. Fredericka Trevese a Sloního muže? Přečtěte si článek, který pro časopis Moderní divadlo připravila naše šéfdramaturgyně Jana Slouková.
Londýn, polovina osmdesátých let devatenáctého století. Architekt Horace Jones právě zvítězil se svým návrhem na stavbu Tower Bridge, královna Viktorie slaví padesát let s korunou, z hlavního města impéria se stává nejlidnatější metropole světa, na právnickou akademii Inner Temple nastupuje odhodlaný indický mladík Móhandás Karamčand Gándhí, Arthur Conan Doyle rozvažuje první črty svého superhrdiny Sherlocka Holmese, zatímco polský holič Aaron Kosminski právě sestavil zabijáckou sadu nářadí, se kterou se brzy stane neblaze proslulým Jackem Rozparovačem. A prominentní lékař královské rodiny Dr. Frederick Treves poprvé na vlastní oči uvidí oblíbenou londýnskou atrakci, bizarní stvoření, předváděné v panoptiku pod jménem Sloní muž. Navždy se tak změní život nejen jemu, ale i znetvořené vystavované bytosti a do dějin medicíny a umění vzejde příběh jednoho velikého přátelství… To je atmosféra muzikálu Elefantazie.
Napůl člověk, napůl slon
Hlavními postavami budou Doktor Treves a Joseph Carey Merrick (takzvaný Sloní muž). Druhý jmenovaný se narodil v roce 1862 v Leicesteru v rodině textilního dělníka Josepha Merricka a Mary Jane, rozené Pottertonové. Ta pracovala jako služka a později jako učitelka v nedělní škole. Údajně i ona trpěla nespecifikovaným tělesným postižením. Postižené se narodilo i jejich další dítě, holčička Marion, a třetí potomek Merrickových, syn William, zemřel ve čtyřech letech na spálu. Jako novorozeně působil malý Joseph normálně, ale před druhým rokem života se začaly projevovat tělesné deformace. Jeho choroba zůstávala záhadou, nejprve se tradovalo, že trpěl elefantiázou, nemocí způsobenou parazitem, později, v druhé polovině dvacátého století, se oficiální diagnóza změnila na specifickou genetickou poruchu neurofibromatózu, v roce 1979 ale vědci zkoumající Merrickovy ostatky definitivně potvrdili, že jde o vzácný Proteův syndrom, vrozené onemocnění způsobující abnormální růst tkání. Kvůli zbytnění některých částí těla získal Sloní muž svou přezdívku, zdánlivě totiž slona připomínal. Byl sice podprůměrné postavy a křivá páteř s hrbem ho dělala ještě menším, ale na obrovitosti mu dodávala veliká znetvořená hlava, která ve svém průměru měřila více než pas normálního muže. Nad obočím se mu klenula obrovská kostní hmota ve tvaru velké homole, vzadu naopak visel vak houbovité, plíseň připomínající kůže, která byla svou strukturou podobná květáku. Na temeni mu rostlo jen pár řídkých vlasů. Z horní čelisti vyrůstal další kostní útvar, který horní ret obrátil naruby, znemožňoval artikulaci a z úst udělal slintající otvor. Obličej tedy vypadal, jako by z něj rostl jakýsi zakrnělý chobot. Deformaci neuniklo kromě hlavy ani Merrickovo tělo. Ze zad visely až do půli stehen laloky svalstva a zvrásněné kůže. Pravá paže byla obrovská a neforemná, stejně jako obě nohy. Coby malý chlapec prodělal navíc úraz kyčlí, proto mohl chodit pouze o holi. Rodiče Josepha Merricka, podobně jako později jeho zaměstnavatelé v obludáriích, vysvětlovali zvědavcům tyto symptomy jako důsledek psychického traumatu, který prožila jeho matka v těhotenství, když ji v zábavním parku porazili sloni. Tento „koncept mateřského vtištění“ byl ve své době velmi populární a produkcím v panoptiku přidával samozřejmě nádech senzace. Na rozdíl od vzpomínek doktora Trevese, který čtenářům zprostředkoval vyprávění o „všemi opuštěném sirotkovi“, vyrůstal Merrick jako dítě v úplné rodině a i přes fyzický handicap se mu dostalo školního vzdělání. V roce 1873 ale zemřela jeho matka a život s otcem a jeho novou ženou se stal pro chlapce peklem. Ve třinácti letech opustil školu a začal pracovat v nedaleké továrně na cigarety. Bohužel se ale postupně zhoršovala deformace jeho pravé ruky a spolu s ní mizela manuální zručnost. Svou práci přestal zvládat a z výroby musel odejít. Otec se pokusil zaměstnat ho alespoň ve svém podniku jako podomního obchodníka s galanterií, tento pokus však vzhledem k Josephovu zevnějšku skončil fiaskem. Rodina finančně strádala, otec svého syna, který nebyl schopný domů přinést žádné peníze, několikrát fyzicky napadl. Mladík proto opustil rodinu a žil několik let na ulici. Celkem čtyři roky poté strávil v chudobinci Union Workhouse, kde o něj bylo aspoň částečně postaráno, provázely ho ale všudypřítomné zděšené reakce při pohledu na jeho nezvyklý zjev.
