Lev Nikolajevič Tolstoj se stal již za svého života legendou. Pozornost přitahoval nejen bravurní prózou, ale i osobností a myšlenkami. Kontroverznost a osobitost se pojila se jménem Tolstého za jeho života i po smrti a příběh reflexe jeho děl trvá dodnes.
Kontroverzní legenda LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ
Lev Nikolajevič Tolstoj se stal již za svého života legendou. Pozornost přitahoval nejen bravurní prózou, ale i osobností a myšlenkami. Kontroverznost a osobitost se pojila se jménem Tolstého za jeho života i po smrti a příběh reflexe jeho děl trvá dodnes.
Tolstoj se narodil v hraběcí rodině v rodovém panství Jasná Poljana ve středním Rusku. Údělem příslušníka šlechtického stavu bylo sloužit vlasti na poli válečném i mírovém. Zároveň byl dědicem pozemkového majetku včetně nevolníků, kteří byli k půdě připoutáni. Odpovědnost kladená na člověka jeho vrstvy byla bohatě vyvážena postavením a možnostmi, kterých mohl využívat. Tolstoj se však nikdy nespokojil s tím, co měl, a toužil po vyšších duchovních hodnotách. Všestranný talent a hledání smyslu života jej vedlo k různorodým aktivitám vymykajícím se z průměru jeho prostředí i doby. V mládí začal v Kazani studovat orientální jazyky, aby pokračoval ve studiu práv. Univerzitní studia nedokončil a namísto toho se začal zabývat sebevzděláváním. Zároveň se rozhodl dosáhnout úspěchu ve společnosti. Ani tato sféra jej však nadlouho neuspokojila a rozhodl se věnovat tvůrčí činnosti. Ta byla zpočátku vedena v psychologicko-sebereflexivním duchu, jenž dal vzniknout jeho prvnímu velkému dílu, autobiografické trilogii Dětství – Chlapectví – Jinošství. Neklidná povaha jej však nenechala u jedné činnosti. Přitahovala ho vojenská služba. Tu absolvoval zpočátku na Kavkaze, slibujícím dobrodružné povaze nebezpečí, vzrušení i slávu. Mezitím však vypukla krymská válka, kterou prožívá v obléhaném Sevastopolu. Ze svých zkušeností vytěžil cyklus próz Sevastopolské povídky, které jej poprvé proslavily v žánru válečné literatury. Literatura se v jeho době stala hlavním médiem pro idealistické snahy ruské inteligence, pro polemiky filozofické, náboženské i společenské. Tolstoj stál mimo stranické zájmy tehdejší společnosti, i když z celkového vzmachu ruské kultury jeho tvorba profituje. Jeho díla vynikají i na pozadí nové realistické školy v ruské literatuře představené takovými jmény jako byl I. S. Turgeněv, I. A. Gončarov či F. M. Dostojevskij. Padesátá léta prožíval již jako úspěšný spisovatel s rozsáhlými plány. Tentokrát ho začala přitahovat pedagogika, která se stala jeho celoživotním koníčkem. Podnikl dlouhou cestu po Evropě, kterou využil k nákupu pedagogické literatury a seznámení se s nejnovějšími trendy v tomto oboru. Výsledky svého zkoumání se snažil aplikovat ve škole pro rolnické děti, kterou založil v Jasné Poljaně. Píše úspěšné prózy Albert, Rodinné štěstí, Statkářovo jitro či Kozáci. V roce 1862 se oženil se Sofií Andrejevnou Bersovou. Celkem se manželům Tolstým narodilo devět synů a čtyři dcery, pět dětí zemřelo v dětském věku. Rodina se pro Tolstého stala na několik let hlavním