Král hořkého smíchu

Král hořkého smíchu

David Grossman obdržel roku 2017 ve Velké Británii prestižní Mezinárodní Man Bookerovu cenu za svou v pořadí jedenáctou prózu nazvanou Přijde kůň do baru. Porota ocenila zejména autorovu odvahu citově i stylisticky riskovat. V USA zase uznávaný americký akademik a literární kritik Stephen Greenblatt označil v recenzi pro The New York Review of Books oba D. G. – patrně ne náhodou tu hlavní postava sdílí iniciály se svým tvůrcem – za krále hořkého smíchu.

Izraelský, židovský, hebrejský
David Grossman se narodil 25. ledna 1954 v Jeruzalémě, kde také na Hebrejské univerzitě vystudoval filozofii a divadelní vědu. Do národního povědomí vešel jako devítiletý, kdy zvítězil v rádiovém kvizu o literatuře v jidiš: už o rok dřív totiž začal číst povídky Šoloma Alejchema, které ho jakoby dovedly přesvědčit, že v Evropě druhé světové válce navzdory stále stojí židovské štetly, a uvědomil si tedy, jakou moc mohou mít slova. A přitom zjistil, že i on sám je nedílnou součástí židovského osudu a historie. Poté se stal korespondentem vysílání pro mládež, kdy s matkou procestoval, protože pořizoval rozhovory s významnými osobnostmi, celou svoji vlast, a rozhlasovou kariéru ukončil až roku 1988, když odmítl zamlčet zprávu, že palestinské vedení poprvé připustilo právo Izraele na existenci. Vykročil tedy na dráhu spisovatele na plný úvazek s tím, že izraelská skutečnost je pro něj zásadní. Ovšem ještě předtím, konkrétně roku 1983, vydal Úsměv jehněte, příběh mladého vojáka plného ideálů, první hebrejský román zachycující život na Západním břehu za izraelské okupace. A o čtyři léta později dokumentární titul Žlutý čas, v němž se na základě osobní zkušenosti z pásma Gazy, kde několik týdnů pobýval a bavil se s tamními obyvateli, pokusil vylíčit arabsko-židovský konflikt z obou stran. Načež z obou stran, jelikož se ve svém zobrazení snažil zanechat veškeré rozpory a protiklady, začal být rázem vnímán buď jako upřímný liberál toužící po míru, nebo jako zrádce – až se nakonec rozhodl, třebaže hovoří plynně arabsky, s palestinskými přáteli a intelektuály mluvit výhradně anglicky, aby se setkávali na neutrální půdě. Jako mistr hebrejského písemnictví ovšem začal být opěvován poté, kdy mu roku 1986 vyšel román Viz LÁSKA, srovnávaný s Rushdieho Dětmi půlnoci, Grassovým Plechovým bubínkem, Márquezovými Sty roky samoty či Faulknerovým Hlukem a vřavou. S pomocí modernistických narativních postupů, kdy splétá realitu s fantazií, tu totiž poskytl zásadní výpověď o člověku v konfrontaci s holokaustem coby největším dějinným traumatem 20. století. O dvaadvacet let později poukázal na tolik sporné a v mnohém neřešitelné postavení současného Izraele v další rozsáhlé próze Žena prchá před zprávou. Tu sice dokončil ještě předtím, než mu pouhých pár hodin před podepsáním příměří padl v poslední izraelsko-libanonské válce dvacetiletý syn Uri, podobnost s jeho vlastním osudem byla nicméně děsivá i v detailech: vždyť Grossmanova manželka Michal nechávala přede dveřmi v noci svítit právě pro případ takové zprávy, na niž se v názvu naráží.

Útěk, nebo obrana
David Grossman bývá v naší zemi častým hostem: česky už známe nejen výše zmíněné knihy Přijde kůň do baru, Viz LÁSKA a Žena prchá před zprávou, ale rovněž jeho Pohádky pro Itamara a Rút a titul pro mládež i dospělé Mít s kým běžet. Několikrát navštívil jak Festival spisovatelů Praha, tak veletrh Svět knihy a při těchto příležitostech se rozhovořil též o humoru. Židovský humor v jidiš je podle něj jemnější a rafinovanější – pokud je v něm nějaká agrese, v prvé i druhé řadě míří proti tomu, kdo ten který vtip vypráví, a opírá se tedy hlavně o ironii a sebeironii. Zatímco izraelské anekdoty v hebrejštině jsou méně odstíněné, svým způsobem docela povrchní, přímočařejší a o hodně útočnější, občas i vulgární – a spoléhají především na cynismus. V obou případech ovšem platí, že smysl pro humor vytvářejí situace, a humor je tudíž vždycky nějak závislý na realitě: a je-li skutečnost krutá, je víc a víc černý, až morbidní. Funkce humoru je pak dvojí. Napřed vás může chránit: když ho dokážete použít, nikdy nejste už jen obětí, osvobodili jste se – a je tak strategií, pomocí níž se dá přežít. Jako dlouhodobý únik však umí být nebezpečný, pokud se k němu uchylujete tehdy, když nechcete čelit realitě. A právě mezi těmito extrémy se potácí náš Dovík, který svým projevem namířeným na publikum i proti sobě samému nešetří finálně nikoho a ocitne se daleko za hranicí toho, co se dnes v tzv. západním světě nazývá politickou korektností. Jeho manické vyprávění nemá limity, protože jedině tak může získat očistnou sílu – a fungovat až jako terapie.