Velké přátelství
Joseph Merrick pochopil, že jedinou možností, jak opustit chudobinec a začít pracovat, bude naopak své fyziognomie cíleně využít. Napsal tedy dopis kabaretnímu umělci Samu Torrovi a požádal ho o angažmá a kočovné vystupování. Nakonec se dostal až do populárního panoptika na East Endu. Psal se rok 1884 a „napůl člověk, napůl slon“ se stal hlavní atrakcí senzacechtivého Londýna. Nový místní principál Tom Norman dostal strach, že vzhled Sloního muže je příliš hrůzný, a vystavoval ho proto už jen jako sólo exemplář v jednom prázdném obchodě na Whitechapel Road. A právě v této ulici se nacházela také Londýnská královská nemocnice, kde mladý zaměstnanec Reginald Tuckett zaníceně vyprávěl o hrůzné podívané svému nadřízenému, chirurgovi Fredericku Trevesovi. Ten poté, co se sám přesvědčil o anatomických zvláštnostech nebožáka, požádal majitele atrakce, aby mohl Merricka podrobněji popsat a představit kolegům na schůzi Londýnské patologické společnosti. Nebylo ale jednoduché ho do nemocnice dostat bez velké pozornosti. Proto mu Treves našel převlek, dlouhý černý plášť a kápi, ve které i tak budil hrůzu. Po představení na konziliu se Merrick musel vrátit ke svému zaměstnavateli, obchod však zanedlouho zavřeli kvůli zásahu policie a Sloní muž se vydal na turné po kontinentu, protože zbytek Evropy se zdál pro podnikání tohoto typu liberálnější. V Bruselu byl ale hned po příjezdu okraden novým manažerem a zůstala mu pouze zpáteční jízdenka do Londýna. Vydal se tedy na neradostnou pouť, sám, lynčovaný davy, bez prostředků a jídla. Po příjezdu do vlasti ho před napadením zděšenými kolemjdoucími zachránila policie, nemohli z něj dostat ani slovo, v kapse však objevili vizitku Dr. Trevese. Tak se cesty obou hrdinů střetly podruhé a už definitivně. Treves zařídil Merrickovi pokoj v Královské nemocnici a začal se o něj starat. Domníval se nejprve, že je Merrick imbecilní, teprve později se přesvědčil o tom, že je to vysoce inteligentní a citově založený člověk, a naplno si začal uvědomovat hrůznost jeho tragédie. Příběh Merricka představil veřejnosti v novinách, prosil totiž o finanční prostředky na jeho pobyt v nemocnici. Rázem se tak ze Sloního muže stala nová hvězda, tentokrát zajímavý případ pro londýnskou smetánku. Mladému muži se v pokoji hromadily dárky od šlechtičen a hereček, navštěvovali ho aristokraté, každý se chtěl s tímto zvláštním člověkem setkat. Merrick žil své šťastné dny, hodně četl, debatoval o umění, navštívil divadlo. S doktorem Trevesem se stali přáteli. I přes skvělou péči se však jeho zdraví zhoršovalo. Joseph Merrick zemřel v roce 1890 v sedmadvaceti letech ve spánku. Celý život musel spát vsedě, skrčený a podepřený mnoha polštáři. Jeho největším přáním ale bylo žít jako jiní lidé. Možná i proto jednoho večera pokojně ulehl na záda. A váha jeho hlavy mu zřejmě zlomila vaz.
Sloní muž v divadle
Příběh Josepha Merricka se brzy dostal na pole umění. Už v roce 1923 ho popsal sám doktor Treves v knize Sloní muž a další vzpomínky. Obrovskou popularitu získala hra Sloní muž od Bernarda Pomerance, která vyhrála v roce 1979 cenu Tony. V londýnském nastudování zazářil v titulní roli David Bowie. V roce 1980 následoval veleúspěšný stejnojmenný film Davida Lynche s Johnem Hurtem a Anthony Hopkinsem. U nás jsme měli možnost vidět postavu Johna Merricka v roce 2002 v pražské Státní opeře v díle francouzského skladatele Laurenta Petitgirarda Joseph Merrick zvaný Sloní muž a v roce 2006 v HaDivadle v inscenaci Luboše Baláka Život a dobrodružství Josepha C. Merricka – Sloního muže. Nyní jeho osud zpracoval dramatik a režisér David Drábek. Společně s hudebním skladatelem Darkem Králem a textařem Tomášem Belkem představí „muzikál ohavné krásy“ Elefantazie, v hlavních rolích s Tomášem Havlínkem (Merrickem) a Tomášem Klusem (Trevesem). Přijďte si tak spolu s námi znovu připomenout výjimečný osud Josepha Merricka a najít krásu všech dokonalých duší v nedokonalých tělech.