smyslem života, aby pro něj později byla přítěží, jíž se toužil zbavit. Harmonie, kterou v tomto období pociťoval, se do značné míry odrazila v jeho dosud nejambicióznějším díle, románové epopeji Vojna a mír. V sedmdesátých letech se Tolstoj vzepjal k dalšímu rozsáhlému prozaickému opusu, který můžeme v mnohém vnímat jako antipod Vojny a míru. Anna Kareninová (1876) je románem společenským, sleduje milostnou a rodinnou problematiku zcela odlišně. Tolstoj skepticky nahlíží jak možnost vytvořit jednoduché rodinné štěstí, tak roli lásky pro formování života. Přestože velký a tragický příběh Anny Kareninové má svůj protipól ve šťastnějším příběhu Kitty a Levina (alter ego samotného spisovatele), tušíme, že v životě a tvorbě Tolstého nastane zásadní zlom. Ten předznamenala Tolstého autobiografická Zpověď z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Zde autor nemilosrdně účtuje se svým dosavadním životem i tvorbou. Nastává období jeho duchovního hledání, které bude trvat až do konce života. Autor cítil potřebu zásadní změny svého života a postojů. Ty jej vedly k rozsáhlým reflexím i experimentům, jež jej proslavily jako myslitele i duchovní autoritu zároveň. Tolstoj odmítal evropskou uměleckou tradici, církev i stát. Pod vlivem J. J. Rousseaua, A. Schopenhauera, ale později také Petra Chelčického se stal kritikem stávajícího způsobu života a hodnot. Stále častěji se zabýval tématem smrti. Jeho hledání splynulo s celoevropskými touhami po změně. Aureola autentického hledačství přitahovala k jeho osobnosti pozornost celého světa. Jasná Poljana se stala poutním místem evropských intelektuálů, třikrát k Tolstému zavítal také T. G. Masaryk. Tolstého názory byly osobitou směsicí konzervatismu, skepticismu i anarchismu. Záchranu svou i lidstva spatřoval v prostotě, imanentní víře a každodenní práci. Změnila se i jeho tvorba. Pokouší se o psaní jednoduchých mužických povídek, jež by srozumitelně vysvětlovaly hlavní životní pravdy. Na druhou stranu však novým rozkvětem prochází i jeho povídková tvorba, která přináší nadčasová díla jako Smrt Ivana Iljiče, Kreutzerova sonáta či Hadži Murat. Tolstoj se etabluje také jako úspěšný a novátorský dramatik (Vláda tmy, Plody osvěty, Živá mrtvola). Jeho poslední román Vzkříšení měl přinést syntézu nových idejí, které jej ovlivnily. Odmítl v něm oficiální Rusko, církev i stávající řád a oslavoval individuální svědomí a cestu za pravdou. Tolstého sympatie k revolučním odpůrcům stávajících pořádků a systematická kritika církve vedly k jeho exkomunikaci. Objevují se stále početnější stoupenci a žáci snažící se ideje ruského hraběte vtělit do praxe. Úspěch, popularita ani snaha změnit svůj život však nepřinášejí kýžený výsledek. Tolstého neopouští neklid. Nadchází jeho poslední cesta, která byla útěkem před rodinou, před svou vlastní legendou. V doprovodu osobního lékaře, Slováka Dušana Makovického, se rozhodl vydat se potají na Kavkaz. Ve vlaku dvaaosmdesátiletý Tolstoj onemocněl zápalem plic a umírá na železniční stanici Astapovo. Zemřel symbolicky na cestě, nesmířený s rodinou, církví ani s oficiálním Ruskem.