Vyneste ortel
Přijde kůň do baru je původně próza, k fyzickému ztvárnění však text přímo vybízí. Zachycením dvou monologů a reakcí publika se blíží divadlu, a je-li na prknech, jež znamenají svět, opravdu uveden (což se už v Izraeli s minimálním obsazením a ohromným úspěchem stalo), představuje velice svéráznou variaci na hru ve hře. Jejíž děj se alespoň na stránkách knihy odvíjí zhruba následovně. Jednoho horkého srpnového večera se na klubové scéně současného izraelského maloměsta na dvě hodinky objeví zatrpklý stárnoucí komediant Dov, který sám sebe tituluje zdrobnělinou Dovík a v duchu stand- -upu ze sebe sype převážně laciné vtipy, v nichž se obouvá jak do osadníků, tak do liberálů, do Židů i do Arabů. S obecenstvem, které čeká smích a uvolnění, střídavě flirtuje a střídavě ho uráží, po chvíli se ale jme přerývaně líčit podivný příběh o prvním pohřbu, kterého se kdy účastnil. Divákům tuhne úsměv na rtech a nespokojení jedinci, páry i skupinky během představení odcházejí – až v tomto klaustrofobním prostředí nakonec zůstane až na jednu výjimku sám. Tou výjimkou je jeho kamarád z dětství a nyní vážený soudce na penzi, který si jako jediný uvědomí, že má zpovídajícímu se Dovíkovi, který nemilosrdně účtuje s vlastním životem i s celou společností, sehrát roli svědka. A možná i – ve zřetelné narážce na slavnou povídku Franze Kafky – vynést ortel, kdežto publikum, které nechce dál bolestné pravdy poslouchat, má úlohu pomyslné poroty. Postupně se tak vyjeví, jak moc malý Dovík trpěl a stále trpí zděděným traumatem druhé generace: jeho matka, zamlklá žena manuálně pracující paradoxně v továrně na munici, přežila holokaust a pokusila se o sebevraždu, pročež on ji chtěl svým šaškováním před vzpomínkami na Evropu chránit. A přitom se vyhnout rukám hněvivého otce i šikanujících spolužáků, a vlastně celému světu. Byl prostě dítě-otloukánek, osamělý outsider, který chtěl zachránit své nejbližší nejenom jednoho před druhým, ale taky před nimi samými, zoufale se snažil všemu rozumět a někam patřit, najít své místo a slova, kterými by vyjádřil, co cítí. A později chlapec, který musí z vojenského výcvikového tábora pro mládež zpátky do Jeruzaléma na pohřeb příbuzného, aniž by mu kdo sdělil jakého, a cestou poprosí řidiče, aby mu vyprávěl vtipy, čímž pouze oddaluje nevyhnutelné. A to vše v sobě potlačoval a dusil – než se rozhodl, že už před sebou utíkat nebude, byť ho to patrně bude stát kariéru. Tahle show je jeho poslední. Něco tak v sobě zlomí, ale nádavkem něco zlomí i v soudci, do té doby vzoru všech ctností. V soudci, který se ve spontánně reagujícím kolektivu navzdory svému přesvědčení občas i zasměje, přestože pokleslými žánry předtím opovrhoval. A hlavně v soudci, kterému opožděně a s lítostí dojde, že i on selhal, protože dospívajícímu Dovíkovi nepodal pomocnou ruku. A to jen proto, že chtěl být (přirozeně) mezi vrstevníky oblíbený a bál se, aby se sám nestal terčem posměchu. Snad poprvé v životě se tak ocitne na straně obviněných a pořádně jím to otřese. Údělem snad každého izraelského umělce je, že se jeho díla vykládají jako poselství o stavu národa. Proto nemálo především anglofonních kritiků přemítalo nad tím, jak se v průběhu dějin mění role: a jak tedy konkrétně u Dovíka, který byl jako dítě ponižován a bit, přerůstá na scéně humor ve verbální útoky, jimiž se živí a které zvráceným způsobem diváky baví. Samotný Grossman ale v rozhovorech opakovaně připustil jinou paralelu: a sice že Dov zradil onoho soucitného člověka, jakým byl a být měl, stejně jako v Izraeli se nežije život, jaký by se tam žít měl. A nikoli diváci, nýbrž občané před tím až na výjimky raději zavírají oči. Nicméně celé Grossmanovo dílko má také univerzální platnost. Je přece, ať už je inscenováno jakkoli volně, o zradě ideálů, o pohodlí, o nedostatku empatie a o neochotě se ozvat, natož se odhodlat k činu. A tady se do jisté míry může bohužel poznat každý z nás.

Autorkou textu je anglistka, amerikanistka a překladatelka Hana Ulmanová.