Autorkou textu je šéfdramaturgyně Městských divadel pražských Jana Slouková.
Napůl člověk, napůl slon
Hlavními postavami budou Doktor Treves a Joseph Carey Merrick (takzvaný Sloní muž). Druhý jmenovaný se narodil v roce 1862 v Leicesteru v rodině textilního dělníka Josepha Merricka a Mary Jane, rozené Pottertonové. Ta pracovala jako služka a později jako učitelka v nedělní škole. Údajně i ona trpěla nespecifikovaným tělesným postižením. Postižené se narodilo i jejich další dítě, holčička Marion, a třetí potomek Merrickových, syn William, zemřel ve čtyřech letech na spálu. Jako novorozeně působil malý Joseph normálně, ale před druhým rokem života se začaly projevovat tělesné deformace. Jeho choroba zůstávala záhadou, nejprve se tradovalo, že trpěl elefantiázou, nemocí způsobenou parazitem, později, v druhé polovině dvacátého století, se oficiální diagnóza změnila na specifickou genetickou poruchu neurofibromatózu, v roce 1979 ale vědci zkoumající Merrickovy ostatky definitivně potvrdili, že jde o vzácný Proteův syndrom, vrozené onemocnění způsobující abnormální růst tkání. Kvůli zbytnění některých částí těla získal Sloní muž svou přezdívku, zdánlivě totiž slona připomínal. Byl sice podprůměrné postavy a křivá páteř s hrbem ho dělala ještě menším, ale na obrovitosti mu dodávala veliká znetvořená hlava, která ve svém průměru měřila více než pas normálního muže. Nad obočím se mu klenula obrovská kostní hmota ve tvaru velké homole, vzadu naopak visel vak houbovité, plíseň připomínající kůže, která byla svou strukturou podobná květáku. Na temeni mu rostlo jen pár řídkých vlasů. Z horní čelisti vyrůstal další kostní útvar, který horní ret obrátil naruby, znemožňoval artikulaci a z úst udělal slintající otvor. Obličej tedy vypadal, jako by z něj rostl jakýsi zakrnělý chobot. Deformaci neuniklo kromě hlavy ani Merrickovo tělo. Ze zad visely až do půli stehen laloky svalstva a zvrásněné kůže. Pravá paže byla obrovská a neforemná, stejně jako obě nohy. Coby malý chlapec prodělal navíc úraz kyčlí, proto mohl chodit pouze o holi. Rodiče Josepha Merricka, podobně jako později jeho zaměstnavatelé v obludáriích, vysvětlovali zvědavcům tyto symptomy jako důsledek psychického traumatu, který prožila jeho matka v těhotenství, když ji v zábavním parku porazili sloni. Tento „koncept mateřského vtištění“ byl ve své době velmi populární a produkcím v panoptiku přidával samozřejmě nádech senzace. Na rozdíl od vzpomínek doktora Trevese, který čtenářům zprostředkoval vyprávění o „všemi opuštěném sirotkovi“, vyrůstal Merrick jako dítě v úplné rodině a i přes fyzický handicap se mu dostalo školního vzdělání. V roce 1873 ale zemřela jeho matka a život s otcem a jeho novou ženou se stal pro chlapce peklem. Ve třinácti letech opustil školu a začal pracovat v nedaleké továrně na cigarety. Bohužel se ale postupně zhoršovala deformace jeho pravé ruky a spolu s ní mizela manuální zručnost. Svou práci přestal zvládat a z výroby musel odejít. Otec se pokusil zaměstnat ho alespoň ve svém podniku jako podomního obchodníka s galanterií, tento pokus však vzhledem k Josephovu zevnějšku skončil fiaskem. Rodina finančně strádala, otec svého syna, který nebyl schopný domů přinést žádné peníze, několikrát fyzicky napadl. Mladík proto opustil rodinu a žil několik let na ulici. Celkem čtyři roky poté strávil v chudobinci Union Workhouse, kde o něj bylo aspoň částečně postaráno, provázely ho ale všudypřítomné zděšené reakce při pohledu na jeho nezvyklý zjev.