ÉTOS SPRAVEDLIVÉHO BOJE
Vojna a mír není běžným románem. Původním záměrem autora bylo vytvořit román o děkabristech. Později se rozhodl posunout děj k předchozímu období cara Alexandra I., do éry napoleonských válek. Tato epocha pro Rusko znamenala vzepětí patriotismu i étosu spravedlivého boje. Na pozadí historické fresky Tolstoj vykreslil osudy několika předních aristokratických rodů. Kontrastoval tak velké dějiny s mikrohistorií, válku s mírem. Obojí spoluvytváří pozadí rámující náš život. Tolstoj do románu promítl jak osudy skutečných historických postav (Napoleon, Kutuzov, Alexandr I.), tak postav fiktivních. Vše je v díle provázáno a mnohé postavy mají svůj předobraz v Tolstého předcích. Postava hraběte Rostova je například inspirována předky z otcovy strany a kníže Bolkonskij našel vzor v Nikolaji Volkonském, dědečkovi z matčiny strany. Spisovatel si ve svém díle také klade otázku, čím jsou dějiny řízeny. Kombinace historických událostí a rodinného vyprávění je doplněna dalším rozměrem, filozofickým. Tolstoj vstupuje do děje nejen komentářem vypravěče, ale celými kapitolami vysvětlujícími mechanismy historických procesů. Ty nejsou podle autora utvářeny velkými osobnostmi, ať již samozvanci, nebo hrdiny, nýbrž aktivitou všech zúčastněných, tedy lidmi jako celkem. Velké dějiny nejsou odpovědí na naše hledání, jsou jeho pouhým pozadím. Naplnění nenalézáme ve slovech a dílech velkých osobností, ani v náboženství či tajných společnostech (zednáři), spatřujeme ho spíše v prostém, běžném životě. Tolstého filozofie zde nejvýrazněji zaznívá ve slovech prostého vojáka, rolníka Platona Karatajeva. Autor později o kvalitách své čtyřdílné románové epopeje pochyboval, nazýval ji mnohomluvným nesmyslem. Přesto se jedná o jeho nejrozsáhlejší, nejsložitější a zároveň nejznámější dílo. Vojna a mír se nedá zařadit do žádné z dosavadních kategorií prózy. Zahrnuje prvky historického románu, epopeje, rodinné ságy i filozofického románu. Má široký časový i personální záběr, jen množství jednajících postav se počítá na stovky. Tolstoj překročil dosavadní hranice prozaického útvaru a vytvořil žánr nazývaný román-řeka. Ten sloužil jako inspirace dalším dílům, byl mnohokrát napodobován. Stejně jako L. N. Tolstoj a jeho myšlenky. Dialog s Tolstým tak navzdory všem časovým a kulturním hranicím pokračuje dodnes.
Autor textu Hanuš Nykl působí na Filozofické fakultě UK, zabývá se ruským myšlením, náboženským životem a kulturou 19. a 20. století.
Tolstoj se narodil v hraběcí rodině v rodovém panství Jasná Poljana ve středním Rusku. Údělem příslušníka šlechtického stavu bylo sloužit vlasti na poli válečném i mírovém. Zároveň byl dědicem pozemkového majetku včetně nevolníků, kteří byli k půdě připoutáni. Odpovědnost kladená na člověka jeho vrstvy byla bohatě vyvážena postavením a možnostmi, kterých mohl využívat. Tolstoj se však nikdy nespokojil s tím, co měl, a toužil po vyšších duchovních hodnotách. Všestranný talent a hledání smyslu života jej vedlo k různorodým aktivitám vymykajícím se z průměru jeho prostředí i doby. V mládí začal v Kazani studovat orientální jazyky, aby pokračoval ve studiu práv. Univerzitní studia nedokončil a namísto toho se začal zabývat sebevzděláváním. Zároveň se rozhodl dosáhnout úspěchu ve společnosti. Ani tato sféra jej však nadlouho neuspokojila a rozhodl se věnovat tvůrčí činnosti. Ta byla zpočátku vedena v psychologicko-sebereflexivním duchu, jenž dal vzniknout jeho prvnímu velkému dílu, autobiografické trilogii Dětství – Chlapectví – Jinošství. Neklidná povaha jej však nenechala u jedné činnosti. Přitahovala ho vojenská služba. Tu absolvoval zpočátku na Kavkaze, slibujícím dobrodružné povaze nebezpečí, vzrušení i slávu. Mezitím však vypukla krymská válka, kterou prožívá v obléhaném Sevastopolu. Ze svých zkušeností vytěžil cyklus próz Sevastopolské povídky, které jej poprvé proslavily v žánru válečné literatury. Literatura se v jeho době stala hlavním médiem pro idealistické snahy ruské inteligence, pro polemiky filozofické, náboženské i společenské. Tolstoj stál mimo stranické zájmy tehdejší společnosti, i když z celkového vzmachu ruské kultury jeho tvorba profituje. Jeho díla vynikají i na pozadí nové realistické školy v ruské literatuře představené takovými jmény jako byl I. S. Turgeněv, I. A. Gončarov či F. M. Dostojevskij. Padesátá léta prožíval již jako úspěšný spisovatel s rozsáhlými plány. Tentokrát ho začala přitahovat pedagogika, která se stala jeho celoživotním koníčkem. Podnikl dlouhou cestu po Evropě, kterou využil k nákupu pedagogické literatury a seznámení se s nejnovějšími trendy v tomto oboru. Výsledky svého zkoumání se snažil aplikovat ve škole pro rolnické děti, kterou založil v Jasné Poljaně. Píše úspěšné prózy Albert, Rodinné štěstí, Statkářovo jitro či Kozáci. V roce 1862 se oženil se Sofií Andrejevnou Bersovou. Celkem se manželům Tolstým narodilo devět synů a čtyři dcery, pět dětí zemřelo v dětském věku. Rodina se pro Tolstého stala na několik let hlavním smyslem života, aby pro něj později byla přítěží, jíž se toužil zbavit. Harmonie, kterou v tomto období pociťoval, se do značné míry odrazila v jeho dosud nejambicióznějším díle, románové epopeji Vojna a mír. V sedmdesátých letech se Tolstoj vzepjal k dalšímu rozsáhlému prozaickému opusu, který můžeme v mnohém vnímat jako antipod Vojny a míru. Anna Kareninová (1876) je románem společenským, sleduje milostnou a rodinnou problematiku zcela odlišně. Tolstoj skepticky nahlíží jak možnost vytvořit jednoduché rodinné štěstí, tak roli lásky pro formování života. Přestože velký a tragický příběh Anny Kareninové má svůj protipól ve šťastnějším příběhu Kitty a Levina (alter ego samotného spisovatele), tušíme, že v životě a tvorbě Tolstého nastane zásadní zlom. Ten předznamenala Tolstého autobiografická Zpověď z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Zde autor nemilosrdně účtuje se svým dosavadním životem i tvorbou. Nastává období jeho duchovního hledání, které bude trvat až do konce života. Autor cítil potřebu zásadní změny svého života a postojů. Ty jej vedly k rozsáhlým reflexím i experimentům, jež jej proslavily jako myslitele i duchovní autoritu zároveň. Tolstoj odmítal evropskou uměleckou tradici, církev i stát. Pod vlivem J. J. Rousseaua, A. Schopenhauera, ale později také Petra Chelčického se stal kritikem stávajícího způsobu života a hodnot. Stále častěji se zabýval tématem smrti. Jeho hledání splynulo s celoevropskými touhami po změně. Aureola autentického hledačství přitahovala k jeho osobnosti pozornost celého světa. Jasná Poljana se stala poutním místem evropských intelektuálů, třikrát k Tolstému zavítal také T. G. Masaryk. Tolstého názory byly osobitou směsicí konzervatismu, skepticismu i anarchismu. Záchranu svou i lidstva spatřoval v prostotě, imanentní víře a každodenní práci. Změnila se i jeho tvorba. Pokouší se o psaní jednoduchých mužických povídek, jež by srozumitelně vysvětlovaly hlavní životní pravdy. Na druhou stranu však novým rozkvětem prochází i jeho povídková tvorba, která přináší nadčasová díla jako Smrt Ivana Iljiče, Kreutzerova sonáta či Hadži Murat. Tolstoj se etabluje také jako úspěšný a novátorský dramatik (Vláda tmy, Plody osvěty, Živá mrtvola). Jeho poslední román Vzkříšení měl přinést syntézu nových idejí, které jej ovlivnily. Odmítl v něm oficiální Rusko, církev i stávající řád a oslavoval individuální svědomí a cestu za pravdou. Tolstého sympatie k revolučním odpůrcům stávajících pořádků a systematická kritika církve vedly k jeho exkomunikaci. Objevují se stále početnější stoupenci a žáci snažící se ideje ruského hraběte vtělit do praxe. Úspěch, popularita ani snaha změnit svůj život však nepřinášejí kýžený výsledek. Tolstého neopouští neklid. Nadchází jeho poslední cesta, která byla útěkem před rodinou, před svou vlastní legendou. V doprovodu osobního lékaře, Slováka Dušana Makovického, se rozhodl vydat se potají na Kavkaz. Ve vlaku dvaaosmdesátiletý Tolstoj onemocněl zápalem plic a umírá na železniční stanici Astapovo. Zemřel symbolicky na cestě, nesmířený s rodinou, církví ani s oficiálním Ruskem.