Velké přátelství
Joseph Merrick pochopil, že jedinou možností, jak opustit chudobinec a začít pracovat, bude naopak své fyziognomie cíleně využít. Napsal tedy dopis kabaretnímu umělci Samu Torrovi a požádal ho o angažmá a kočovné vystupování. Nakonec se dostal až do populárního panoptika na East Endu. Psal se rok 1884 a „napůl člověk, napůl slon“ se stal hlavní atrakcí senzacechtivého Londýna. Nový místní principál Tom Norman dostal strach, že vzhled Sloního muže je příliš hrůzný, a vystavoval ho proto už jen jako sólo exemplář v jednom prázdném obchodě na Whitechapel Road. A právě v této ulici se nacházela také Londýnská královská nemocnice, kde mladý zaměstnanec Reginald Tuckett zaníceně vyprávěl o hrůzné podívané svému nadřízenému, chirurgovi Fredericku Trevesovi. Ten poté, co se sám přesvědčil o anatomických zvláštnostech nebožáka, požádal majitele atrakce, aby mohl Merricka podrobněji popsat a představit kolegům na schůzi Londýnské patologické společnosti. Nebylo ale jednoduché ho do nemocnice dostat bez velké pozornosti. Proto mu Treves našel převlek, dlouhý černý plášť a kápi, ve které i tak budil hrůzu. Po představení na konziliu se Merrick musel vrátit ke svému zaměstnavateli, obchod však zanedlouho zavřeli kvůli zásahu policie a Sloní muž se vydal na turné po kontinentu, protože zbytek Evropy se zdál pro podnikání tohoto typu liberálnější. V Bruselu byl ale hned po příjezdu okraden novým manažerem a zůstala mu pouze zpáteční jízdenka do Londýna. Vydal se tedy na neradostnou pouť, sám, lynčovaný davy, bez prostředků a jídla. Po příjezdu do vlasti ho před napadením zděšenými kolemjdoucími zachránila policie, nemohli z něj dostat ani slovo, v kapse však objevili vizitku Dr. Trevese. Tak se cesty obou hrdinů střetly podruhé a už definitivně. Treves zařídil Merrickovi pokoj v Královské nemocnici a začal se o něj starat. Domníval se nejprve, že je Merrick imbecilní, teprve později se přesvědčil o tom, že je to vysoce inteligentní a citově založený člověk, a naplno si začal uvědomovat hrůznost jeho tragédie. Příběh Merricka představil veřejnosti v novinách, prosil totiž o finanční prostředky na jeho pobyt v nemocnici. Rázem se tak ze Sloního muže stala nová hvězda, tentokrát zajímavý případ pro londýnskou smetánku. Mladému muži se v pokoji hromadily dárky od šlechtičen a hereček, navštěvovali ho aristokraté, každý se chtěl s tímto zvláštním člověkem setkat. Merrick žil své šťastné dny, hodně četl, debatoval o umění, navštívil divadlo. S doktorem Trevesem se stali přáteli. I přes skvělou péči se však jeho zdraví zhoršovalo. Joseph Merrick zemřel v roce 1890 v sedmadvaceti letech ve spánku. Celý život musel spát vsedě, skrčený a podepřený mnoha polštáři. Jeho největším přáním ale bylo žít jako jiní lidé. Možná i proto jednoho večera pokojně ulehl na záda. A váha jeho hlavy mu zřejmě zlomila vaz.
Sloní muž v divadle
Příběh Josepha Merricka se brzy dostal na pole umění. Už v roce 1923 ho popsal sám doktor Treves v knize Sloní muž a další vzpomínky. Obrovskou popularitu získala hra Sloní muž od Bernarda Pomerance, která vyhrála v roce 1979 cenu Tony. V londýnském nastudování zazářil v titulní roli David Bowie. V roce 1980 následoval veleúspěšný stejnojmenný film Davida Lynche s Johnem Hurtem a Anthony Hopkinsem. U nás jsme měli možnost vidět postavu Johna Merricka v roce 2002 v pražské Státní opeře v díle francouzského skladatele Laurenta Petitgirarda Joseph Merrick zvaný Sloní muž a v roce 2006 v HaDivadle v inscenaci Luboše Baláka Život a dobrodružství Josepha C. Merricka – Sloního muže. Nyní jeho osud zpracoval dramatik a režisér David Drábek. Společně s hudebním skladatelem Darkem Králem a textařem Tomášem Belkem představí „muzikál ohavné krásy“ Elefantazie, v hlavních rolích s Tomášem Havlínkem (Merrickem) a Tomášem Klusem (Trevesem). Přijďte si tak spolu s námi znovu připomenout výjimečný osud Josepha Merricka a najít krásu všech dokonalých duší v nedokonalých tělech.
Autorkou textu je šéfdramaturgyně Městských divadel pražských Jana Slouková.