ÉTOS SPRAVEDLIVÉHO BOJE
Vojna a mír není běžným románem. Původním záměrem autora bylo vytvořit román o děkabristech. Později se rozhodl posunout děj k předchozímu období cara Alexandra I., do éry napoleonských válek. Tato epocha pro Rusko znamenala vzepětí patriotismu i étosu spravedlivého boje. Na pozadí historické fresky Tolstoj vykreslil osudy několika předních aristokratických rodů. Kontrastoval tak velké dějiny s mikrohistorií, válku s mírem. Obojí spoluvytváří pozadí rámující náš život. Tolstoj do románu promítl jak osudy skutečných historických postav (Napoleon, Kutuzov, Alexandr I.), tak postav fiktivních. Vše je v díle provázáno a mnohé postavy mají svůj předobraz v Tolstého předcích. Postava hraběte Rostova je například inspirována předky z otcovy strany a kníže Bolkonskij našel vzor v Nikolaji Volkonském, dědečkovi z matčiny strany. Spisovatel si ve svém díle také klade otázku, čím jsou dějiny řízeny. Kombinace historických událostí a rodinného vyprávění je doplněna dalším rozměrem, filozofickým. Tolstoj vstupuje do děje nejen komentářem vypravěče, ale celými kapitolami vysvětlujícími mechanismy historických procesů. Ty nejsou podle autora utvářeny velkými osobnostmi, ať již samozvanci, nebo hrdiny, nýbrž aktivitou všech zúčastněných, tedy lidmi jako celkem. Velké dějiny nejsou odpovědí na naše hledání, jsou jeho pouhým pozadím. Naplnění nenalézáme ve slovech a dílech velkých osobností, ani v náboženství či tajných společnostech (zednáři), spatřujeme ho spíše v prostém, běžném životě. Tolstého filozofie zde nejvýrazněji zaznívá ve slovech prostého vojáka, rolníka Platona Karatajeva. Autor později o kvalitách své čtyřdílné románové epopeje pochyboval, nazýval ji mnohomluvným nesmyslem. Přesto se jedná o jeho nejrozsáhlejší, nejsložitější a zároveň nejznámější dílo. Vojna a mír se nedá zařadit do žádné z dosavadních kategorií prózy. Zahrnuje prvky historického románu, epopeje, rodinné ságy i filozofického románu. Má široký časový i personální záběr, jen množství jednajících postav se počítá na stovky. Tolstoj překročil dosavadní hranice prozaického útvaru a vytvořil žánr nazývaný román-řeka. Ten sloužil jako inspirace dalším dílům, byl mnohokrát napodobován. Stejně jako L. N. Tolstoj a jeho myšlenky. Dialog s Tolstým tak navzdory všem časovým a kulturním hranicím pokračuje dodnes.
Autor textu Hanuš Nykl působí na Filozofické fakultě UK, zabývá se ruským myšlením, náboženským životem a kulturou 19. a 20. století.